Konkurence je super, říká hokejistka roku Polenská. V Rusku chce zůstat

Foto: Martin Voltr

Nedá velkou práci přijít na to, co spojuje vítěze ankety o hokejistu sezony 2014/15 v mužské a ženské kategorii. Jakub Voráček i Alena Polenská si pro cenu došli jakožto kapitáni české reprezentace. V kalendáři je od sebe dělí jen necelý rok, ale co se týče zkušeností s rolí lídra národního týmu, Voráček kouká na záda zástupkyni něžného pohlaví s uctivým odstupem.

Teď vážně – obě pozice se samozřejmě nedají srovnávat, stejně jako nejde jen tak srovnávat oba sporty. Ale pětadvacetiletá rodačka z Kutné Hory převzala stejné ocenění už před dvěma lety a za sebou toho má dost a dost. Hned po základní škole se vydala plnit si sny do Spojených států, po dokončení středoškolského studia získala stipendium na Brown University. A než to dotáhla k titulu bakalářky mezinárodních vztahů, v hokeji se z průbojné dívenky stal vybroušený diamant. Předloni se vrátila zpátky na starý kontinent, po boku Anety Tejralové hraje profesionální ruskou ligu v Dinamu Petrohrad.

Už ve čtrnácti letech, tedy pár měsíců před odchodem do zámoří, se Alena Polenská zúčastnila své první olympijské kvalifikace. Na premiérovém mistrovství světa juniorek v roce 2008 dotáhla českou osmnáctku k bronzové medaili, následně slavila dvojici světových titulů s reprezentací v inline hokeji. No a v jeho "lední" verzi vydláždila ženské reprezentaci už jako kapitánka postupovou cestu na první šampionát elitní skupiny. Teď se po třech letech Češky podívají do Kanady znovu, k tomu pomýšlejí na vytouženou olympiádu. Zkrátka a dobře – i dvojnásobná hokejistka roku má před sebou výzev a cílů ještě spoustu.

Jak vysoko se takové ocenění ve vašem životě řadí?
Samozřejmě se řadí vysoko. Ale jsou úspěchy, které se řadí, nebo by se řadily, o hodně výš. A to jsou ty týmové. Dostat se do TOP divize mistrovství světa, potom se tam udržet, a jet na olympiádu. Jestli jsem si cenu zasloužila, to musí posoudit ostatní. Ale dobrý pocit ze sezony určitě mám, dařilo se mi v reprezentaci i v klubu.

Jste zvyklá oblékat se tak jako na slavnostní galavečer v Karlových Varech?
Často se nestává, že bych se hodila takhle do gala. Ale je to hezký! (směje se) Na vysoké škole jsme se slušně oblékaly na zápasy, i když ne do šatů, poněvadž v zimě byla fakt zima. Nevadí mi to, mám ráda se občas takhle vyfiknout.

Popovídala jste si se svými mužskými protějšky? Potkala jste nějakého starého známého z hokejového prostředí?
Možná to není to, co byste chtěli slyšet. (směje se) Ale už podruhé jsem tam potkala otce svého kamaráda ze střední školy v Americe. To pro mě byla trochu citová záležitost. S jeho synem jsem se dlouho neviděla a ani jsem neměla kontakt, tak jsem byla moc ráda, že jsem ho teď získala. Ale jinak jsem seděla spíš s kamarády a chvíli jsem se bavila s holkama, s Peslarkou (Klárou Peslarovou) a Vaniškou (Terezou Vanišovou).

Anketu jste nakonec před Terezou Vanišovou vyhrála jen o dva body. Co můžete říct na její adresu?
Myslím, že ona by si to letos hrozně zasloužila. Dopředu jsem si i myslela, že to vyhraje. Přála jsem si, aby to vyhrála.

Jako jediná z první trojice se zatím pořád drží doma. Neprobírala s vámi svou budoucnost, aby získala inspiraci? Nebo kontakty?
To ne. Ale naopak někteří trenéři z vysoké, se kterými se znám, se mě na ni ptali. Říkali, že je moc šikovná a že o ni mají zájem. Nevím, co má v plánu.

Jakou cestou byste jí doporučila jít? Má čerstvě po maturitě...
Určitě bych jí doporučila vysokou školu v Americe nebo v Kanadě. V Americe je asi úroveň vyšší, protože tam chodí hrát i hodně holek z Kanady. Podle mě je to pro člověka to nejlepší, kam se může po střední škole vydat. Na dobré úrovni je škola i hokej, je to hodně profesionální prostředí. Sice to není placené, ale co se týče podmínek, trenérů na led i na suchou přípravu... Je to nejvíc profesionální, co jsem zatím zažila.

Myslíte, že v jejím případě už je nejvyšší čas odejít do ciziny?
Jestli má ještě možnost hrát s klukama, není na tom nic špatného. Doposud jí to prospívalo a určitě by jí to prospívalo i dál. Ale já i hromada dalších holek jsme šly touhle cestou a myslím, že zkusit aspoň rok někde venku stojí za to. Člověk se může vrátit vždycky. Zkušenosti z ciziny mu pomůžou, protože v jiných zemích koukají na hokej jiným způsobem. Když potom člověk posbírá zkušenosti a tréninkové nápady z různých zemí, může si vybrat to nejlepší a to, co mu vyhovuje.

Na Zlatou hokejku se česká kapitánka připravila, jak se sluší a patří | Foto: Karel Švec, cslh.cz

Vy jste do zámoří odešla už v patnácti letech. Můžete na tu dobu vzpomenout? Nezajímá mě ani tak hokejová stránka, jako spíš ta mentální. Byla jste na takovou životní změnu připravená?
Měla jsem dvojku z angličtiny a občas jsem v hodině řekla nějakou větu. Tak jsem si naivně myslela, že se tam nějak domluvím a bude to v pohodě. A pak jsem seděla na letišti ve Filadelfii a čekala jsem na poslední let do Scrantonu, když najednou hlásili, že je let zrušený. A já si říkám, „cancelled“, to už jsem někdy slyšela... Kdybych tak jenom věděla, co to znamená! (směje se) V tu chvíli mi najednou došlo, že s mojí angličtinou to asi bude horší, než jsem si myslela. Ale brala jsem to jako velkou příležitost. Naučit se jazyk, získat zkušenosti i po hokejové stránce, i co se týče školy. Ani jsem se tam nebála jít. Říkala jsem si, že když mi to tam nesedne, za rok se budu moci vrátit. Hrozně jsem se těšila.

Je podle vás důležité, aby na to hráčka byla psychicky připravená?
Záleží, v kolika odchází. Tím, že mi bylo patnáct, jsem v té době nic neřešila. Stoprocentně jsem si uvědomovala, že to bude těžké. Ale člověk v tu chvíli neřeší, že opouští domov, že se mu bude stýskat. Bere to tak, že se vždycky může vrátit. Když je ale starší, třeba už přemýšlí jinak, kde by se chtěl usadit... Mě doma nic nevázalo. Dokončila jsem základní školu, dostala jsem se na gympl a o rok jsem si ho odložila. Už v dětství bylo mým snem jít hrát do Ameriky, tak jsem si ho šla splnit! Ale člověk musí být připravený pracovat. Nejenom v hokeji, ale i ve škole. Asi se na to psychicky nedá úplně připravit, ale člověk musí počítat s tím, že se může stát cokoli, a najednou tam nemá rodinu. Všechno řeší přes kamarády, které si tam udělá, nebo přes učitele.

Jaké jste vůbec tehdy měla zkušenosti s mezinárodním hokejem?
Ve čtrnácti jsem na podzim hrála olympijskou kvalifikaci v Rusku, potom na jaře mistrovství světa ve Švýcarsku. To byly moje zkušenosti se zahraničními týmy. A pak co jsme hráli s klukama, tak jsme jednou jeli do Švédska, občas jsme sehráli nějaký challenge turnaj. Ale se zámořským hokejem jsem neměla vůbec žádnou zkušenost.

Teď už pojďme vašemu aktuálnímu hokejovému domovu, máte za sebou dvě sezony v Dinamu Petrohrad. Jak byste srovnala hokejové prostředí v Americe a v Rusku?
Největší rozdíl vychází z toho, že v Americe je hromada hráček a týmů. Taková přirozená konkurence. Když se kouknu třeba na vysokou školu, každý tým divize I má tři až čtyři vyrovnané lajny. Kdežto tady v Rusku jsou třeba jen dvě lajny fakt dobré, a už i mezi tou první a druhou je kolikrát vidět rozdíl. Potom ten hokej není tak rychlý a kvalitní. Ale zase tady vidím, že hrozně chtějí dostat hokej na lepší úroveň. Příští rok máme být dokonce součástí KHL, měla by být i liga do osmnácti let, i když tam mají být jen tři nebo čtyři týmy. Nevím, jestli to bude taky profesionální, nebo jenom aby se hráčky vyhrály.

