Srdcař Valla o české jízdě, chemii i loučení: Holky mi všechno vynahradily!

Foto: Hédi Tumbász / Magyar Jégkorong

Už několikrát jste si po sezoně, ve které vedl nejmladší české hokejistky Rudolf Valla, řekli: Bylo to dobrý, bylo to sakra dobrý. A teď znovu. Letošní ročník sice moc akcí nečítal, ale na jeho konci stanula ženská šestnáctka – v čele s loučícím se trenérem – na samém vrcholu Evropy.

Fanshop národního týmu

Rudolf Valla byl u absolutního zrodu téhle kategorie, když ještě oficiálně nepatřila do reprezentačního programu. Pod rukama mu prošly i hráčky, kterým jste letos fandili na olympiádě.

Svou práci staví na pozitivním přístupu, na zábavě. Na obrovské vnitřní energii v týmu. Ano, pro neznalé někdy ta zábava hraničí až s bláznovstvím. Pomáhá mu úžasný cit pro dívčí sportovní duši, který mu může většina ostatních trenérů jenom závidět.

A jestli se dá hokejem zároveň bavit, a současně i vyhrávat? Tak to si pište! Letos pod jeho vedením vyhrála šestnáctka všech sedm zápasů. A celkově ve všech sezonách, kdy u týmu působil, pak zvítězila ve 127 případech ze 146! Jen patnáctkrát odcházel Valla poražený, naopak v každém třetím utkání nedovolil jeho výběr soupeřkám ani gól.

Poslední nulu zaznamenal ve finále Evropského poháru, kdy reprezentantky smetly domácí Maďarsko a navzdory počátečním bolestem si došly pro to, co chtěly. Pro neoficiální titul evropských šampionek.

Zlatý sen se vám splnil. Jak se za tým cítíte?
Naprosto skvěle. Protože jsme si to naprosto zasloužili a naprosto cíleně jsme si šli za tím, že to vyhrajeme. Měli jsme to takhle nastavené, holky strašně chtěly. A v tom rozhodujícím zápase se Švýcarskem, kdy se všechno lámalo, to bylo vidět. Čára, jestli uděláte úspěch, nebo ne, je strašně tenká a holky si toho byly vědomy. Tlačili jsme je, mačkali jsme je, fyzicky jsme je úplně zničili. Pak v zápase o bronz třeba už jejich kapitánka nebyla vůbec schopná hrát, jak jsme je utavili. Bylo to tím, že jsme hráli na čtyři pětky.

„Nebylo to tak, že první lajna hraje v útočném pásmu a třetí a čtvrtá v obranném. Bylo to dobře poskládané, holky si vyhověly a fakt jsme byly jako tým. Celý mančaft, všichni. Včetně realizačního týmu.“

Pak se to projevilo i ve vašem suverénním finále s Maďarskem...
Maďarky jsme taky totálně zničili, vůbec se k ničemu nedostaly. Přitom to byly vysoké holky, fyzicky a bruslařsky na tom byly dobře, ale prostě neměly takovou širokou základnu a točily ty nejlepší. Věřil jsem všem, které jsem tam vzal, že si to uhrají a že vyhrají. Nic jsme nevymýšleli, nestahovali jsme sestavu, točili jsme to pořád stejně, kromě přesilovek a oslabení. Když tam byla Šapy (Adéla Šapovalivová), tak první lajna měla času trochu víc, ale jinak jsme se to snažili rozložit tak, aby všechny holky měly stejný čas na ledě. A vyplatilo se to. Ten hokej, který jsme chtěli hrát, je strašně náročný na bruslení, takže se čtyřmi pětkami jsme udělali dobře.

To se ukázalo i na produktivitě ve finále. A nejen na produktivitě, i na počtu šancí, kterých si vytvářely všechny formace podobně.
Jasně. Nebylo to tak, že první lajna hraje v útočném pásmu a třetí a čtvrtá v obranném. Bylo to dobře poskládané, holky si vyhověly a fakt jsme byly jako tým. Celý mančaft, všichni. Včetně realizačního týmu.

