Zklamaný Novák: Je to velký šok. Nechápu, kde jsme covid chytli
Foto: Martin Voltr
(EDMONTON, od našeho zpravodaje) Přijde to jako mávnutí kouzelným proutkem, a ukončí vám mládežnickou kariéru. Takové pocity právě teď zažívají hokejisté ročníku 2002. Včetně Pavla Nováka, který v Česku patřil mezi jeho stabilní tahouny.
Jak se po té kruté zprávě cítíte?
Nebudu mluvit jenom za sebe, ale za celý tým. Všichni jsme z toho zklamaní, protože takováhle akce nás může potkat jednou, maximálně dvakrát za život. A letos nám ji bohužel zrušili. Jsme z toho smutní, na druhou stranu neuděláme nic a musíme se přes to přenést a jít dál.
Předpokládám, že jste z pokoje průběžně sledovali sociální sítě a postupně začínali tušit, že to asi přijde, ne?
Já jsem ty zprávy upřímně nějak moc nesledoval, všechno jsem se víceméně dozvídal od trenérů nebo od hráčů z jiných týmů. Všechny nás to poměrně dost zasáhlo, protože ráno se připravujete na utkání a po obědě už pomalu řešíte, kdy letíte domů. Což je velký šok.
„Upřímně jsem si nedokázal představit, že to letos bude nějak takhle vypadat.“
Myslel jste si pár dnů nebo pár týdnů zpátky, že by vůbec nějaká podobná situace mohla nastat?
Když budu mluvit upřímně, tak vůbec. Já jsem s takovým průběhem vůbec nepočítal, protože všechno běželo tak, jak mělo. V naší soutěži v Kanadě nebyly žádné probémy, v Česku taky všechno běželo v pořádku, i když se situace začala trošku zhoršovat. Víceméně všude ale ligy běžely tak, jak měly. Upřímně jsem si nedokázal představit, že to letos bude nějak takhle vypadat. Čekal jsem, že to právě bude jednodušší než loni, ale bohužel to dopadlo tak, jak to dopadlo.
Velký šok, přiznává Novák po zrušení mistrovství světa
Postupně přicházejí reakce od dalších týmů. Slováci třeba potvrdili, že na jejich hotelu měla proběhnout svatební oslava a že ta bublina nebyla vůbec utěsněná. Jak to vidíte z vašeho pohledu?
Ppatření sice nebyla taková jako minulý rok, ale na druhou stranu si myslím, že organizátoři dělali všechno pro to, aby mistrovství proběhlo v pohodě. Za mě nebyl žádný problém.
„Myslím, že bylo téměř nereálné něco takového chytit.“
A když se jeden případ vyskytl i ve vašem týmu: Dokážete si představit, kudy se k vám mohl covid dostat?
Upřímně nedokážu, je to strašně těžké. Absolutně nechápu, odkud bychom ho mohli chytit.
Měli jste pevný režim?
Ano. Vždycky jsme nastoupili do autobusu a dojeli do haly. Tam jsme se pohybovali jenom mezi rozcvičovací zónou, naší kabinou a ledem. Nikde jinde. Myslím, že bylo téměř nereálné něco takového chytit.
Mlejnek: Je to dlouhá, dvouletá nekonečná frustrace
Ale na hotelu to podle trenéra nebylo zrovna přísné…
Letos úplně tak ne, minulý rok to bylo přísnější. To se sem opravdu nikdo nedostal. Letos jsem tady pár lidí zahlédl, ale nebylo to nic hrozného.
„Bylo to krásných pět let, které jsem mohl v národním týmu strávit. Každou akci, každý zápas, každý trénink jsem si strašně moc užil.“
Váš ročník 2002 přišel o šampionáty osmnáctek i dvacítek, což vás musí štvát dvojnásob.
Rozhodně je to nepříjemné. Když to vezmu z osobního hlediska, přišel jsem o osmnáctky, dvacítky i o Memorial Cup v Kelowně. Nemám z toho radost, ale jak už jsem říkal, musíme se přes to přenést a nechat to jít.
Musíme vzít situaci tak, jak je, říká Stanislav Svozil
Může to být pro některé hráče malým osobním neštěstím, které je poznamená?
Samozřejmě nás to poznamenat může, ale na druhou stranu nás to může nakopnout, abychom dokázali, že na to máme.
V mládežnické kariéře každopádně už ne, protože ta vám skončila. Měli jste nepovedené turnaje, ale třeba i zlato na olympijském festivalu… Jak budete na tohle období vzpomínat?
Já na něj budu vzpomínat krásně. Bylo to krásných pět let, které jsem mohl v národním týmu strávit. Každou akci, každý zápas, každý trénink jsem si strašně moc užil. Pro mě nikdy nebude nic víc než reprezentovat svoji zemi. Že byly lepší a horší momenty, to se prostě ve sportu stává. Ale pro mě to bylo krásné. Budu jedině rád, když dostanu třeba ještě někdy pozvánku dál do reprezentace.
Vytvořili jste v týmu silnou osu, s Honzou Myšákem, Michalem Gutem nebo Honzou Bednářem. Kolem vás se to celou dobu tak trochu točilo…
Máte pravdu. Taky jsme si to s klukama říkali, že se tým od šestnáctek do dvacítek hodně proměnil, a my jsme pořád zůstali. Jsme moc rádi, že jsme dostali takovou možnost, aby na nás tým celých pět let stál. Jak jsem říkal, pro nás je obrovská čest oblékat reprezentační dres.
Vy jste měl na tribuně v Edmontonu rodiče, viďte?
Ano, měl jsem je tady od prvního zápasu. Mají odlétat domů až někdy po plánovaném finále, takže si z toho udělají takovou dovolenou v Edmontonu (usmívá se).
„Hezky jsme si popovídali. Bylo to samozřejmě smutné, ale já jsem ohromně rád za to, jaký vztah tady s trenéry máme.“
Utěšovali vás?
Volali jsme si, samozřejmě z toho stejně jako já nemají radost. Ale jak jsem říkal, nic s tím neuděláme. Samozřejmě me mrzí, že rodiče neviděli celý šampionát, protože to podle mě mohlo být ještě hodně zajímavé.
Karel Mlejnek vám i dalším zkušeným volal individuálně. Můžete prozradit, o čem jste se bavili?
Pan Mlejnek nám klukům, kteří jsme zažili oba šampionáty, poděkoval za ty dva roky, po které tady s námi působil. Hezky jsme si o tom popovídali. Bylo to samozřejmě smutné, ale já jsem ohromně rád za to, jaký vztah tady s trenéry máme.
Foto: Martin Voltr
Dokázal jste se oprostit od různých nepřejících, někdy až nenávistných komentářů třeba na sociálních sítích, které jsou u nás teď už tradiční? Byli jste i tak schopní dát do toho všechno?
Snad nebudu mluvit jenom za sebe, ale i za ostatní kluky. Já se takové věci snažím nečíst, snažím se dělat každý den všechno pro to, abych taková tvrzení vyvrátil a byl lepší a lepší. Měli jsme velkou motivaci, abychom na turnaji něco uhráli, ale bohužel už se nám to nepovede.
Až se uvidíte s ostatními, předáte pomyslnou štafetu klukům ročníku 2003?
Určitě, kluci to všechno mají ještě před sebou. Příští rok mají mistrovství světa v Rusku a já doufám, že už všechno proběhne normálně, kluci si to tam užijou a šampionát zvládnou celý. Ne jako letos jenom na pár zápasů.
Už jste to naťukl, ale je pro vás další motivací, či snad metou, seniorská reprezentace?
Určitě. Pro každého je sen zahrát si jednou za dospělou reprezentaci, stejně jako je to i můj. Já budu dělat všechno pro to, abych se tam třeba za pár let objevil.
Share on Facebook