Myslím, že tady ještě trochu chybí systémy na ledě, i když některé týmy už je taky hrají hodně dobře. Ale jak říkám, problém je ten, že v Americe je velká přirozená konkurence. Holky na sobě hodně pracují i mimo tréninky. Ne že musí, ony prostě chtějí! Mají cíl dostat se do nároďáku a je to pro ně hrozně těžké. Tady v Rusku to není až tak vyrovnané. Kdybych měla porovnat individuální kvalitu, tak hromada hráček v Rusku se vyrovná těm v Americe. Ale pak když se postaví do týmu... Když člověk chce v hlavě, tak si myslí, že dělá sto procent. A když ho k tomu nutí dalších dvacet lidí, pořád mu někdo šlape na záda, v zápase udělá kličku a hned je u něj další hráč... Tak dělá ještě víc.

Jaké máte v ruské profesionální lize podmínky?
Platy jsou různé podle věku i podle toho, jak dlouho je hráč v týmu. Některým holkám je šestnáct, u nás máme docela mladý tým a několik holek teď maturovalo. A pak jsou tu i starší, třeba kapitánce je třicet jedna. Určitě se z toho dá ušetřit. Vyžít úplně v pohodě, protože nám dávají i určitou částku na byt. Potom je na každém z nás, jestli si najde byt v té ceně. Většinou jsme dvě tři hráčky dohromady, já už teda s holkama nebydlím, ale minulý rok to tak bylo. Obědy máme na zimáku, ale já si teď hodně vařím doma. Výstroj a podobně máme zajištěnou, když cestujeme, tak je samozřejmě o všechno postaráno.

Jak vůbec pro Petrohrad dopadla uplynulá sezona?
Skončily jsme čtvrté. Play off se nehrálo, i když původně bylo plánované. Hrozně dlouho se o tom diskutovalo. Ale Rusky jely na mistrovství, my taky, a je nás tady v lize pět českých hráček... Končily jsme poměrně brzo, ale časově už to nevycházelo. Osobně si myslím, že s tím programem trochu zaházely i sankce proti Rusku, některé týmy možná měly finanční problémy.

V dresu Petrohradu hraje Alena Polenská profesionální ruskou ligy dva roky | Foto: Darja Tichomirovová, lady.dinamo-spb.com

Dařilo se vám osobně?
Stoprocentně musím zmínit, že od té doby, co šla Áňa (Aneta Tejralová) do útoku, se mi hrálo hodně dobře. Na začátku sezony byla normálně na beku, ale pak se mi zranila spoluhráčka a trenér dal Áňu ke mně do lajny. Občas to míchal, že hrála v obraně i útoku. Musím si ji nehorázně pochválit, mně osobně to hrozně vyhovovalo a řekla bych, že se mi i dařilo.

Povídejte, jak to Anetě Tejralové v útoku šlo?
Šlo jí to úplně nádherně! Je hrozně rychlá a má krásný přehled, vystřelit umí taky hezky. Zvládne hromadu práce vepředu, ale stíhá se i vracet. Hraju centra, který u nás jezdí dozadu, a když jsem byla s ní v lajně, nebála jsem se vyjet dopředu. Věděla jsem, že mě zastoupí a pak se zase vyměníme. Bylo mezi námi porozumění, které máme třeba i s dalšími hráčkami, ale ne vždy nás dají dohromady. Jestli můžu mluvit i za ni, hodně jsme si vyhověly.

Slyšel jsem, že Rusové uvažovali o zákazu startu zahraničních hráček, aby dali víc prostoru domácím hokejistkám. O gólmankách se ještě jedná...
Zatím máme zprávu, že by měly být povolené dvě cizinky. O gólmanech zatím nevím. Všechno se dořeší v červenci. Zase na druhou stranu myslím, že by byli sami proti sobě, kdyby nepovolili cizinky vůbec. Možná je k tomu trochu navedlo, že v juniorské MHL nepovolili vůbec cizince, ani cizí týmy. Ale něco jiného to udělá v juniorské lize a něco jiného v ženské lize. Jestli nechají dvě cizinky, nebude to takový rozdíl. Minulý rok to byly tři, předtím dvě. Chtějí dát prostor svým hráčkám, proto je to tak limitované.

Máte i s Anetou smlouvu?
Loni jsme podepsaly na dva roky, takže normálně pokračujeme.

Měla jste připravenou záložní variantu, kam byste šla, kdyby Rusové cizinky zakázali?
Úplně jsem nad tím nepřemýšlela, protože máme smlouvu. Pak bych to asi řešila ze zákonného hlediska. Co jsme měly zprávy, vypadalo to dobře. Jedna Slovenka taky měla smlouvu na další rok, víc týmů mělo podepsané zahraniční hráčky. Tak jsme si říkaly, že týmy budou federaci tlačit, aby je povolila.