Proč vůbec opustila tým před finále Adéla Šapovalivová?
Odjela tancovat. Věděli jsme dopředu, že to tak bude, protože se z toho nemohla nějakým způsobem vyvlíknout. Mrzelo ji to, ale musela odjet a byli jsme s tím smíření. Když vám odjede takový excelentní hráč, tak vám samozřejmě chybí, ale zase vyskočil někdo jiný. Holky se z toho nesložily, že by si řekly: „Hele, není tady Šapy, kdo za nás dá ty góly?“ Ne, vzaly to na sebe. Pomohlo tomu, jak jsme byli všichni během turnaje rozehraní.

A šli jste hodně nahoru, že? Posun od prvního zápasu proti Francii byl markantní.
Ten zápas byl hrozný. Holky byly nervózní, hrály poprvé od prosince a to je prostě hrozně znát. Co jsme se bavili s Rakušany, Maďary, Finy nebo Švýcary, všichni mají každý měsíc pravidelné kempy. Třeba na Švýcarech to bylo hodně vidět. Mají systém a ještě takovou povahu, že ho fakt dodržují. Jsou zodpovědní a je na nich vidět koncepční práce trenérů, že je mají pohromadě a pracují s nimi.

„Šly spát ve tři nebo ve čtyři ráno a ještě v jednu tančily na hotelu s Francouzkami. Kdyby nás nepřišla francouzská trenérka upozornit, ať je zklidníme, tak by tam tancovaly možná ještě teď.“

Musím se zeptat na Finky, které jste ve finále navzdory předpokladům nepotkali, protože na začátku prohrály s Maďarkami. Ale i další výhry měly jen hodně těsné. Čím to? Přivezly slabší ročník?
Nevím, je to těžké. Viděli jsme dva zápasy a z tribuny se nám zdálo, že nemají takové tempo. Přizpůsobily se hře soupeřek a nehrály moc aktivně, hra se přelévala z jedné strany na druhou. V posledním zápase ale přehrály Švýcarky fyzicky, protože Švýcarky měly deset holek stejných a jednu, která totálně vyčnívala. Tu trenéři točili pořád. Navíc byly zklamané po porážce v nájezdech s námi, to asi všechno hrálo roli. Finky byly hodně organizované v obranném pásmu, věděly, co a jak mají hrát. Ale překvapilo mě, že dopředu nehrály až tak aktivně a agresivně, jako jsme třeba hráli my. Opravdu jsme holky nutili, abychom forčekovali a hráli aktivní hokej, nezbavovali se puků. Naše forma tak gradovala, že kdybychom ve finále hráli s kýmkoli, tak bychom je stejně porazili. Na holkách bylo vidět, že tak moc chtějí, a tou výhrou nad Švýcarkami to z nich úplně spadlo.

Foto: Hédi Tumbász / Magyar Jégkorong

Vy jste zažil zlaté úspěchy i na turnajích Geneve Futur Hockey Challenge. Řadíte tenhle na stejnou úroveň?
Ano, je to úspěch srovnatelný s těmi v Ženevě. Na konci sezony vždycky chutná sladce a teď to bylo ještě umocněné tím, že to byl můj poslední zápas. I proto byl pro mě zápas se Švýcarkami na infarkt, když vyrovnaly třicet sekund před koncem. Všechno, co jsme chtěli, by se v tu chvílli zhroutilo.

