Rok nehrál, nakonec mu tělo řeklo stop. Otřesy se u nás podceňují, líčí Kajínek
David Kajínek
|
Foto: Karel Švec, hc-slavia.cz
Chtěl ještě hrát, jenže šestý těžký otřes mozku z loňského léta Davidu Kajínkovi kariéru předčasně ukončil. „Byl jsem nastavený tak, že se vrátím. Říkal jsem si, že když se mi to povedlo po předešlých otřesech, zvládnu to i tentokrát. Ale když začnete mít problém s normálními činnostmi, změní to váš pohled," říká v otevřeném rozhovoru.
Už vám dochází, že poprvé po dlouhé době neabsolvujete letní přípravu?
Jo a musím říct, že je to nezvyk. V tomhle období už je člověk v zápřahu a chystá se. Vlastně jsem pořád hokejově nastavený, pořád si říkám, že začneme trénovat, ale situace už je samozřejmě jiná. Zvykám si.
Nemáte trochu problém zabavit se?
Naštěstí ne, nemůžu říct, že bych se nudil. Mám dvě malé děti, takže hodně času věnuju právě jim. K tomu chodím do posilovny a snažím se o návrat k pasivnímu sportování.
Zdravotní stav vám to dovoluje?
Zlepšuje se, takže ano. Ale nebudu lhát, pořád jsem na sebe opatrný. Myslím si, že hlava je i v dnešní době velmi neprobádaná část lidského těla. Nevíte, jak může reagovat. Zvlášť v situaci, kdy jsem během kariéry prodělal šest těžkých otřesů mozku a nespočet lehčích otřesů.
„Pořád jsem na sebe opatrný."
Jsou podle vás otřesy mozku v našem prostředí stále podceňovaným problémem?
Podle mě určitě. Spousta lidí si i dneska říká: Vždyť to nemůže být tak hrozné, ať hraje dál. Třeba v Americe jsou dál, mají ohledně posuzování otřesů mozku různé protokoly a tak dále.
Příklad Johana Franzéna je jedním z těch, kvůli kterým nejen NHL začala konat.
Zjišťoval jsem si o něm informace. První týdny po posledním otřesu pro mě byly dost náročné.
Asi hlavně psychicky, že? Kontrast, kdy se sportovec dostane během dne z vrcholu sil na hranici soběstačnosti, musí být nekompromisní.
Přesně tak. Měl jsem období, kdy nebylo možné, abych vyšel na denní světlo. Po chvilce hraní s dětmi jsem byl unavený jako po intenzivním tréninku. A to nemluvím o cestování, které pro mě bylo velmi náročné. Tohle všechno se samozřejmě projevuje na vaší psychické kondici. Na druhou stranu jsem si díky téhle zkušenosti přehodnotil priority.
„Přehodnotil jsem si priority."
Jaké bylo stanovisko lékařů?
CT a magnetické rezonance naštěstí vyšly dobře, ale zároveň mi bylo řečeno, že nikdo není schopen odhadnout, jak bude hlava v případě dalších otřesů reagovat. Rozhodoval jsem se hlavně na základě vlastních pocitů. Když se chcete jen sklouznout po ledě a okamžitě se vám udělá zle, bylo mi jasné, že tahle cesta dál nepovede.
David Kajínek | Foto: Jakub Knap, hcsokolov.cz
Mimo hru jste byl od loňského srpna. Kdy vám došlo, že už se k hokeji nevrátíte?
Zpočátku jsem si scénář konce kariéry absolutně nechtěl připouštět. Mým jediným cílem byl návrat, říkal jsem si, že když se mi podařilo vrátit se po dřívějších těžkých otřesech, zvládnu to i tentokrát. Ale když máte dlouhodobě problém s normálními činnostmi, změní to váš pohled. Takže kolem loňských Vánoc jsem šel za vedením Slavie a řekl jim, že už dál pokračovat nemůžu. Zdraví je důležitější než kariéra.
„Měl jsem problém vyjít na denní světlo."
Vaší doménou vždycky byla důrazná hra, má podle vás souvislost s častými otřesy mozku, které jste prodělal?
Z mého pohledu určitě ano. Vždycky jsem byl bek, který neuhnul, z čehož pramenily rány a střety. A jednoho dne tělo řeklo dost.
Když teď ale víte, jakou cenu si důrazný styl hokeje vyžádal, hrál byste tak od začátku kariéry znovu?
Neměnil bych. Fyzická hra mě vždycky bavila a byla součástí mé hokejové identity. I díky ní jsem mohl hrát hokej do šestatřiceti. Co si budeme povídat, na trhu není moc defenzivních obránců, kteří by vyhledávali černou práci. Každý chce hlavně dávat góly.
„Fyzická hra mě vždycky bavila. Byla součástí mojí hokejové identity."
Máte zlatou medaili s Libercem z jara 2016. V čem byla největší síla tehdejšího týmu?
Sešla se spousta individualit, které společně dokázaly fungovat v kabině, což se ne vždycky povede. Být součásti doposud jediného libereckého titulu je samozřejmě krásný zážitek, i když jsem neodehrál zdaleka všechny zápasy. Moje role byla spíš zaskakující, když bylo potřeba.
Foto: hcdukla.cz
Těžká pozice, ne?
Nebyla jednoduchá. Stabilně nehrajete, ale musíte měsíc trénovat a být připravený ve chvíli, kdy se nedej bože někdo zraní. Já takhle naskakoval do semifinále proti Mladé Boleslavi. Všichni kolem byli rozehraní, ale nemůžete se vymlouvat. Vždycky je potřeba podat stoprocentní výkon.
Jak velký podíl měl na mistrovské jízdě Liberce kondiční trenér Aleš Pařez, který přišel v té době s inovativním systémem krátkých a intenzivních tréninků?
Tenkrát to pro nás bylo něco nového, úplně jiná cesta. Trenéři Alešovi každopádně věřili, což se vyplatilo. Ukázal, že letní příprava nemusí být nutně o „ruských galejích“, ale že jde dělat i jinak a výkon podáte stejný, možná ještě lepší. Dneska už je tahle cesta standard. I mě osobně toho Aleš hodně naučil. Díky němu jsem mohl hrát hokej takhle dlouho.
„Díky Aleši Pařezovi jsem hokej mohl hrát takhle dlouho."
Do výčtu vašich úspěchů se řadí také postup do extraligy s Jihlavou.
Ten rok s námi nikdo moc nepočítal, ale trenéři dali dohromady neskutečně soudržný a hladový tým. Když jeden něco pokazil, druhý za něj skočil po hlavě do střely a tak dál. Byli jsme jako smečka, která si šla za svým cílem.
Takřka identicky se Jihlava prezentuje také nyní, že?
Souhlasím, vybírají si hráče nejen podle hokejových dovedností, ale taky podle charakteru a podle toho, aby jim konkrétní jména zapadla do herního stylu. Za nás tenhle přístup nastolil Petr Vlk.
Jak vlastně na „Vlčáka“ vzpomínáte? Byl tak přísný, jak se o něm tradovalo?
Byl hodně přísný, ale zároveň spravedlivý. Říkávalo se o něm, že toho moc nenamluví, ale moje zkušenost je jiná. Dokázal se bavit v profesní i lidské rovině. Viktor Ujčík na mě působí podobně.
„S Vlčákem se dalo bavit v profesní i lidské rovině."
Co říkáte na letošní baráž?
Dopadla podle předpokladů. Aktuálně nastavený systém prvoligové kluby dost znevýhodňuje. Přijdete do baráže pomlácení, máte sotva dvě zdravé lajny a chtějí po vás, abyste se měřili s odpočatým extraligovým týmem, který čtyřicet dnů stál. Za mě nefér. Když jsme hráli baráž my, fungoval systém dva a dva, který byl spravedlivější a myslím, že pro diváka zajímavější.
Už máte jasno o budoucnosti?
Poohlížím se, ale nerad plánuju, takže uvidíme, co budoucnost přinese. Rád bych zůstal u sportu a předával zkušenosti mladším.
Foto: Tomáš Buksa, hcdukla.cz
Share on Facebook
