Chtěla jsem být jako Straka, líčí Mazancová. A céčko? Je jedno, kdo ho má

S céčkem na dresu může cítit největší hrdost, ale také největší zodpovědnost. Zikmunda Mazancová povede jako kapitánka ženskou reprezentaci do 16 let na Evropském poháru v Budapešti, který Češky odpálí středečním duelem proti Francii.

Kdo by to řekl, že právě její příjmení bude v dívčí reprezentaci tím nejprotřelejším? Už od roku 2015 nepřetržitě sledujeme v šestnáctce nějakou Mazancovou. Je neuvěřitelnou shodou okolností, že nositelky jsou od sebe vzdálené vždy dva ročníky, takže se v týmu pravidelně střídají.

Nejdřív to byla rychlonohá střelkyně Tereza. Potom zase přemýšlivá Markéta, která teď už hraje za mořem a zakrátko vyrazí s osmnáctkou na MS. V linii pokračuje právě Zikmunda a na šanci čeká Anna, tedy mladší sestra první zmiňované!

Zikmunda Mazancová od deseti let piluje svůj talent v Německu, konkrétně v Kaufbeurenu, kde se nedávno hrálo mistrovství světa mužských osmnáctek. Čerstvě šestnáctiletá útočnice na začátku jara vystřelila staršímu výběru zlato z olympijského festivalu a teď věří v další úspěch, k němuž by měla dopomoci jako ta nejpovolanější. Tedy jako kapitánka.

Jak se na start turnaje těšíte?
Moc. Doufáme, že se dostaneme do finále a vyhrajeme. Pokud bychom se tam dostaly, očekáváme, že bychom asi hrály proti Finsku.

Když si vzpomenu na roky před covidem, tým měl pokřik „společně za zlatým snem“. Máte letos taky nějaký?
Ano, máme ho pořád. Taky ho používáme, protože některé jsme byly i předtím v týmu s holkama, které jsou teď v osmnáctkách. Vzaly jsme ho od nich, jen jsme ho trochu zkrátily.

Cítíte se jako tahounka týmu?
Byla jsem zvolená jako kapitán, ale celkově je jasné, že tým by měly táhnout hráčky ročníku 2006. Je dobře, že tady máme i holky, které už hrály za osmnáctku. Pomůžou nám zvednout tempo a díky nim budeme silnější.

Vnímáte coby kapitánka zodpovědnost?
Někdy je to docela namáhavé, urovnat to s holkama nebo si říct, jaká jsou pravidla a podobně. Ale když je nějaký problém, v pohodě to vyřešíme.

A na ledě se s céčkem cítíte speciálně?
Cítím se úplně normálně. Podám ruku kapitánce, rozhodčímu, trenérovi. Na střídačce se pak snažím holky povzbuzovat, ale to se snažíme navzájem. Je jedno, kdo má céčko na dresu.

Asi vás ale hodně mrzí, že jste v letošní sezoně měly málo zápasových akcí...
Byla to škoda. Těšily jsme se na ty akce, ale bohužel se jich většina zrušila. Bylo dobré, že jsme mohly aspoň v prosinci do Polska, kde jsme si dobře zahrály. Ten turnaj se nám povedl, snažily jsme se dávat do hry naše taktické prvky.

Měly jste vůbec prostor vytvořit dobrou partu?
Některé holky se už znají z klubů a z dřívějších let. Trvá to, ale postupně se do toho dostáváme. Je vidět, že se víc poznáváme a začíná to být lepší. Už jsme vic jako parta.

Přípravu na vrchol sezony jste ale měly obtížnou, když většina z vás už v klubu nemohla být na ledě, že?
Dovedu si představit, že se to týkalo možná tak tří čtvrtin holek. Ani my už jsme v klubu nemohli na ledě být, protože se u nás hrálo mistrovství osmnáctek. Já jsem na ledě nebyla tak tři týdny.

A jak se vám vracelo do tempa?
Není to snadné, dává to zabrat na nohy a musíte se do toho dostat. Ale když pracujeme doma na suchu, tak to jde rychleji.

Cítíte se po fyzické stránce dobře?
Mně přijde, že holky jsou na to z klubů dobře připravené, dělají kondiční cvičení a podobně. Teď když třeba běháme, je to vidět. Věřím, že jsme na tom kondičně dobře.

To budete při porci čtyř zápasů ve čtyřech dnech potřebovat.
Ve skupině hrajeme na třikrát patnáct minut. I tak to bude docela namáhavé, ale podobně jsme to už zažily v Polsku. Poslední zápas bývá fakt něco. Snažíme se povzbuzovat a mezi zápasy pořádně regenerovat, vyběhat se, vyválcovat.

Vy už jste ale na olympijském festivalu s osmnáctkou zažila i osmdesátiminutové finále, což je pro drtivou většinu hokejistek nevídaná věc, že?
V prodloužení to bylo fakt příšerné. Trenér to stáhl na dvě a půl lajny. Holky bojovaly, my ostatní jsme je podporovaly. A pak přišly ty penalty.

Které jste vy rozhodla. Jste nájezdový hráč? Teď by se to mohlo znovu hodit, když se nebudou hrát prodloužení, ale rovnou nájezdy.
Tak napůl (usmívá se). Někdy to tam zapadne, někdy ne. To, co jsem zrovna udělala tam, normálně u gólmanů moc nefunguje, ale měla jsem štěstí, že to vyšlo. Naznačila jsem, že budu střílet do levého rohu, ale stáhla jsem to na bekhend a dala do prázdné.

Musela to být velká euforie...
Jasně, byl to krásný pocit. Všechny holky byly šťastné, že jsme vyhrály.

Ještě se chci zeptat na váš životní osud, protože jako jediná z hráček působíte už řadu let za hranicemi. Kde a jak jste s hokejem začínala?
Začínala jsem s krasobruslením, které jsem dělala od tří do devíti let. Chodili jsme se v Plzni koukat na hokej, když tam ještě hrál Martin Straka. Byl to pro mě ten nejlepší hráč. Tak jsem řekla, že chci být jako on a taky zkusit hokej.

A rodiče souhlasili?
Máma řekla, že s ním můžu začít, jenom pokud budu dál dělat i krasobruslení. Musela jsem dělat oba dva sporty, ale pak viděla, že se v hokeji dostávám dál a v klubu patřím k nejlepším. Tak jsem s krasobruslením skončila a zůstala jen u hokeje. Potom jsem se úplně poprvé dostala do nároďáku do šestnáctky.

A kdy jste se tedy vydala do Německa?
Moje máma byla už dřív trenérka krasobruslení a jezdila do Německa, protože tam vydělávala víc. Vždycky byla týden doma a týden v Německu, to jsem byla doma s babičkou. Když mi bylo deset, přestěhovaly jsme se tam všechny tři. Zbytek rodiny se nechtěl stěhovat, i proto, že máme v Česku restauraci.

Budete v Německu pokračovat?
Ne, letos jsem tam skončila. Na další sezonu půjdu nejspíš do Kanady, chtěla bych hrát za holky kousek od Toronta. V červenci se tam pojedu podívat.

Máte vyhlídnutou další cestu? Chtěla byste jít na zámořskou univerzitu?
Můj cíl je dostat se, co nejdál to jde. Nemám nějaký určitý cíl, protože kdybych ho pak nedosáhla, vyčítala bych si, proč jsem to nezvládla.

Ale olympiádu jako vysněnou metu máte asi všechny.
To je jasné. Kdo by tam nechtěl?

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter