Michala Borovanského čekají ještě dvě operace, přesto se nemůže dočkat, až vyjede na led
První listopadový den uplynulého roku pro něj znamenal na dlouho dobou poslední radost z pohybu po ledě během mistrovského utkání. Útočník Michal Borovanský (na snímku) totiž v souboji Havlíčkova Brodu s Třebíčí utrpěl zranění oka, kvůli němuž musel vynechat zbytek do té doby slibně se vyvíjející sezony. Po necelých dvaceti kolech vládl klubové produktivitě Rebelů, ovšem pak se musel na dlouhé měsíce svěřit do péče lékařů, kteří se snažili o to, aby jej odchlíplá sítnice neomezovala v životě a mohl se vrátit k vrcholovému hokeji. Jak se zdá, dlouhé martýrium čtyřiadvacetiletého rodáka z české metropole se chýlí ke konci.
Bronzový medailista z juniorského mistrovství světa 2005 v amerických městech Grand Forks a Thief River Falls totiž v přípravě trénuje téměř bez omezení a podle vlastních slov se nemůže dočkat, až znovu vyjede na led.
„Kluci se těší na volno, ale já už bych ho nejraději měl za sebou, abychom už byli na ledě a hráli zápasy. Těším se na ně jako malý kluk, vždyť jsem tři čtvrtě roku nehrál. Pořádně jsem nevěděl, co dělat, když jsem nemohl ani trénovat,“ hlásí mladý útočník, jenž má na kontě čtyřiatřicet startů v O2 extralize.
Už několik týdnů se pod vedením trenérů Havlíčkova Brodu připravujete na nadcházející ročník první ligy. Jak se více než půl roku po osudném zranění cítíte?
„Oko už se dalo do klidu. Zvykl jsem si na zhoršené vidění a normálně se zapojil do tréninku s tím, že budu sám zkoušet, co můžu a co ne. Doktoři mi samozřejmě říkali, co bych měl a neměl, ale nakonec to záleží na mě. Jsme skoro na konci suché přípravy a já jsem absolvoval devadesát procent všech cvičení.“
Co představuje těch zbylých deset procent scházejících k úplnému maximu?
„Vyhýbám se zejména otřesům, takže nedělám salta nebo neskáču přes překážky. Problémy mi činí i obratnost. Trenéři sice někdy pozapomněli, že jsem po zranění oka, takže jsem se musel připomenout, ale zapojil jsem se i do her jako fotbal, florbal nebo basketbal. Jen jsem si pořídil speciální ochranné brýle.“
Musel jste si na novou pomůcku dlouho zvykat?
„Neřekl bych. Problém byl spíš s orientací v prostoru. Přece jen se na malém hřišti pohybovalo hodně lidí a ještě k tomu jsem musel sledovat míč. Na operované oko vidím pořád relativně špatně, ale postupně jsem se do toho dostal, i když ideální to není.“
Rekonvalescence se podle vašich slov vyvíjí pozitivně. I z vašeho hlasu lze poznat, že se cítíte v pohodě. Přesto říkáte, že ideální to ještě není. Prozradíte momentální stav zraněného oka a prognózu lékařů?
„Čekají mě ještě dvě operace, ale podle posledních kontrol by měly proběhnout až po příští sezoně, protože oční tlak mám v tuhle chvíli dobrý. Doktoři říkali, že by to mělo vydržet až do března příštího roku.“
Zmínil jste nutnost dalších dvou zákroků. Oč konkrétně půjde?
„Během jedné operace by mi měl být vypuštěn z oka gel, který pomáhá držet odchlíplou sítnici na svém místě, ale brání mi v tom, abych pořádně zaostřil. Druhý zákrok se bude týkat šedého zákalu.“
V první chvíli se proslýchalo, že byste mohl o zrak i přijít, což se nakonec naštěstí nepotvrdilo. Přesto jste procházel velmi těžkým obdobím. Kdo vám nejvíce pomáhal?
„Určitě rodina a přítelkyně, která byla pořád se mnou a stále mi říkala, že se k hokeji vrátím, i když jsem nečekaně musel na druhou operaci. Když doktoři mluvili o tom, že s hokejem to nevidí moc dobře, neposlouchá se to ve čtyřiadvaceti moc dobře. Nápor na psychiku byl v období kolem té druhé operace docela velký.“
Nastaly nějaké komplikace, že jste musel znovu na operační sál?
„Asi po třech týdnech se na kontrole zjistilo, že mám potíže s očním tlakem. Musel jsem se vrátit do nemocnice, přestože zpočátku mi lékaři říkali, že po týdnu to bude v pořádku. Jen se mi potvrdilo, že zranění oka je velmi nevyzpytatelné.“
Naznačil jste, že po definitivním návratu z nemocnice vás poněkud trápila dlouhá chvíle. Jak jste se rozptyloval?
„Ze začátku jsem nemohl dělat skoro vůbec nic. Jen jsem ležel na břiše nebo na boku a mohl jsem polohovat tělo. Pak jsem se díval na televizi nebo sledoval internet, ale po dvou měsících už to byla nuda.“
Koukání do obrazovky a monitoru však se zraněním oka moc dohromady nejde...
„Chvíli se do dalo vydržet. Mohl jsem se dívat jen jedním okem, takže to zdravé se brzy unavilo a musel jsem ho nechat na chvíli odpočinout. Ale průběžně a s přestávkami se to dalo zvládnout.“
Kdy jste začal definitivně věřit, že se ze všeho dostanete a vše dopadne dobře?
„Zlom nastal někdy v lednu nebo v únoru, když jsem cítil, že se oko uklidnilo a lepšilo se. Doktoři si na kontrolách stav zranění pochvalovali, což mi zvedalo náladu a působilo to na mě hodně pozitivně. Stále mě totiž ujišťovali, že vše běží správným směrem, i když vím, že se vše může vrátit zpátky, pokud dostanu do oka ránu.“
Mohlo by při opětovném zásahu do oka dojít i na nejhorší, tedy oslepnutí?
„Každé zmáčknutí bulvy mě může vrátit zpátky. Sítnice je sice pomocí gelu přichycená, ale při úderu do oka se může znovu a i víc odchlípnout. Měl jsem štěstí, že se odchlípla jen na periferii, takže vidím na celé oko. Kdyby se to stalo o pár milimetrů jinde, možná bych viděl jen na půl oka. Takže se může stát, že bych po další ráně přestal vidět. Nikdo zatím neví, jak sítnice přirostla. To se zjistí, až se vypustí gel. Já jsem ale usiloval, abych ho tam pro svůj klid měl co nejdéle.“
Když jsme spolu mluvili jen pár dní po oné nešťastné události, naznačoval jste, že uvažujete o ochraně očí, až se vrátíte do hokejového kolotoče. Po vašich slovech předpokládám, že jste příliš neváhal...
„Zrovna nedávno jsme si objednávali výstroj a já si zažádal o celoobličejové plexisklo. Ten kryt je pro mě důležitý, což mi říkali i doktoři. Musel bych totiž dostat ránu přímo na oko, aby mohlo dojít ke zhoršení současného stavu.“
Udržoval jste během rekonvalescence kontakt se spoluhráči s Havlíčkova Brodu nebo Slavie?
„Kluci za mnou chodili do nemocnice a já jsme někdy od února jezdil na Slavii, abych se sklouznul na ledě. Hodně mi to pomáhalo, i když jsem si šel zabruslit až po tréninku áčka. Už jen pocit, že sedím zase v kabině, i když trochu bokem, pro mě hodně znamenal stejně jako vědomí, že vyrážím na trénink.“
Na závěr bych se rád zeptal, jaké máte plány pro nejbližší měsíce...
„Zatím se chystám s Rebely a postupně budu zkoušet, co na ledě zvládnu a co ne. Chtěl bych se postupně do všeho dostat, protože jsem tři čtvrtě roku nehrál zápas, jak jsem už říkal. Časem uvidíme, jestli bude mít smysl usilovat třeba i o návrat do extraligy.“
Share on Facebook
