Destičky, dvě operace... Kaše o MS i respektu v lize: Chápu, že nás řežou. Co Mlejnek?
Ondřej Kaše
|
Foto: Petr Frýba, BPA sport marketing
Zase kolem něho povlávaly bílé pláště. A ještě budou. Tři fraktury nad okem zapříčinily, že Ondřej Kaše při play off namísto zápolení v černožlutém úboru trpěl v civilu na tribuně nebo pohovce. „Když jsem koukal v televizi, tak jsem byl tak nervózní, že jsem to pořád přepínal,“ usměje se při vzpomínce hořce hvězda Litvínova i celé extraligy.
Když se ale dialog stočí k jeho zdravotnímu stavu, tak přepne do vážného módu. Stejně tak při rekapitulaci nedávno odpískaného ročníku.
V exkluzivním rozhovoru pro Hokej.cz popisuje Kaše dopodrobna, kvůli čemu trávil dny na ošetřovně, rozebírá téma bezpečnosti plejerů v extralize nebo hledá důvody zimního útlumu Vervy. Reaguje i na rozchod s trenérským štábem pod taktovkou Karla Mlejnka.
Ocelové dynastii po letech odzvonilo, Česko bude mít nového panovníka. Býváte teď každý večer přilepený u obrazovky?
Hokej mám puštěný každý den, přepínám si mezi zápasy. Sparta má výborný tým, občas prohrát musíte. Je neskutečné, co Třinec dokázal. Teď je čas být šampion pro někoho jiného.
Už se člověk vnitřně smířil s tím, že vrchol sezony kouše doma na gauči?
U mě je to ještě horší, když jsem nemohl hrát. Klukům jsem fandil a doufal, že se dostaneme někam, kde bych mohl naskočit. Určitě bych radši hrál, než se koukal z tribuny.
Co konkrétně vás vyřadilo ze hry?
Když začalo play off, tak jsem byl na operaci s obličejem. Měl jsem tři zlomeniny v nadočnicovém oblouku, dostal jsem tam dvě destičky. Bohužel situace úplně nenasvědčovala tomu, že bych mohl hned naskočit. Myslím si, že kdybychom hráli o týden dva dýl, tak bych do toho určitě šel.
„Když začalo play off, tak jsem byl na operaci s obličejem.“
Kór v play off se hecnete a jdete na krev, že?
Jo, určitě. Spíš šlo o to, že ten oblouk byl zlomený tak blbě, že bych to nedal do helmy. Nepomohl by ani košík. Proto na začátku hrát nešlo.
To zní jako sakra bolestivý problém...
Každé zranění je nepříjemné, na obličeji zvlášť. Na jednu stranu jsem byl strašně rád, že jsem neměl otřes mozku, hlavou jsem byl úplně v pohodě. To byla jedna z věcí, ze které jsme měli strach, ale nakonec to bylo úplně v klidu. Jen jsem se musel sešroubovat, dát dohromady. Operace byla nutná.
Vzhledem k vašemu propsanému zdravotnímu rejstříku, přistupujete ke všemu dvakrát opatrněji?
Hlavně šlo o první tři čtyři dny, jak se vůbec budu cítit. Otřes mozku jsme pak hned vyloučili. Už jsem to zažil, vím, co a jak. Bylo dobré, že jsem věděl, že když to trochu splaskne, budu moct do helmy a hrát. Nic jiného na to nemělo vliv.
Docvaklo vám hned při zákroku vítkovického Juraje Mikuše a následném nárazu do hrazení, že je zle?
Jo, okamžitě. Věděl jsem to, hlavu mi zalilo teplo. Ale nenapadlo by mě, že tam budu mít tři zlomeniny. Byl to hrozně zvláštní pocit, nikdy jsem ho neměl. Ještě jsem při tom ztratil čočku, takže jsem byl takový dezorientovaný. CT vyšetření pak ukázalo, že je to dobré.
„Troufnu si říct, že to byla ze 70 % moje chyba. Byl jsem strašně nízko.“
Při otřesu mozku hlava spíš úplně vypne, ne?
Jo, jo. Ale jak nosím brýle a čočky, tak když jednu chvíli nemáte a nevidíte na jedno oko, tak balanc není moc dobrý. Byla to šlupka. Po tom nárazu ze začátku nic nevíte.
Rozhodčí hit Mikuše vyhodnotili jako čistý, co váš pohled?
Těžký. Úplně bych to asi nechtěl hodnotit, jestli to byl faul nebo ne. Troufnu si říct, že to byla ze 70 % moje chyba. Byl jsem strašně nízko, snažil se odehrát puk. Intenzita zákroku byla velká. Chápu, že nás týmy řežou. Byla možnost mě trefit, tak mě trefil. Ale nemyslím si, že to udělal schválně, že by mě chtěl zranit.
Ondřej Kaše | Foto: Petr Kotala, hc-vitkovice.cz
Dalo se s vámi pak doma vydržet?
Popravdě moc ne. Každý hráč chce hrát, když jste zraněný, tak zápasy prožíváte úplně jinak. Když hrajete, tak víte, že něco můžete ovlivnit. Doma z gauče ne, to maximálně přepínáte televizi. Když jsme hráli doma, tak jsem na zápasy chodil, zašel jsem do šatny, snažil jsem se kluky podpořit tímhle způsobem. Pak když jsem koukal v televizi, tak jsem byl tak nervózní, že jsem to pořád přepínal a nemohl jsem to vidět. (usměje se) Pak jsem to zase vracel, bylo to zajímavé.
Byl jste u televize hodně nahlas?
Nejsem takový ten trenér, ale něco si k tomu řeknu. I když jsem něco viděl a kluci šli do šatny, tak jsem někomu řekl, co si myslím. Brácha se mě taky ptal, hodně spolu komunikujeme. Nic jiného se nedá dělat.
„Mám špatné koleno. Intenzivně jsme to probírali od prosince.“
Jak se to vyvíjí, máte už od doktorů zelenou a můžete chodit na led?
Ne, mám volno. Řešíme, co bude dál. Od půlky sezony mám ještě další zranění, bavili jsme se o tom, jestli na operaci půjdu už tehdy. Snažil jsem se to nějak dohrát. Ale pak jsem stejně nejdůležitější část sezony vynechal.
Co vás trápí mimo rozlámaných kůstek v obličeji?
Mám špatné koleno. Intenzivně jsme to probírali od prosince, já jsem ale sezonu chtěl mermomocí dohrát. Rozhodli jsme se tak, že půjdu na operaci až po ní.
Několik měsíců hrát se zraněním, to vyžaduje slušnou dávku sebezapření…
Určitě, ale člověk nechce, aby to lidi ani soupeři věděli. Proto jsme o tom nikde nemluvili. Ovlivnilo mě to tak z 80 %, od prosince už jsem v podstatě ani netrénoval. Šel jsem tak na každý třetí čtvrtý trénink, abych byl na ledě. Jinak jsem hrál jenom zápasy.
Když nad tím přemýšlím, tak pro vás MS v Dánsku a Švédsku asi nepřichází v úvahu, ne?
Ani to není otazník, už jsem se Radimovi (Radim Rulík, trenér reprezentace, pozn. red.) omluvil. O nominaci nebudu bojovat. Vůbec na to teď nekoukám, potřebuju se dát do kupy, abych byl ready na další sezonu.
„Ochrana hráčů v extralize podle mě není taková, jaká by měla být.“
Litvínov už během sezony zvedal téma ochrany hvězd, zejména při úderech do hlavy. V play off se zase přetřásá pomalu každý zákrok, sem a tam létají suspendace, podle řady expertů je liga měkká. Dva odlišné názory...
Je to těžká, choulostivá otázka. Myslím, že na to dost hráčů bude mít rozdílný pohled. Ochrana hráčů ale podle mě není taková, jaká by měla být. V play off už je to jiný hokej, na druhou stranu některé suspendace nejsou tak vysoké. Občas možná byly u nějakých soubojů zbytečné. Spíš je to o respektu mezi hráči.
Není ho dostatek?
Za mě ne. Ani to nemusí být hit na hlavu, podívejte se, co udělal Marko Daňo, když podkopl Kevina Czuczmana. To je za mě obrovská prasárna. Když se člověk detailně podívá na záběr, jak tam nechal nohu. Když to řeknu blbě… Kdyby to byl hráč, co má trochu problémy s kolenem, tak mohl být v prde*i na půl roku. Za mě je to totální disrespekt vůči tomu druhému.
Ondřej Kaše | Foto: Matyáš Rjabi, hcverva.cz
Letos něco podobného pocítil váš brácha David, když v lednu scházel skoro měsíc...
Občas jdete v zápalu hry do souboje tvrdě. Když víme, že stojíme proti někomu, kdo dává góly, tak se na něj víc zaměříte. Někdy to je na hraně. Můžete si v milisekundě uvědomit, že jste udělal blbost. To byl podle mě případ u bráchy.
Průšvih spočívá zřejmě v tom nepoměru – potrestaný hráč vyfásne od disciplinárky pár zápasů, poškozený vytáhne paty z marodky klidně až za měsíc.
Jasně. Na druhou stranu, je to těžké… Nejde suspendovat přesně na dobu, jak je někdo zraněný. V play off jsme viděli, že Bery dostal dva zápasy a Ďaloga hned hrál. Tím neříkám, že to bylo špatně, za mě disciplinárka rozhodla správně. V play off bych to víc asi netrestal, i dva zápasy jsou jak v základní části pět zápasů.
„V NHL musíte být ready na každý souboj, protože víte, že vás někdo trefí.“
Odjezdil jste víc než 250 startů v NHL, nabízí se nějaké srovnání v tomhle ohledu? V tvrdosti asi evropské ligy trumfne, co vzájemný respekt mezi hráči?
Asi je to taky jak u koho. V NHL musíte být ready na každý souboj, protože víte, že vás někdo trefí. Oproti Česku mi to přijde jako obrovský rozdíl. Někdy víte, že se to tolik neřeže, najednou nejste tolik připravení, v tom vás někdo blbě trefí. I jak je v NHL menší hřiště, hraje se rychleji. Když odehrajete puk, tak ji hned dostanete.
Nakreslil jste si parádní sezonou po návratu do Evropy na záda tak trochu terč?
Jo. Zhruba od půlky sezony si myslím, že už byl dost velký. Ale ostatním týmům se nedivím.
Zvládáte za někým, kdo vás řeže šedesát minut, po zápase dojít a potřást mu s klidem rukou? Někteří volají po tom, aby se týmy odebraly rovnou do kabiny.
Nejsem s tím moc v pohodě. (směje se) Do toho jsem ještě nervák. Dokážu pochopit, že se trenér nebo hráči snaží vyhecovat, kdo koho sestřelí nebo nesestřelí. Když do vás někdo celou dobu jede, tak je těžké mu pak jen tak podat ruku. Letos to šlo podle mě dost vidět, konec sezony byl obrovsky vyhecovaný ve všech týmech. Taky se tam občas udály nějaké šarvátky. Je to k zamyšlení, jestli to nezrušit. Adrenalin je tak velký… Druhý den bych za tím klukem přišel a u kafe nebo piva a řekl mu: Hele, včera jsi mi teda dal. Ale v těch emocích je to složité.
Jak obecně shrnout sezonu Litvínova? Přijde mi, jak kdyby se na sebe ve druhé polovině nabalily všechny negativní věci…
Přesně, to jste řekl úplně správně. První půlka byla fantastická, možná až moc. (usměje se) Troufnu si říct, že první špatný signál bylo zranění bráchy. Pak přišla další, kádr nebyl tak široký. Ne všichni to mají jako Pardubice nebo Sparta. I tam ale bojovali se zraněními. Bohužel se neukočírovala TOP 4. Když to vidím zpětně, tak by možná bylo lepší, kdyby celá sezona byla nahoru dolů, uhrál se pátý šestý flek a nikdo by nic neřekl. Ale na to, jak jsme to měli rozjeté, se nepovedla.
„Každý cítil, že máme zraněné lídry, že nejsou stoprocentní.“
Na šířku kádru narážel v závěru základní části i trenér Karel Mlejnek, konkrétně kritizoval Maxima Čajkoviče a Matěje Pekaře. Vlastně za to neměl kdo vzít.
Oproti minulému roku nám odešlo dost starších kluků a hráčů, co byli bodoví a góloví. Vezměte si Liama Kirka, měl neskutečné play off. Jindra Abdul to ukázal ve Vítkovicích. Kudrnkovi (Andrej Kudrna, pozn. red.) se nedařilo tak jako dřív, ale věděl, co a jak. Pak taky Jaksík (Janis Jaks, pozn. red.) na modré. Bohužel se na to letos nepovedlo navázat.
Co vám krize odhalila o soudržnosti litvínovské party?
Nemyslím si, že by se nastavení v šatně nějak zhoršilo. Každý ale cítil, že máme zraněné lídry, že nejsou stoprocentní. Možná i to mohlo hrát roli v psychice celého týmu.
Ondřej Kaše | Foto: Petr Frýba, BPA sport marketing
Hledali jste s ostatními lídry cestu, jak z toho ven? Došlo na delší proslovy?
Určitě. Pár z nás vystupovalo de facto po každém zápase. Ze začátku to bylo takové jako: Už musíme, už musíme… Ale pak se to člověk snaží i uklidnit, protože cítí, že sebevědomí není tak velké. Na začátku sezony se na každého soupeře šlo s tím, že je jedno, kdo proti nám stojí, protože stejně vyhrajeme. Na konci už jsme věděli, že ať to bude kdokoliv, tak ten zápas bude strašně těžký. Že ho budeme potřebovat urvat. Psychika je v tom strašně důležitá.
Jasně, ale dá se to nastavit tak, abyste si v kabině „nelezli do zelí“?
Hodně jsme spolu mluvili i mimo. Říkali jsme si, co už by možná bylo na čase říct. Mezi třetinami pak občas samozřejmě někdo něco spontánně řekne. Ale snažili jsme se na sebe navazovat, nikdy to nebylo tak, že by jeden řekl A a druhý úplně odlišné B.
„Musíme si říct, na co ten tým má, jaký máme rozpočet.“
Fanoušci se za vás víceméně postavili. Asi bodne, že se nepřeháněl pískot a podobné věci, ne?
Dřív tady byly hodně špatné sezony, minulý rok se nám povedla nad rámec výborně. Letos jsme od 1. kola do nějakého 47. byli v TOP 4. Musíme si říct, na co ten tým má, jaký máme rozpočet. Kdyby nám někdo v září řekl, že skončíme sedmí, tak bych to popravdě bral všema deseti. Je nutné to vzít taky z tohohle pohledu.
Dotkli se chemici loni účastí semifinále svého stropu?
Podle mě se to tak v hokeji nedá říct. Mysleli jsme si to o Třinci po druhém třetím titulu a podívejte se, co dokázal. Strop ve sportu neexistuje. Pardubice tehdy hrály výborně, my jsme byli po těžkých sériích. Tím ale jejich výkon nechci shazovat.
Hlavně v dnešní extralize těžko někoho vyhmátnete jako slabšího protivníka. Vyskočit může takřka kdokoliv...
Je neskutečně vyrovnaná. Nevybavuju si jeden zápas, kdy by se po první nebo druhé třetině dalo říct, že je hotovo. Všechno bylo o gól. Bohužel se nám ho často nepodařilo vstřelit a jít do prodloužení. Ale nemyslím si, že by nás někdo vyloženě přejel třeba 1:6. Vypovídá to o tom, jak je všechno vyrovnané. Stejně tak předkola play off, vyhrát mohli všichni.
Soutěž nese přívlastek „extraliga mistrů světa“, svým způsobem se nachází ve zlaté éře. V tomhle kontextu vám musí lichotit, když jste zmiňovaný mezi TOP hráči, že?
Je to moc hezké. Ale pořád říkám, že je to týmový sport. Individuality jsou potřeba, ale když se vám nedaří a skončíte poslední, tak je jedno, která osobnost tam je. Vždycky stavím na první místo tým a týmový úspěch. Loni v play off na mě byl od veřejnosti obrovský tlak, že nedávám góly, ale vždyť jsme byli v semifinále… (usměje se) Když to přeženu, tak mi bylo úplně jedno, že nemám žádný gól. Věděl jsem, že pro tým jsem prospěšný.
„Vždycky stavím na první místo tým a týmový úspěch.“
Zase když na vás někdo nasadí bodyguardy, tak se otevřou mezírky pro ostatní…
Může to tak být. Možná jsme tím i vyhráli sérii s Brnem. Není to individuální sport, na prvním místě by měl být tým.
Splnily dva roky s bratrem v Litvínově to, co jste si vysnili? Jak jste si to malovali u paneláku v Kadani?
Úplně. Říkáme si to pokaždé, když spolu jedeme autem. Každý zápas je pro nás speciální. Možná je to ještě lepší, než jsme očekávali.
David a Ondřej Kašovi | Foto: Matyáš Rjabi, hcverva.cz
Kdy vás napadlo, že se nechcete honit za starty v NHL, válet ve velkoklubu, ale bavit se hokejem v rodinném stylu trochu mimo zář reflektorů?
To je dobrá otázka. (zamyslí se) Jako rodinnou cestu už jsem to spíš bral já než brácha, on tady podepisoval s tím, že se chce po nepovedeném roce ve Spartě vrátit k tomu, kde byl, být jedním z lídrů. Já jsem mu v tom hrozně chtěl pomoct. Ale zase taky bral ohled na to, kam půjdu, abychom tam šli spolu.
V Litvínově nastávají rozsáhlé změny, na odchodu je trenérské trio v čele s Karlem Mlejnkem. Co vy na to?
Bylo to pro mě trochu překvapivé. Když jsme s bráchou podepisovali, tak jsme nepřemýšleli o tom, že by se trenérský štáb mohl měnit. Ale to jde mimo nás, jako hráči to musíme akceptovat. Pro mě byl jeden z důležitých faktorů to, kdo tady má z hráčů podepsáno. Z 90 % jádro zůstane, jsme si hodně blízko. Kdykoliv spolu můžeme zajít kamkoliv. To bylo pro mě a bráchu důležité.
„Změna trenéra jde mimo nás, jako hráči to musíme akceptovat.“
Požádali jste management o vysvětlení, proč se s trenéry nedohodlo?
V lednu a únoru jsme to vůbec nečekali, byli jsme druzí v tabulce. Nepočítali jsme s tím, že by k tomu mohlo dojít. Sezona pak šla z kopce dolů a nakonec to dopadlo takhle. Nějaké pohovory proběhly, ale to bych do médií nepouštěl. Je to mezi námi.
Jak klapala oboustranná spolupráce?
Byla super. Všichni tři, plus trenér gólmanů Zdeněk Orct, odvedli skvělou práci. Bohužel se nám z vícero důvodů nevyvedl konec sezony. Byli spolu sehraní, každý věděl, co má na starost.
Povede se zachovat kontinuitu?
Zatím nevíme, kdo přijde. Doufám, že si to uděláme nejlepší, co to půjde.
Share on Facebook