Jak si vítězství užily holky?
Pořád zpívaly a tančily. Navíc to bylo umocněné tím, že jsme měli na zápasech skvělou atmosféru. Byla tam spousta rodičů a diváků, hrálo se v malé hale, takže tribuny byly naprosto zaplněné. Myslím, že holky před lepší kulisou nikdy nehrály. Čeští i maďarští fanoušci měli bubny. Rodiče jim zazpívali Kdo neskáče, není Čech, a takové šlágry, holky zase Vysoký jalovec a podobně. Šly spát ve tři nebo ve čtyři ráno a ještě v jednu tančily na hotelu s Francouzkami. Kdyby nás nepřišla francouzská trenérka upozornit, ať je zklidníme, tak by tam tancovaly možná ještě teď. Holky mohly odjet s rodiči, ale stejně jich osmnáct zůstalo do rána a až pak si pro ně rodiče přijeli. Museli přebukovávat hotely, protože si mysleli, že holky po zápase naloží a odvezou. Jenže ony nechtěly, chtěly zůstat s týmem a slavit. Tak slavily.

Cítíte z nich, že to můžou někam dotáhnout? A jestli ano, tak díky čemu? Mají na to hokejově, ale vidíte na nich i to, že na to mají hlavou?
Je na nich vidět, že strašně chtějí pracovat. Mají to strašně těžké v klubech, mezi klukama. Odmalička musí bojovat o místo na slunci, nikdo jim nedá nic zadarmo. A že se o to musí tolik rvát, je potom jejich strašná deviza. Hokejové jsou, to je jasné. Najdou se chyby, to je normální, je to sport a každý dělá chyby. Na nich je ale strašně vidět ta chuť a touha se zlepšovat. Když si vzpomenu na začátek sezony, kdy jsme dělali nějaké výběry, tak jsou o ohromný kus dál. Je hrozná škoda, že nám odpadla řada akcí, protože ty holky mají strašnou chuť se naučit něco nového. Jsou jako houby, chtějí pořád nasávat informace a zkušenosti. Mají v sobě touhu hrát hokej. V tom věku kolem šestnácti, sedmnácti let je to u nás přitom strašně těžké a všechny mají vidinu toho, že půjdou někam do ciziny na školu.

Foto: Hédi Tumbász / Magyar Jégkorong

Chtěl bych ještě rozvést myšlenku, kterou jsme končili náš rozhovor před turnajem. Jste hodně pozitivní a chcete, aby se tím holky bavily, aby to dávaly i navenek znát. Je to jejich motor? Myslíte, že je to v rozhodujících chvílích posune dál a vytvoří rozdíl oproti soupeřům?
Stoprocentně! Z mého pohledu je vždycky lepší desetkrát pochválit a jednou pokárat, vytvářet pozitivní atmosféru. Vždycky říct: Hele, tohle jsi udělala skvěle, a tamto třeba zkus příště nějak jinak. Tenhle přístup.

Vidíte na hráčkách, které jste vedl před deseti lety, že to byla správná cesta? Říkáte si: Bylo dobře, že jsme to ladili na tuhle vlnu? Všechna ta zpívání v Ženevě a podobně?
Ano, já si myslím, že to je super a že jsme tím vždycky udělali tu partu. Nikdo nebyl odstrčený, nedělaly se žádné skupinky, že by chodily dvě tam, čtyři tam, pět tam. Takhle se celý mančaft prolíná. Když pak jsou v kabině, drží se všechny kolem ramen a zpívají, tak je to super zážitek i pro realizační tým. Je na nich vidět ta radost. Samozřejmě všechno musí mít nějaké mantinely, aby nevznikla anarchie. Hranice mezi zábavou a anarchií je tenká, ale nám se to vždycky podařilo udělat tak, abychom anarchii neměli. Týmová chemie vždycky fungovala.

„Je to strašně smutné, protože holky ty medaile hrozně chtěly. Domluvili jsme se s realizačním týmem, že jim je necháme udělat. Abych parafrázoval S tebou mě baví svět, řekli jsme holkám: My vám ty medaile přivezeme!“

Stejně jako před čtyřmi lety ve Finsku, i teď organizátoři „zapomněli“ na medaile, což je za mě ostuda. Tehdy to v českém týmu vyvolalo velké rozčarování a holky dostaly medaile dodatečně. A letos jde dokonce o zlato. Budete to řešit podobně?
Je to strašně smutné, protože holky ty medaile hrozně chtěly. Domluvili jsme se s realizačním týmem, že jim je necháme udělat. Uděláme si nějaký závěrečný večířek s nimi i s rodiči, dáme jim i týmovou fotku. Když člověk čte komentáře, že nemáme medaile, ale v uvozovkách ho*no, tak to strašně mrzí. Turnaj byl jinak naprosto skvělý, byli jsme ubytovaní ve čtyřhvězdičkovém hotelu, pořadatelé se o nás starali fantasticky. Ale když to tak řeknu, to holky v podstatě nezajímá. Od začátku chtěly tu sladkou tečku, tu medaili, kterou si pověsí na krk a všem ji ukážou. Nebo asistent Martin Cimrman odjížděl z Teplic a řekl dětem: Nebudu tady víc než týden, jedu na mistrovství Evropy a přivezu vám medaili. A nepřivezl. Takže abych parafrázoval S tebou mě baví svět, řekli jsme holkám: My vám ty medaile přivezeme!

Foto: Hédi Tumbász / Magyar Jégkorong

Musím se zeptat i na vás osobně. Už jednou jste u reprezentace končil a zase jste se vrátil, teď se znovu loučíte, protože víte, že u týmu pokračovat nebudete. Alespoň ne v příští sezoně. Jaké je to loučení?
Mně to ty holky všechno vynahradily. Bylo to naprosto skvělé, daly mně fantastické přání a nechaly mi udělat tričko s nápisem „nejlepší trenér“. Když si vezmu, jak fungovaly, jak jsme se spolu bavili a co jsme spolu prožili... Já jsem úplně v pohodě. U holek jsem patnáct let a dělám s nimi pořád dál. Holky, které jsou dneska v áčku, jsem znal od deseti dvanácti let. A spoustu holek, které jsem měl v týmu letos, znám od šesti sedmi let. Pořád jsme jezdili po republice a něco pro ně dělali, nebo jsme měli ty dívčí dny od IIHF. Na turnaji v Chamonix v roce 2019 s námi byla spousta holek. Dělám s nimi pořád a je jich spousta. Čím dál víc. Dřív jsme byli rádi, že jsme dali dohromady dvě tři lajny, a dneska bychom vzali klidně pět lajn, kdybychom mohli.

„Já jsem úplně v pohodě. U holek jsem patnáct let a dělám s nimi pořád dál.“

Takže to vidíte s budoucností našeho ženského hokeje dobře?
Jo, já to vidím dobře. Pokud se bude s holkama pracovat koncepčně, někdo se o ně bude starat a budou se moci realizovat na kempech a při reprezentačních zápasech. Protože v tomhle věku je strašný rozdíl hrát na klubové, nebo na reprezentační úrovni. Dřív jsme odehráli za sezonu třeba dvacet zápasů, takže když byly holky v nároďáku tři roky, tak měly v šestnácti letech odehraných šedesát mezinárodních utkání. Teď byl covid a v podstatě se dva roky nic nehrálo, takže je to těžké. Nikdo nespí, v Evropě všichni pracují a je to na nich vidět. Třeba když si vezmu Rakušanky, ty jsou o parník jinde než před pár lety. Hrají slušný hokej, mají svou soutěž, mají mezinárodní soutěž. Bruslit dneska umí všichni, je to vidět u chlapů i holek. A pokud se zaspí, tak ta práce, která se tady dělala, přijde vniveč. Je to olympijský sport, a vemte si, kolik kolektivních sportů se dostane na olympiádu? Podpora by měla být co největší, aby nám dorůstaly nové a nové holky, udrželi jsme se ve špičce a každé čtyři roky hráli na olympiádě. Tím to přitáhne zase další holky i rodiče, hráčky budou mít svoje vzory. Už teď je mají. Všechno je na sebe navázané, je to jako řetěz. Když vypadne jeden článek, tak se to celé rozpadne.

Share on Google+

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz