Ladislav Šmíd: Není nad to, dostat šanci
EDMONTON (od našeho zpravodaje) Když po loňském úspěšném tažení Edmonton Oilers až do sedmého zápasu finále soutěže o Stanleyův pohár najednou prasklo, že obrovitý a oblíbený obránce Chris Pronger, ač s dlouhodobou a bohatou smlouvou v kapse, chce odejít, vznikl obrovský poprask. Generální manažer Oilers Kevin Lowe tenkrát získal výměnou za Prongera z Anaheimu třiadvacetiletého útočníka a edmontonského rodáka Joffreyho Lupula a českého obránce, tenkrát pouze dvacetiletého mladíka, Ladislava Šmída (na snímku). V prvním případě Lowea všichni znalci místních poměrů náramně chválili: Lupul totiž v předchozí sezóně v dresu Ducks nasázel soupeřům 28 branek. Ve druhém případě se většina fanoušků ptala: Ladislava ... koho?
Teď, ke konci další sezóny, je řeč spíše opačná: k čemu je nám se svými mizernými šestnácti góly a postavením minus 24 v kanadském bodování Lupul? Ale ten mladíček Šmíd, jo, tak to byla trefa!
Ostatně, poté, kdy ve svém prvním zápase v NHL a za Oilers odehrál něco přes tucet minut, zjistili trenéři, že tenhle kluk si počíná jako veterán. Několikrát se dokonce stalo, že odehrál něco přes 30 minut, jeho průměr za sezónu se blíží k 19 minutám. Šmíd dnes nastupuje v první obranné dvojici a čas od času šokuje soupeře (a zvedá diváky že sedadel) chladnokrevností, kterou by si dovolil jen málokterý veterán.
"To je všechno pěkné", říká Šmíd. Jenže Oilers se letos nedostali do playoffs, a to ho velice mrzí. Teď ovšem sedíme v útulném Bistru Praha uprostřed Edmontonu, do uši nám zní klasická hudba, před námi jsou sklenice s ovocnými šťávami, a mezi námi je magnetofon.
Vy jste přišel do Severní Ameriky ...
"Loni. Byl jsem 14 dnů v tréninkovém táboře Anaheimu, a pak mě poslali do Americké hokejové ligy (AHL), a sezónu jsem strávil v Portlandu, s tamními Pirates, ve státě Maine. To bylo přes celý světadíl od Anaheimu, kousek od Bostonu."
A když jste přišel loni na podzim do Edmontonu, tušil jste, že byste se dostal do prvního mužstva?
"Určitě jsem měl tu ctižádost. Před sezónou jsem mluvil s generálním manažerem Kevinem Lowem, a on mi zopakoval, co mi říkal hned po výměně, abych se pořádně připravil, tak jsem se připravil, abych se o to porval. Přišel jsem sem, porval jsem se o to, a musím zaťukat, zůstal jsem tady. Dali mi šanci, postavili mě se Stevem Staiosem, a to bylo určitě to nejlepší, co se mi mohlo stát. To je starší kluk, má hodně zkušenosti, takže ten mě naučil hodně."
Tušil jste na začátku sezóny, že to dopadne, jak to dopadlo?
"Určitě ne. Myslím, že jsme začali poměrně dobře, vedli jsme naší divizi, pak přišla řada zranění, a začali jsme hrát špatně. Nervozita, myslím, že na začátku zbytečná, nevím, čím to bylo, asi tím, že po úspěchu z minulé sezóny na nás všichni vyvíjeli určitý tlak. Mužstvo došlo až do sedmého zápasu ve finále Stanleyova poháru, představy byly úžasné, a nám se podle nich nevedlo. Měli jsme tu ctižádost dostat se do playoffs ... Je to škoda."
Kdy jste začal mít pocit, že letošní sezóna nedopadne dobře?
"Když jsme začali prohrávat, když jsme se začali propadat divizi dolů, ztratili jsme kontakt s mužstvy před námi, pak přišly výměny, pak jsme měli dlouhou sérii bez výher, to je frustrující. Člověk přijde do kabiny, jsme tam všichni zamlklí. To je špatný pocit."
Ti, kteří zažili loňské úspěchy, tvrdí, že největší škodu napáchaly odchody obránců Chrise Prongera a Jaroslava Špačka.
"To jistě."
Ovšem, kdyby neodešel Pronger, vy byste zase nebyl tady.
"To taky. Ale Pronger je v soutěži jenom jeden, patří mezi tři nebo čtyři nejlepší obránce soutěže. To samo o sobě je znatelná ztráta. A Špaček sice přišel až během sezóny, ale co jsem sledoval, hrál výborně, byl tady po Prongerovi druhý nejlepší obránce. To jsou veliké ztráty. Takže asi něco na tom pravdy bude."
To je sice pravda, ale když se na vaše mužstvo člověk letos dívá, mívá čas od času pocit, že hrajete unaveně.
"No, unaveni ... pravda je, že zápasů je hodně, ale to platí pro všechna mužstva, všichni jich mají stejně. Nemůžeme se vymlouvat na únavu. Hlavně jsme nehráli, co se od nás očekávalo, já nevím, čím to je, že dáváme málo gólů a hodně jich dostáváme."
Je pravda, že mít deset hráčů základní sestavy na marodce taky nepřidá.
"Zranění potkají každého. Jistě, co se stalo tady, to je výjimečně. Jak mělo mužstvo minulou sezónu trochu štěstí a hlavně si to vydřelo, tak se to letos zase všechno sešlo naopak. Zranění, smůla, prohry, v některých utkáních to byla opravdu vyložená smůla, když jsme prohráli o gól nebo dva, měli jsme šance, nedali jsme, a to pak už jedete. Když vezmu posledních třicet nebo pětatřicet zápasu ... předchozích třicet nebo pětatřicet jsme hráli poměrně dobře."
Ovšem, budiž Bohů žalováno, i v těch prvních pětatřiceti zápasech jste mnohdy vyhráli jenom díky neuvěřitelně klíče.
"To určitě. Ale ta k tomu patří. A v mnoha zápasech nás podržel Dwayne Roloson, ale pak jsme mu už nijak moc nepomohli."
Jaká bude příští sezóna?
"Jaká bude příští sezóna? Já doufám, že lepší. Dají se očekávat změny. Doufám, že to bude lepší."
Co se bude muset stát, kromě toho, aby vás nepotkalo tolik zranění, aby to bylo lepší?
"Hm. To já nevím. Tohle byl můj první rok. Tohle je spíš otázka pro vedení mužstva. Jistě, mužů odpovědět frází, že budeme muset hrát lip. Letos jsme často nehráli systém, který nám dali trenéři a se kterým jsme souhlasili. Ale myslím, že v hráčském kádru dojde ke změnám. Uvidíme."
Vám je nádherných a pouhých jedenadvacet. Kdy vy jste vlastně začínal s hokejem? Jaký vliv na to měl vás táta, Ladislav toho jména první, takto bývalý vynikající obránce, který si také zahrál v tehdejší československé reprezentaci?
"Ve čtyřech letech jsem začal bruslit, ale to všechno byla spíš sranda. Učili jsme se bruslit, střílet, a byla to sranda jak pro nás, tak, doufám, i pro naše rodiče, kteří nás pozorovali, jak se tam hemžíme. Když jsem teď starší, a vidím ty malý kluky, tak to je krásná sranda."
A co táta? Dával vám rady?
"V tom věku určitě ne. My jsme měli trenéry, kteří se nás snažili naučit základům. Teprve když mi bylo tak devět nebo deset, když už ten hokej začínal mít trošinku smysl, tak se mi táta snažil pomáhat. Měl na to dost zkušenosti."
A jak se stalo, že jste šel v tátových šlépějích a stal jste se také obráncem?
"Začínal jsem v útoku, hrál jsem centra, a docela mi to šlo, dával jsem i góly, ale pak jsme dostali nového trenéra, a ten mě postavil do obrany. Možná, že jsem to chtěl i já sám, to už si ale nepamatuji. On ovšem věděl, že můj táta byl obránce, tak to asi chtěl zkusit se mnou také tak. Třeba věřil, že tam mohly být nějaké geny."
Když tady vás táta koncem loňského roku byl, radil vám?
"Říkal, že je to na něj tady moc rychle. Ona je to po zásluze nejlepší soutěž na světě. Hraje se tady nejrychlejší hokej, takže táta sice pár rád zkusil, ale pak sám uznal, že to je asi zbytečně."
A jaké rady vám dával?
"Jak rozehrávat puky, jak všechno dělat ještě rychleji, pak ale řekl, že naposledy trénoval před dvaceti lety a tohle že už je trochu jiný hokej než co znával a uměl on."
Jak jste na tom byl v době, kdy jste přišel, s angličtinou?
"Pár slovíček že školy, ale to mi nebylo k ničemu. Ve škole se učí věci k nepoužití. Měl jsem štěstí, že v Portlandu byl Igor Pohanka, a ten mi pomohl. Ten mi pomohl jak se životem, pomohl mi sehnat bydlení, tak s tím, abych tu nebyl úplně ztracený. Snažil jsem se pořádně se dorozumívat s ostatními, trenér Kevin Dineen mi zařídil dvakrát týdne učitelku, ale hlavně mi asi pomohlo, že jsem se pořád snažil s lidmi v kabině mluvit. Řekl bych, že tak po vánocích už jsem začal sám mluvit. Dneska už se domluvím, ale abych měl dokonalou angličtinu, to určitě ne."
Vy máte s Edmontonem smlouvu ještě na další dvě sezóny. Co bude potom?
"Je to sice ještě daleko, ale kdyby mi Oilers nabídli další smlouvu, tak budu moc rád. Chtěl bych tady zůstat. Město se mi líbí, je tu klid. Síče je tu dlouhá zima, ale na druhé straně jsou tu zase skvělí fanoušci, na všechny zápasy je vyprodáno, po hokejové stránce je to tady skvěle. Organizace, od generálního manažera, přes trenéry a dál, je výborná. Trenér se snaží věnovat mladším hráčům. To je skvěle. To pomáhá."
To je všechno asi pravda, ale je také pravda, že Oilers musí vždycky vyvinout obzvláštní úsilí, aby sem nalákali dobře volně hráče. Že je to prý odsud všude daleko, že je tu dlouhá zima ...
"Ono to je asi různé. Jistě, spousta veteránů NHL chce jít asi do tepla, ale když se sem podívají čistě hokejové, od fanoušků přes organizací, tak je to, alespoň podle mne, jednoznačně. Nakonec, i ta dlouhá zima se dá přežít."
Když jsme u přežívání: co děláte, když nehrajete?
"Snažím se odpočívat. Koukat na filmy. Občas zajít s přítelkyni na večeři, nebo se podívat někam ven, a to je tak všechno. Ono se hraje hodně zápasu, všechno se točí kolem hokeje."
Hrál jste špičkový hokej i před tím, než jste přišel do Severní Ameriky?
"V nejvyšší české lize jsem začal v šestnácti. Za Bílé Tygry v Liberci. To jsem ovšem odehrál jen pár zápasu. Další sezónu jsem už jich odehrál asi 48. V době výluky NHL jsme s Tygry skončili třetí, to byl zatím největší úspěch. Ale řekl bych, že pro mladé kluky je to v Čechách těžké."
Proč?
"Protože řada manažerů a trenérů se boji vzít mladého kluka do Extraligy. Nemají zkušenost."
A kde ji mají, pro Boha svatého, získat?
"Právě. Ono je to tak, že když manažer nebo kouč postaví starého hráče, a mužstvo prohraje, řekne se, no jo, dělali, co mohli, postavili ty nejlepší. Když ale postaví mladého, a prohraje se, všichni se do nich pustí, proč postavili mladého a nezkušeného. Ale abych byl fér, dneska už, alespoň jak to sleduju, řada trenérů začíná stavět mladé hráče. Ale před takovými třemi až čtyřmi roky to tak určitě nebylo. Třeba v Rusku na to mají pravidlo, totiž, že každé mužstvo musí mít v základní sestavě tolik a tolik mladých hráčů, a ti musí dostat šanci a hrát. Tohle, myslím, je jediný způsob, jak se český hokej může dívat do budoucnosti bez obav. A taky se nebudou muset nijak moc bát, že mladí kluci utečou do juniorky v Kanadě. To je v Čechách teď žhavé téma, ale kdyby ti kluci věděli, že mají šanci doma, mnozí by nesli nikam. Ale teď, jak jsem se koukal, hraje řada mladých kluků za Liberec. To samé ve Vítkovicích. Jistě, mladý hráč, který tu šanci dostane, se určitě bude první rok teprve hledat, ale další léta jim to vrátí."
Zdá se, že vy jste byl výjimka, která potvrzuje pravidlo.
"Měl jsem štěstí. Trenér Josef Jandač, na kteryho někteří nadávají, že se jim nelíbily jeho metody, ale o kterým já neřeknu špatného slova, mě vytáhl z juniorky do áčka. Síče mě několikrát strašně serval, ale to je normální, a já to beru, ale hlavně mi pomohl tím, že mi dál šanci a nechal mě hrát. To v té době udělal málokdo. A byla to obrovská zkušenost."
Spousta mladých hráčů se vydá za moře v naději, že v severoamerické juniorce je uvidí skauti NHL a že z nich budou hvězdy. Jenže do NHL se potom dostane málokterý z nich, a ti ostatní se pak vrací, a v Čechách už o nich nikdo neví.
"To je pravda. A kdyby dostali v Čechách šanci ... neříkám tím, že by se jen kvůli svému mladí měli dostat do zaklání sestavy. Říkám, že by měli dostat šanci. Odehrají pár zápasu, a bude to jasnější, jestli na to mají nebo ne. Bez té šance je to rozhodování mnohem těžší. Jsou to mladí kluci, jejich rodiče často nemají vůbec žádnou hokejovou zkušenost, přijde agent, maluje jim všechno v růžových barvách ... kdyby tu šanci dostali, měli by tu zkušenost, a rozhodování by bylo mnehm zasvěcenější. Mne taky nabízeli, když mi bylo sedmnáct, abych šel hrát juniorku do Kanady. Ale já dostal šanci hrát Extraligu, věděl jsem, že to je mnohem vyšší úroveň než kanadská juniorka, a ani jsem nemusel moc dlouho váhat. Proto jsem odešel až později. A šel jsem na farmu. Síče mě to trochu naštvalo, ale nakonec jsem tomu byl rád, leccos jsem se musel naučit.ů
Jako třeba co?
"Byl jsem prvním rokem sám, od rodičů, musel jsem se naučit se o sebe postarat. Měl jsem ovšem výhodu, že už jsem hrál s chlapy před tím, a to je něco jiného, než přijít rovnou z juniorky. AHL je hrozně tvrdá. Všichni bojují o místo na slunci a postup do NHL, takže se hraje s obrovským nasazením. Jistě, NHL to není. NHL má Jagra, Hemskeho, Crosbyho, Oveckina, ale i tak, AHL určitě má svoji kvalitu. Mne, jako devatenáctiletému hráči, to dalo hodně, i přesto, že jsem se původně hodně zlobil."
Jak jste se přes to zklamání – a ten vztek - dostal?
"Moc mi pomohl Kevin Dineen. Měl se mnou ohromnou trpělivost."
A tady vám pomohl Steve Staios. Jak?
"Moc. On má ohromné zkušenosti., Já ho viděl hrát před tím, třeba v televizi za Kanadu na mistrovství světa. To jsem ani nevěděl, že hraje za Edmonton Oilers. A teď jsem přišel sem ... a dostal jsem se k němu. On měl zájem mi pomáhat, řekl mi, že když se na něco, cokoliv, budu chtít zeptat, ať to udělám, že jediná blbá otázka je ta, kterou nepoložíme. Vzpomněl jsem si, jak jsem slyšel, kolik starších hráčů se s mladými hráči odmítá bavit, natož, aby jim pomáhali, a vědomě pomáhali, a byl jsem jak v nebi. On to dělá prostě proto, že mi chce pomoci. On sám z toho vůbec nic nemá. Já to ohromné ocenuju. Steve je skvělý hráč i skvělý člověk."
Share on Facebook