A něco dalšího by vás v budoucnu hokejově lákalo?
Švýcarsko taky vypadá zajímavě, i Finsko. Ale aktuálně jsem tady spokojená a nevadilo by mi tady zůstat ještě pár dalších let.

V Americe se snaží rozjet ženskou obdobu NHL, zatím by v ní měly působit čtyři týmy. Myslíte, že se tento projekt může uchytit?
Doufám, že ano. Pro ženský hokej by to bylo určitě super. Taky jsem o tom četla a kamarádka z vysoké byla na tryoutech, ale říkala, že ještě nemají sehnaný rozpočet a vypadá to pochybně. Hodně hráček v CWHL (kanadské lize) říkalo, že tomu nebudou věřit, dokud to nezačne. Už kolikrát se říkalo, že spustí profesionální ligu.

Polenská a Tejralová. Dvojka z Dinama hrála zásadní roli i na letošním zlatém mistrovství ve Francii | Foto: Martin Voltr

Pojďme se přesunout k české reprezentaci. Letos jste znovu vyhrály mistrovství světa divize IA a vracíte se do elitní skupiny. Můžete se za šampionátem ještě ohlédnout? Braly jste první místo čistě jako splněný cíl?
Neberu to jako samozřejmost. Nemyslela jsem si, že to bude jednoduché, a nebylo to jednoduché. I když jsme soupeře většinu času přehrávali. Ale máme hodně kvalitní tým a splnily jsme to, co jsme chtěly splnit.

Do reprezentace v posledních letech přichází silná generace. Cítíte i osobně, že mladší hráčky vás nutí k lepším výkonům, než kdybyste měly pořád stejný tým?
Určitě nás to nutí. Člověk cítí, že v týmu je větší konkurence, než bývala třeba před šesti lety. A to je super. Mladé hráčky jsou vyhrané od kluků, jsou rychlé a houževnaté. Ale určitě ještě potřebují získat zkušenosti. Je rozdíl hrát v patnáctce, osmnáctce a pak v áčku. Ten hokej je trochu jiný.

Dva roky zpátky přišel k národnímu týmu jako generální manažer David Moravec. Jeho role je i trenérská...
Hodně s námi pracuje. Kolikrát si bere i jednotlivé pětky, co se týče přesilovek, oslabení a tak dále. Hodně vidím, že pracuje právě s mladými holkami, což je pro ně určitě pozitivní.

Příští rok vás znovu po třech letech čeká šampionát elity. Věříte, že jste už o něco dál a bude vám to stačit k tomu, abyste se udržely?
Kádr na to určitě máme. Náš problém je ten, že můžeme mít kolísavé výkony. Jeden zápas odehrajeme úplně super a v dalším nám něco chybí. Co podle mě hodně potřebujeme, je odehrát zápasy s týmy jako Rusko, Švýcarsko, Švédsko nebo Finsko. Určitě by bylo krásné, kdyby se nám podařilo odehrát utkání s Kanadou nebo Amerikou, ale to se asi ještě nepovede. Za ty dva roky jsme získaly další zkušenosti, ale ještě je musíme nabrat v zápasech, kde třeba musíme většinu času bránit. Potřebujeme zapracovat na obraně a na psychice. Někdy nemůžeme dát góla a myslíme si, že zápas se nevyvíjí tak, jak bychom chtěly, i když třeba hrajeme super. Musíme se naučit pracovat s tím, že někdy se zkrátka nepovede dát první gól a získat náskok.

Už předchozí šampionát elitní skupiny, kterého jste se zúčastnily, se konal v Kanadě. A na jaře vás to čeká opět. Je to pro hráče to nejvíc, co se dá po olympijských hrách zažít?
Já osobně nevidím rozdíl, jestli se hraje v Kanadě, nebo třeba ve Švédsku. Pro mě je to to největší po olympiádě díky tomu, že jde o TOP divizi.

Když je řeč o olympiádě, na kvalifikaci zamíříte v únoru 2017. Olympijský cyklus trvá čtyři roky, ale zase rozhodne prakticky jeden zápas. Neberete to jako nespravedlivé?
Stoprocentně. Vymlouvat se na to samozřejmě nedá, protože všechny týmy v kvalifikaci mají stejné podmínky. Ale je pravda, že můžete ten tým porazit v sezoně třikrát, a pak dojde na jeden rozhodující zápas... Je to psychicky náročné. Pro mě to bude čtvrtá kvalifikace. První byla v Rusku, tam jsme měly docela problém dostat se ze třetiny a kdybychom neměly dobré gólmanky, výsledek mohl být o dost horší. Za čtyři roky jsme prohrály třikrát jen o gól, už to bylo vyrovnanější. A poslední kvalifikace v Německu, to už bylo vyrovnané úplně. O to je bolestivější, že člověk si na to skoro sáhl a byl tak blízko! Je na tom z naší strany znát velký růst ženského hokeje a nároďáku. Je to zkrátka o jednom zápase a nedá se s tím nic dělat. Jeden blbý gól může všechno rozhodnout.

