Manažer vs. trenér? Hübl o plánech, kariéře i Jandačovi: Myslel jsem, že po mně šlape

Kosil rekord za rekordem. Góly, body, starty. Další a další milníky. V extralize jich drží deset. Jako jeden z nejvěrnějších chemiků byl u historického titulu Litvínova z roku 2015. Poslední tři sezony Viktor Hübl vracel Chomutovu, že ho na konci milénia katapultoval do velkého hokeje. „Myslím, že se můj čas naplnil,“ prohodí měsíc po tom, co oficiálně sekl s úchvatnou kariérou.

V kanceláři se teprve zabydluje. Ve 46 letech poznává něco úplně nového. Věděl, že ta chvíle jednou nastane. Chystal se na ni, konec reálně zvažoval už před rokem. Nakonec se nechal ukecat. Tělo to zvládá, tak proč ne?

Teď se z chomutovského kapitána stal výkonný manažer. Člověk, co má pod palcem i papírování, sponzory. Do toho si nechal volné ruce, prahnul částečně zůstat u ledu. Piráti mu vyšli vstříc, ušili mu roli na míru.

V exkluzivním interview pro Hokej.cz nechává Hübl nahlédnout do svých pocitů při významné profesní transformaci a vzpomíná na bezmála třicet let ve vrcholovém hokeji...

Už jste si místo hokejky tak nějak zvykl na telefon, myš od počítače nebo propisku?
Máme volno, kluci mají dovolené. Zatím jsem nikam nejel, mám víc času, takže jsem do toho skočil. I vedení se mě ptalo, jestli si chci dát mezitím nějaký oraz. Ale řekl jsem, že ne, aspoň se zase co nejrychleji rozkoukám. Chci poznat běh klubu, co nejdřív se zapojit a fungovat.

První dojmy, co vaše funkce tedy obnáší?
Náš majitel má svou firmu a práci navíc, takže už všechno nestíhá. V první lize je toho každodenního dění kolem klubu hodně. Chce s tím pomoct a postupně mi předává agendu, kterou bych měl mít. Na druhou stranu mi vyhověl v tom, že jsme se dopředu domluvili, že bych k manažerské práci rád fungoval na ledě. Co se týče nějakého propojení áčka s juniory, kde bych měl asi taky být nápomocný. 

Takže budete předávat své postřehy nejen u mládeže?
Asi si to ještě upřesníme. Původně jsem myslel, že začnu sbírat trenérské zkušenosti spíš tam, ale trenér Martin Pešout mi říkal, že doufal, že to budu dělat taky u áčka. Nakonec to bude asi hlavně o propojení mezi ním a juniorkou. Ještě si na to sedneme, protože dorost teprve nedávno dohrával sezonu a on tam pomáhal.

Celé dny na zimáku budou váš denní chleba...
Plus minus asi ano. Ze začátku určitě, než se do toho zapracuju. Člověk si to musí najet, bude toho víc. Zase je to nová výzva, docela se na to těším. Uvidíme, jak mi to půjde.

Martin Pešout kombinuje post trenéra a sportovního manažera, vy jste se dva roky zpátky o druhou pozici ucházel v Litvínově. Nebylo na stole, že byste šel tudy?
Když jsme to tehdy řešili v Litvínově, tak mi byla sportovní stránka bližší. Ale u nás v Chomutově to funguje, není důvod to měnit. Zapojil jsem se v této roli, domluvili jsme se takhle. Pak se můžeme bavit o něčem dalším.

Ležíte taky v papírech, pročítáte smlouvy a řešíte agendu mimo hokej?
I tyhle věci si musíme nějak rozdělit. Přesné pravomoci zatím neznám, uvidíme, co na mě všechno majitel nahází. I něco takového mě nejspíš čeká, vesměs taky jednání s potenciálními i zajetými partnery. 

Chápu to správně, že s Vervou už nebudete spolupracovat ani jako skaut?
Určitě ne. Myslím, že toho budu mít až až. Sdělil jsem tam, že už dál pokračovat nemůžu. Jedno z toho bych musel šidit, nestíhal bych to. Jestli mám něco dělat, tak jedině naplno. Rozhodl jsem se pro tohle. Byli jsme domluvení, z Litvínova žádná další pracovní nabídka nepřišla. 

Dřív jste zmiňoval trenérské myšlenky, od ledu úplně nemizíte. Působí to na mě, jako kdybyste si nechával otevřená vrátka pro různé možnosti.
Nemám to zatím úplně rozhodnuté, co mě bude víc bavit. Ale jsem strašně rád za to, že mi vedení vyhovělo a umožní mi funkce propojit. Za rok nebo dva si třeba řekneme, co je pro mě lepší. Jsme tak dohodnutí. Možná uvidí, že mi to jde líp u ledu a půjdu na plný úvazek trénovat. Nebo mi nepůjde trénování a bude mě bavit spíš kancelář. 

Už hlava vstřebala, že kariéra po takové době dojela do cíle?
Věřím tomu, že se kolem kabiny budu motat dál. Mám to pořád stejně. Přijdu na zimák, dám si snídani, kafe s kustodem. Zatím to funguje stejně. Spíš tréninky a zápasy byly něco, co ve mně drželo soutěživost. S mladými jsem se snažil držet krok. Uvidím v září, třeba na to budou koukat seshora a říkat si, proč jsem ještě nehrál. Ale myslím, že můj čas se naplnil. Let mi naskočilo už docela dost, kariéru jsem si užil parádně. Věřím, že mě tahle práce naplní a budu spokojený i tak. 

Upřímně, není tam nějaké procento, že vás kustod u snídaně přemluví?
(usměje se) Myslím, že ne. Rozhodl jsem se takhle, naplno se chci vrhnout do této práce. Snad takové myšlenky mít nebudu.

Prožíval jste poslední měsíce o to víc? Šrotovalo vám to v hlavě?
Chtěl jsem pomoct postoupit do první ligy a skončit, což se nám povedlo druhou sezonu. Město zase žilo hokejem, parádní zážitek. Byl jsem rozhodnutý, ale soutěž končí docela pozdě a nebyl čas přivést nové hráče. První liga je velký skok. Takže jsme si sedli s majitelem, který mě přemluvil. Říkal, že chce, abych fungoval v roli jeho poradce, abych se zapojil do chodu klubu, ale že by bylo dobré, kdybych dal ještě sezonu, ať to udržíme. Pak budu mít základ a přesunu se do kanceláře. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou. Do toho byl zraněný Franta Lukeš a říkal mi, že má chuť hrát dál. To bylo další plus, které mě přimělo si kariéru prodloužit. Nakonec se nám povedla pěkná sezona. Ze začátku tam byly nějaké záchranářské práce, ale podařilo se nám projít do play off. Odehráli vyrovnané zápasy se Zlínem, který usiloval o baráž. Ale to cestování a všechno kolem… Už jsem cítil, že to je konec. 

Zajídala už se vám hokejová rutina? Řekl bych, že se těšíte primárně na zápasy...
Přesně tak. Na ně se člověk pořád nějak nachystá, vtáhne ho to. I když musím říct, že jsem nikdy neměl problém s tréninky, že bych si dával nějaké volno. Každý se mě ptá na zdraví a já říkám, že se cítím dobře. Kdybych chtěl, tak fyzicky asi sezonu ještě dám. Ani příprava na suchu mi nedělá problém. Dělám si tak nějak to, co mě udrží v kondici. Jenže už toho prostě bylo hodně.

A teď mi řekněte... Bude z vás v září na tribuně nervák?
Když jste zraněný a nemůžete to nijak ovlivnit, tak jste vždycky ještě o to víc nervózní. Trochu se toho bojím. I když jsem jezdil play off s juniorkou, teď koukám na play off dorostu a prožívám to víc. V tomhle to asi bude horší.

Hustíte do parťáka Františka Lukeše, aby taky v nějaké roli pokračoval u Pirátů?
Počítalo se s tím, že by se zapojil. Feryho to víc táhne k trénování, dostal i rozšířenou nabídku v Kadani. Není to tak, že by si sem zavřel dveře. Chtěli bychom to díky němu víc propojit a pomáhat si, aby měli kluci z juniorky vytížení v chlapském hokeje třeba u nich. Kdyby měl čas, tak se může zapojit tady. Záleží na něm. 

Společně jste si prošli dobrým i zlým v Litvínově, dopsali další kapitolu dojemného chomutovského příběhu. Sejít se na střídačce, tak už je to story jak z Holywoodu.
Třeba se fakt za rok rozhodnu, že mě víc baví trénování. Může se stát, že se s Frantou potkáme. Budeme v každodenním kontaktu, ať už po telefonu nebo jinak. Dál se scházíme. Něco by se ještě mohlo upéct.

Už večer sednete a promítáte si v hlavě okamžiky z kariéry? Na bilancování vás nikdy moc neužilo, říkal jste, že rekordy a všechno kolem doceníte až pak... 
Zatím jsem to neměl. (usměje se) Teprve teď jsem nakoukl do něčeho jiného, chci se věnovat spíš tomu. Na tohle moc nemám čas. To možná přijde až někdy v důchodu.

Fajn, tak na které období vzpomínáte nejraději? Lidi na první dobrou napadne mistrovská jízda z roku 2015.
Vždycky jsem si užil něco. Už když jsem začínal v Chomutově mezi chlapy, tak to byla krásná sezona. Byli jsme nováček, povedlo se nám to. Přes Litvínov jsem šel do Slavie, pak do Budějovic a zpátky do Litvínova, kde jsem kariéru dlouho dohrával. Na každé štaci bych mohl vypíchnout něco. Nikdy jsem nezažil, že bychom měli naprd kabinu. Tým vždycky fungoval, bylo tam jádro. Ať už to bylo kdekoliv. Bavilo mě to, hlavně díky šatně a klukům v ní. Nejvíc je pro mě samozřejmě titul, když se mě někdo zeptá na první dobrou. Byl první, klub na něho čekal tak dlouho. Neskutečný zážitek.

Nebylo nad vaše síly držet v kabině pohodu, když pak klub vymetal suterén tabulky?
V krizových situacích právě charakter poznáš nejvíc. Jednou jsme se zachránili tak nějak včas, ve druhé baráži až na konci. Semkli jsme se díky srdcařům, co byli v klubu rádi a nechtěli ho nechat padnout. I ve spolupráci s fanoušky jsme to tehdy ustáli. I když už to vypadalo bledě…

V dubnu 2018 chybělo proti Jihlavě dvacet minut k tomu, abyste zahučeli do první ligy.
Přesně tak. Neměli jsme moc šancí, trápili se a lidi nás zblbli. Zlomili jsme to a udrželi se v extralize. Tohle naštěstí v Litvínově fungovalo. I při špatných sezonách jsem se dali nějak do kupy.

Berete to jako nejtěžší moment kariéry? Když jste šel na led s tím, že zbývá třetina a musíte to zvrátit, jinak klub poprvé v historii sestoupí?
Asi jo. Ještě tam byl jeden takový zápas v roce 2020 proti Kladnu. Tam jsme ale pořád vedli, sice to šlo do poslední třetiny za stavu 3:2, ale věřili jsme, že jsme lepší. Tlačili jsme, byla otázka času, kdy dáme gól. Ne že bych nebyl nervózní, ale byl jsem o něco klidnější.

Litvínov léta platil za klub s rodinným nádechem, tohle je s Chomutovem společný znak, ne?
Proto jsem do toho šel. Když jsme se potkali po konci v Litvínově s lidmi kolem místního hokeje, tak mi Jirka Sochor nastínil své plány. Snažíme se to dělat tak nějak rodinně, do budoucna chceme zapojovat co nejvíc mladých kluků z okolí. Doufáme, že se jich hodně dostane do áčka, abychom mohli mít tým postavený na odchovancích. Vždycky je to o výkonnosti, jak jim to půjde. Ale musíme vytvořit podmínky, aby nechtěli nikam utíkat. 

Pirátům by jednou rozhodně slušel comeback do extraligy. I když je to při současném systému baráže skoro mission impossible.
Základem byl návrat do první ligy. Je to profesionální soutěž, mladí kluci už na ni slyší. Po problémech, co tady dřív byly, jsme chtěli klub stabilizovat a vrátit mu dobré jméno. Kdyby byla výhledově nějaká šance a prostředky, tak se pokusíme o postup do extraligy.

Vraťme se k vám, vyčítáte si něco z dob své kariéry?
(zamyslí se) Kdybychom pátrali, tak člověk něco najde. Ale vždycky jsem říkal, že se nebudu hrabat v minulosti, co by kdyby… Žil jsem vždycky normální hokejový život. Neřešil jsem, co by se stalo, kdybych přestoupil tam, nebo něco udělal jinak. Říkal jsem si, že budu žít přítomností, fungovalo mi to. Nic takového nemám.

Mladí kluci dnes honem prchají do ciziny, vy jste měnil kluby jen v Česku. Za hranice vás to netáhlo?
Když byly nějaké zajímavé nabídky, tak se narodila první dcerka. Říkali jsme, že rok počkáme, pak se to nějak oddálilo, druhá dcerka, uteklo to a byl jsem furt v Čechách. Asi nám to tak vyhovovalo. Musím říct, že jsem měl v Litvínově vytvořené dobré podmínky, nedávalo mi to smysl z finančního ani herního hlediska. K tomu jsem měl svou vybudovanou pozici, bavilo mě to. Proto jsem asi nikam nešel. Ale je to taky hodně spojené s rodinou. Když pak byly holky větší, tak bychom možná šli, ale zase nepřišla taková nabídka. Nechtěl jsem se v tom hrabat, domluvil jsem se vždycky v Litvínově.

A co reprezentace? Trochu paradoxně vám nikdy nepřišla pozvánka do Litvínova, 26 startů jste zaznamenal jako hráč Slavie a Českých Budějovic.
Na začátku to bylo asi nejlepší, jednou jsem se udržel v kempu před MS až do konce. I když to byl asi zázrak, vypadli jsme při vyřazování jako poslední dva tři útočníci. Když se vrátím k jedné z těch předchozích otázek, tak to je asi něco, co mě mrzí, co bych chtěl v hokeji zažít – hrát za nároďák na mistrovství světa. Objel jsem Euro Hockey Tour, přáteláky. Ale byla to volba trenérů, kteří sázeli na své hráče. Tenkrát to fungovalo, udělalo se zlato třikrát za sebou. Když pak byla šance, tak tam byl jiný trenér a zase si vybral své hráče. Nikdy jsem nebyl takový, že bych si říkal, když tam hrajete tenhle ten, tak proč tam nejsem já? Beru to, jak hokej plynul, tak to tak vycházelo. 

Kteří trenéři vám předali nejvíc?
Vždycky říkám, že jsem si z každého bral něco. I když jsem ho třeba moc nemusel, nebo jsem si říkal, že po mně šlape. S odstupem času mi došlo, že to asi nemyslel špatně, když do nás rýpal. Rád vzpomínám na pana Komárka, který mě vedl od žáků do dorostu. Podle mě jsem to tak daleko dotáhl i kvůli němu. Dal mi na tu dobu neskutečné základy, když si to teď vybavím. Tehdy tam chodil pomáhat i můj táta. Už tehdy jsme dělali cvičení, která se hodí do dnešního hokeje. Do budoucí kariéry to bylo zásadní. Pak přišel do Chomutova ostřílený extraligou Vláďa Kýhos, nejvíc vzpomínám na Radima Rulíka s Milošem Hořavou. Vyzdvihuju je kvůli titulu a přístupu, který do Litvínova přinesli. Měl jsem štěstí, že jsem vedle Miloše seděl, když v Litvínově dohrával kariéru. Vzal jsem si od něho hodně, i když o tom možná ani neví. 

Radim Rulík je proslulý svými fyzickými galejemi…
Tehdy měl přípravu na starosti Marián Voda jako kondiční trenér, ale na ledě si to řídili oni dva s Milošem. Věděli jsme, že nám to pomůže. I když to bylo náročné, tak jsme do toho všichni šli naplno. Strašně rychle jsem cítili, že nám to přináší ovoce. Odměnou za to byl titul.

Byl fakt někdo, komu jste nepadl do oka?
Neměl jsem s tím úplně problém, ať už to byla letní příprava nebo na ledě. Ale vím, že na začátku v Budějovicích, když jsme přišli s Jindrou Kotrlou z Litvínova, tak mi přišlo, že po nás Pepa Jandač strašně šlapal, že nás moc nemusel. Asi proto, že jsme tam dorazili odjinud. Nových kluků tam přitom bylo dost. Podepsal jsem smlouvu na tři roky, sháněl bydlení a během léta jsem měl takové náznaky, že si Pepa někde rejpnul a tak. Říkal jsem manželce: Ještě si počkej a nebal všechny věci, to vypadá, že tady dlouho nebudu… (směje se) Pak začala příprava na ledě a on najednou přišel, zavolal si nás na takové rychlé pohovory. My jsme mysleli, že nám bude něco vyčítat, ale úplně obrátil a řekl nám: Super jste pracovali, klobouk dolů, všichni starší kluci mi tykají, tak mi můžete taky tykat a jdeme do sezony. Otevřel jsem oči a všechno se převrátilo. Taky na to rád vzpomínám. Člověk malinko nevěděl na čem je, ale pak mi tam nechal obrovský prostor. 

Dál se váš vztah vyvíjel v klidu?
Jo. S odstupem času si myslím, že nás chtěl vyburcovat k ještě lepším výkonům, proto do nás takhle rýpal a trochu po nás šlapal. Když to vyprávím mladým, tak říkám, ať si z toho berou to pozitivní. I děti, když přijdou ze školy a říkají mi, že je učitelka nebo trenér nemají rádi. Až na to budou vzpomínat za deset let, tak třeba zjistí, že to nemyslel špatně. 

Záludná otázka, ale v čem se hokej za těch třicet let nejvíc změnil?
Za mě je jasně největší změna v rychlosti. Co se týče bruslení, celkového pohybu na puku i bez puku. To je hlavní atribut. Kluci, co mají rychlost a skills, tak většinou vynikají. 

To je zřejmě nevyhnutelný směr...
Asi jo. Když se podíváte na jiný sport, tak už je to všude, třeba ve fotbale. Říkám tomu taková atletika na bruslích. Asi to nejde nějak brzdit, že bychom hráli víc technicky. Do hokeje jde pořád dát myšlenka, ale dneska je rozhodující dělat věci v rychlosti. Trochu vymizely takové ty akce, co jsem měl rád, že si něco vyťukáte do prázdné brány. Všechno je přímočařejší. Na nic takového není čas. 

S ohledem na to je úctyhodné, že jste s Frantou Lukešem vždycky našli způsob, jak se v moderním hokeji uplatnit.
Bruslení a základy jsme neměli špatné odmala. Asi díky tomu jsme mohli hrát tak dlouho. Člověk v posledních sezonách zpomaloval, rychlost a výbušnost už tam nebyla. Ale víte, že umíte přemýšlet vteřinu dopředu a předvídat situace. I kvůli propojení s Frantou, jsme si mezi mladými něco našli. Bylo to taky o klucích okolo, letos s námi naskočil Cole Coskey. Přinesl přímočarost a výborné zakončení. 

Vaše dcery propadly krasobruslení, co vy a ostatní sporty?
Odmala mě bavilo všechno – fotbal, tenis, golf nebo basket. Fotbal jsem hrál závodně, dokud to šlo. I když jsem byl v Litvínově v chlapech a neměl problémy s kolenem, tak jsem ve volnu chodil hrát za vesnici. Když je čas, tak se kouknu vesměs na cokoliv. 

Do kolika let jste stíhal fotbal s hokejem?
Nějak po dorost, tak sedmá osmá třída. Když tréninky přibývaly, tak nebyl čas na obojí. Pak jsem tak do 25 let jezdil hrát přes léto o pauze závodně. 

Tipnu si – taky jste byl útočník?
Spíš jo, nebo střední záložník. Vždycky jsem měl rád kombinaci, nahrávky, tvorbu hry. V rámci přípravy jsem některé věci využil i směrem do hokeje.

Nebylo to dilema, ke kterému sportu se přiklonit?
Ne, hokej byl jasná jednička. Ale fotbal mě bavil hodně, na škole jsme zase hráli basket. Teď se dost těším na tenis, člověk na něj dřív neměl takovou energii. Od přestupu do Chomutova jsem si trochu upravil přípravu podle sebe a víc ho zapojil. 

A co golf?
Zkusil jsem ho, když jsem byl v Praze, hned mě chytl. Když se narodily holky, tak nebylo tolik času. Uvidím, kolik tady budu mít práce, ale chtěl bych se k němu víc vrátit.

• Extraliga
• Maxa liga
• Piráti Chomutov