Bojovník, který se nikdy nevzdal! Zemřel legendární Jaroslav Holík

Jaroslav Holík | Foto: hcrebel.cz

Bojoval do posledních sil - během kariéry se soupeři, v poslední době se zdravotními potížemi. Jaroslav Holík se nikdy nevzdával. Chlapík z Vysočiny uměl zatnout zuby, do všeho šel po hlavě. Měl své názory, za nic se neschovával. Legenda jihlavského a českého hokeje teď ale bude všem velmi chybět, mistr světa 1972 totiž svůj poslední boj prohrál. Ve věku 72 let...

Platil za jednoho z největších bouřliváků českého hokeje. A také srdcařů. Na ledě vítězil díky obrovské vůli, Jaroslav Holík byl přirozeným vůdcem slavné jihlavské Dukly i československé reprezentace. Proslul ve dvojici s bratrem Jiřím, který má ale na kontě víc mezistátních startů i účastí na velkých turnajích. Starší z obou sourozenců totiž doplácel na zranění i na to, že občas říkal věci, které druzí nechtěli slyšet. Stejný byl pořád, ačkoli už dávno nepřeskakoval mantinely a fanoušky nebavil srdnatými útočnými akcemi.

Neznal jsem oddechu, projevilo se mi to na zdraví

Poslední měsíce pro něj byl těžké. Jaroslav Holík před časem přišel vzhledem k infekci o část nohy, pak se přihlásily potíže i s druhou končetinou. Trpěl gangrénou, neboli snětí. Odchovanec hokeje v Havlíčkově Brodě se naučil chodit s protézou, dokonce s ní řídil auto. "Chci vidět vnoučata, jak hrají hokej. To mě drží při životě. Roky mě zlobily problémy s krví, nemoc je podle všeho virového původu. Nedá se vyléčit," říkal. Minulý týden se v Jihlavě hrála mezistátní utkání České republiky se Slovenskem. Společnou federaci kdysi Holík reprezentoval, ale tentokrát se do hlediště nevydal.

"Je mi blbě, právě mě pouštějí z nemocnice," hlásil do telefonu. Nevypadalo to dobře. Ale tenhle chlap bojoval! A měl dál svůj drsný humor. "Jestli neumřu, tak se zastav," povídal do sluchátka. Zasmál se, člověk ovšem cítil, že to není ono. "Jarda zrušil i jiné setkání. Je hrdina a haur, pak je mu doma hodiny špatně," povídala posléze jeho paní, která byla Holíkovi nablízku. Stejně jako děti a vnoučata, pro které žil. Syn Bobby léta válel zámořskou NHL, s New Jersey získal Stanley Cup. Dcera Andrea pro změnu vynikala v tenisu, před lety ovládla dvouhru juniorek ve Wimbledonu. Jaroslav Holík se postupně proměnil z pyšného tatínka na pyšného dědečka, bedlivě sledoval, jak si v zámoří vedou vnuci David s Adamem, nebo jak pokračuje kariéra dcery Bobbyho, jež je nadanou jezdkyní na koních.

"David má hodně z mámy. Je hrozně pracovitý, ale moc hodný. Říkám mu to pořád. Adam? Ten je trošku jako já. Nic si nedá líbit, navíc centr. Pravák. Můj zeť Franta Musil se jim hodně věnuje, sám dře jako kůň. Dělá skauta, jezdí po světě, nezná oddechu. Taky jsem býval takový, ale teď s odstupem vám řeknu, že se mi to projevilo na zdraví. Kdybych povolil, možná bych na tom byl líp. Frantovi furt opakuju - neblni, odpočiň si taky. Život není jen práce," vyprávěl. Mistr světa 1972 a bronzový medailista z olympiády v Sapporu ale především neustále pozoroval hokej. I dění v České republice. "Vždycky jsem měl na věci svůj názor. Pozor - netvrdím, že je správný, ale říkám, co cítím. Nevím, proč bych se měl na starý kolena měnit. Když si pustím televizi a vidím, co tam ti politici vykládají, nemohu to pochopit. Oni si snad opravdu myslí, že jsme úplně blbí," vykládal.

Hokej? Tohle za nás s bráchou rozhodl táta

Byl tvrdý, nejvíc k sobě. "Na ledě jsem býval sviňa. Nikomu jsem nic nedaroval, soupeři mě asi neměli moc rádi. Ale takoví hokejisti jsou potřeba. Podobně hrával Olda Válek a další," hlásil. Milovaný sport si prý sám nevybral. "Kdepak, tohle za nás s bráchou rozhodl táta. Chtěl, aby z nás něco bylo, v Brodě se hokej hrál. Otec nás hodně ovlivnil. Dětem je třeba ukázat cestu, dát jim příklad, podporovat je. Líbilo se mi, co říkal Jarda Jágr, jak se jeho kariéře obětovala rodina. Stejné to bylo u nás. Táta měl řezniczví, makal od rána do noci. Udělal by pro nás první poslední."

Brusle a hokejka se mu staly náplní života. "S rozumem, který mám, bych studoval. Ale jak by to se mnou dopadlo v jiném oboru, to nevím. Jsem zvyklý říkat, co si myslím, za bolševika se to moc nenosilo. V hokeji z toho také vznikaly problémy, ale když to člověku na ledě šlo, nechali ho být. Nebo - většinou ho nechali být. Když si vzpomenu na hokejové začátky, byly to krásné časy. S bráchou jsme trávili na ledě spoustu času, zažili jsem starou brodskou gardu, ti borci pro nás byli vzory. Já musel hodně skousnout, abych byl jednou na nejvyšší úrovni," připomínal.

S bratrem Jiřím přešli do Jihlavy, z Havlíčkova Brodu se stejným směrem stěhovali také Jan Suchý a Josef Augusta. "S Duklou jsme prožili výborné sezony. Strašně mě štvaly ty kecy, že si armádní klub bral nejlepší hráče, jak se komu zlíbí. Jasně, hokejisti sem chodili, ale ne každý to zvládl. Pobyt v Dukle každému z nich pomohl, navíc se tady vytvořilo silné jádro kluků, kteří přišli z druhé ligy a vytvořili základ týmu. Já, brácha, Honza Klapáč, Honza Hrbatý, Láďa Šmíd, Souška..." Jaroslav Holík měl v sobě geny lídra. Když bylo potřeba, hravě ostatní srovnal.

Nesnášel jsem hráče, kteří to odklouzali. Takovým jsme domluvili

"Jo, to jo. Ale hlavně jsem byl náročnej sám na sebe. I když se prohrávalo 0:3, do poslední chvíle jsem dělal všechno pro to, abychom výsledek otočili. Nesnášel jsem hráče, kteří to odklouzali. Takovým jsme s Láďou Šmídem ve sprše trošku domluvili. Hokej jsem miloval a dělal ho na maximum, vadilo mi, když někdo druhý ne. Ale podobných typů hráčů se našlo víc. Olda Válek - stejnej rapl jako já. Nebo ve fotbale Tomáš Řepka. Nikdy jsem to neměl tak, že bych si o sobě myslel bůh ví co. Neměl jsem bruslení jako brácha, chyběla mi lehkost. Musel jsem to nahradit bojovností. Ježiš, kdybyste viděli, kolik sil mě stálo jedno takový utkání. Brácha měl na pohyb talent, já ne. Vždycky jsem věděl, že správný tým musí mít i takové hokejisty."

Také byl vždycky hrdý na to, odkud pochází. "Vysočinu bych nevyměnil. Jo, kdysi mě letmo napadla emigrace. Ale nikdy ne vážně. Odejít bych nedokázal. Doma je doma, a pak - když jsme se s manželkou brali, řekli jsme si, že chceme mít děti a že z nich chceme vychovat pořádné lidi. Já nikdy neřešil peníze. Něco jsem si vydělal, měli jsme, co bylo potřeba. Ale za prachama jsem se nehonil. Se ženou pro nás byly na první místě děti. Hodně jsem se na ně upnul, dali jsme je na sport a dělali maximum, aby byly úspěšné." 

Jako hráč vybojoval Jaroslav Holík unikátní úspěchy. S Duklou získal sedm domácích titulů (další čtyři jako trenér), v roce 1972 se stal mistrem světa, krátce předtím získal bronz na olympiádě v Sapporu. Zúčastnil se dalších velkých turnajů, na jiných s několika důvodů chyběl. Coby trenér má na pažbě dvě zlata z MS dvacítek. "Tvrdím, že bude trvat dalších padesát let, než se něco podobného povede. V reprezentačním áčku problémy mít nebudeme, vždycky totiž dáme dohromady parádní mančaft. Ale aby se do dvacítky sešel jeden výborný ročník - no, nevím. Na ty zlaté šampionáty mám krásné vzpomínky. Ve Švédsku jsme to spíš ubojovali, druhý rok byl tým asi silnější," srovnával party z let 2000 a 2001. Holíkův sportovní životopis byl neskutečný, stejně jako jeho vůle, nasazení, upřímnost, humor. Je velká škoda, že jedna z největších legend českého i světového hokeje už mezi námi není...

• Time out