Vaši skupinu bude pravděpodobně hostit jeden ze silné čtveřice Finsko, Švýcarsko, Švédsko, Rusko. Dá se mezi nimi pomyslně vybrat?
Asi dá, ale to záleží na každé sezoně. Kádry se mění.

Z poslední doby máte pozitivní bilanci se Švýcarkami...
Docela jo. Taky jsem na Švýcarsko myslela, ale člověk nikdy neví. Pak se podívá, že na olympiádě mělo bronzovou medaili... Z osobní zkušenosti bych určitě nechtěla Němky, proti nim se nám nedaří. A to pak má člověk v hlavě. Zase se může stát, že je příští dva roky budeme v sezoně přehrávat, a pak bych si je třeba vybrala.

Velké zkušenosti a úspěchy za sebou máte i v inline hokeji. Letos získala česká reprezentace v Argentině zlato, sledovala jste ji na dálku?
Určitě! Moc jsem holkám fandila a jsem ráda, že se jim to povedlo. Nejenom holkám, ale všem třem týmům. To je opravdu super. Nevěděla jsem, že letos bude mistrovství dřív, měla jsem naplánované cestování a hlavně jsem v té době řešila školu. Když se inline rozjížděl, říkala jsem, že jakmile budu v Čechách, tak si moc ráda zahraju. Ten sport mám ráda. Ale pak se to před mistrovstvím seběhlo moc rychle, potřebovala jsem se rozhodnout ze dne na den a musela jsem říct, že ne. Navíc jsem to brala tak, že by bylo vůči holkám nefér přijet rovnou na mistrovství. Tým se tvoří na kempech a je důležité, aby tam všichni byli.

A trocha vzpomínek. Alena Polenská s Kateřinou Mrázovou na domácím MS v inline hokeji v roce 2010

Příští rok se připojíte?
Pokud to půjde, tak bych se určitě ráda připojila. Jak jsem byla zvyklá, že mistrovství se hraje na začátku července, tak jsem si už letos říkala, že bych to v klubu stihla. Máme sraz až 12. července, tak bych maximálně přijela o pár dnů později.

Kapitánské céčko měla v Argentině Kateřina Mrázová. Nebojíte se, že vám do toho teď bude mluvit i v hokejové reprezentaci?
Mně by ani nevadilo, kdyby si to vzal někdo jiný! (směje se) Každou pomocnou ruku uvítám. Ale ne, to se vůbec nebojím.

Inline reprezentace slavila titul potřetí v historii. U prvních dvou úspěchů, v Düsseldorfu 2008 a v Berouně 2010, jste nechyběla. Jak vysoko si zlaté medaile ceníte?
Určitě vysoko. V nějaké době jsem přemýšlela, jestli se budu víc věnovat lednímu hokeji, nebo inlinu. Ale od té doby už je to u mě s inlinem časově horší. Dva roky se mi to krylo, jela jsem na IIHF High Performance Camp. To jsem brala jako obrovskou šanci zahrát si s nejlepšími hokejistkami na světě. Byly tam i holky z Kanady a Ameriky. Člověk se mohl posunout dál a vidět i to, kam se řadí, naučit se o hokeji víc... Byla tam hromada seminářů a trenérů z hokejových velmocí. Druhý rok jsem tam jela už jako ambasador. Od té doby jsem v létě byla vždycky v cizině, takže mi to nevycházelo. Minulé léto jsem byla v Čechách a aspoň na víkend jsem si šla zahrát. Inline mám ráda a úspěchy řadím vysoko.

Otázka na závěr. Jaké má hokejistka roku a kapitánka české reprezentace osobní a týmové cíle pro sezonu 2015/16?
Co se týče týmových cílů, začnu v Rusku. Určitě by to bylo zopakovat čtvrté místo a třetí by bylo krásné, takže si troufnu říct, že cíl bude třetí místo. V reprezentaci se na mistrovství udržet a nespadnout, to je první krok, a každé lepší umístění bude úspěch. Osobní cíle zatím nemám, to začíná až jakmile se blíží sezona. Nedávám si cíle, kolik bych měla dát gólů nebo nahrávek. Spíš chci být prospěšná v obou týmech a aby se mi vyhýbala zranění.

Share on Facebook Share on Twitter

• Ženský hokej
• Reprezentace žen