Je nová NHL rájem na zemi? Zatím se zdá, že ano
Hin sa hukáže, říkali vtipálci poté, když se NHL koncem léta konečně znovu spřátelila se svou hráčskou asociací NHLPA. Do roka a do dne, říkávali, jako říkával Jan Sladký-Kozina svému pánu Lammingerovi, též obecně známému jako Lomikar, do roka a do dne sa hukáže, kdo to umí a kdo jenom zacpává díry penězi.
Platový strop svým způsobem srovnal možnosti všech týmů, co se týče nákupů hvězd, takže teď už šlo jenom o to, kdo dokáže hráče – včetně hvězd – poskládat tak, aby vzniklo mužstvo, a kdo takovou různorodou skupinu lidí dokáže uřídit tak, aby jako mužstvo táhla za jeden provaz a vyhrávala.
Mnozí poukazovali na to, že třeba takový Detroti se rozsype, neboť nová hospodářská skutečnost ho donutila vzdát se několika zavedených hvězd. Podobně mnozí poukazovali, že třeba Colorado nebude mít šanci. A na druhé straně zase mnozí tvrdili, že to bude všechno dost jedno, že lidé jsou naštvaní a našli si za hokej náhražky.
Jistě, na to, abychom už teď korunovali příštího vítěze Stanley Cupu je ještě dost brzy, ale některé odpovědi už máme na stole.
Tak kupříkladu, šéf NY Rangers Glen Sather, který se během výluky dost potuloval po Evropě a chodil tam na hokej, složil mužstvo tak, že se sice podobá týmu na Tour de France (jeden je hvězda, ostatní mu slouží jako nosiči vody), ale zatím to funguje.
V první řadě asi proto, koho si Sather za ty nosiče vody k Jaromíru Jágrovi vybral, v druhé řadě také proto, že nový kouč Tom Renney má až dosud nejen pozornost, ale i úctu ze strany mužstva.
Navíc měl Sather kliku, i když u něj člověk nikdy neví, zda si ji sám pečlivě nepřipravil už loni , že do důchodu odešel Mark Messier, takže se nosiči vody mohou soustředit na jedinou hvězdu a nikoliv být obětmi dusna, které obvykle vzniká, když se na smetišti sejdou dva kohouti.
A třeba zmiňovaný Detroit je v tuto chvíli jediným mužstvem, které dosud vyhrálo všech sedm zápasů na hřištích soupeřů. Zjistilo se, že generální manažer Ken Holland byl mazaný, když nechal jít třeba vyhlášeného střelce Bretta Hulla, i s jeho mnohamilionovou gáží, a ponechal si mladíky Pavla Dacjuka a Henrizka Zetterberga.
Hul nakonec sám usoudil, že ten rok, během něhož led vídal snad jedině na dně sklínky, mu neprospěl a odešel do důchodu.
A Colorado je i po finančně donuceném odchodu Petera Forsberga velice silné. Generální manažer Pierre Lacroix navíc předvedl prozíravost: kdo ví, jak to bude vypadat s platovým stropem pro příští sezonu, ten se počítá jako podíl z příjmů, a kdo ví, jaké budou ty příjmy, takže oznámil už teď, že klub nevyužije opčního práva na služby svého dlouholetého kapitána Joea Sakica a obránce Roba Blakea.
Oba by chtěli i v budoucnu hrát v Denveru. Co jim zbývá? Nic než to, že si budou muset s klubem vyjednat nové smlouvy, podle kterých budou dostávat méně než dostávají teď a Lacroix si tím vytvoří finanční prostor k tomu, aby si už teď zajistil služby nějakých dnes možná i neznámých mladíků, kteří se mohou stát hvězdami budoucnosti.
Nakonec, nikdo z nás nemládne, což se týká i Sakica s Blakem. Oba sice hrají skvělý hokej, zvláště Sakic, jemuž nová pravidla, která hru otevřela, velice prospěla, ale Lacroixův pohled do budoucna má něco do sebe. Ostatně, Sakic, který svou skvělou kariéru zahájil u Quebec Nordiques, se několikrát dal slyšet, že by tu kariéru rád ukončil u téhož klubu.
Tohle muselo Lacroixovi znít v uších také. Nakonec, kolik takových hvězd je, které v současné NHL skončí tam, kde začaly? Zatím žádná, ale mohou to být pouze dvě: Steve Yzerman z Detroitu a Sakic. Čímž se dostáváme k tomu, že i o tomhle si fanoušci vyprávějí. Ti fanoušci, o nichž mnozí, včetně jich samotných, tvrdili, že ať si profesionální hokejisté trhnou nohou.
Jenže teď, když jim najednou NHL ukazuje, že hokej se může opět přiblížit k tomu, čím byl, totiž nejrychlejší kolektivní hrou světa, se fanoušci vracejí jako švábi na pivo. Průměrná návštěvnost je přes devadesát procent. Jsou týmy, třeba Edmonton, které dosud vyprodaly všechny domácí zápasy.
A navíc, právě díky platovému stropu a novým či obnoveným pravidlům, není do závěrečného zahoukání žádný zápas ztracen. Několikrát se už stalo, že tým vstoupil do poslední třetiny s vedením o tři góly, přesto utkání prohrál v nastaveném čase nebo po samostatných nájezdech.
Jistě, ozvalo se pár lidí, většinou bývalých hokejistů, kteří samostatné nájezdy nemohou ani vidět. Jenže ten, kdo to všechno platí, totiž divák, dnes neodejde z haly, dokud nejsou ohlášeny hvězdy zápasů a na samostatné nájezdy stojí a ječí nadšením.
Ve srovnáním s dobami nedávno minulými, kdy se často stalo, že se diváci začali hrnout k východům zhruba pět minut před koncem utkání, je to jasná odpověď těm, kteří říkají, že samostatné nájezdy jsou prostě cirkus a už dávno ne hokej.
Většina dnešních hráčů na to odpovídá jednoduchým poukazem na hlediště a úsměvem. Jak řečeno, na posudky je ještě brzy. Ale už se začíná ukazovat, že někteří prostě umí svá mužstva řídit lépe než ostatní a že někteří hráči to prostě dovedou lépe než jiní, čili se začínáme konečně zase bavit o konkurenci na hřišti místo konkurence šekových knížek.
Share on Facebook
