Zapomenutý mistr Evropy. Brunclíka vychovala Slavia, přes 50 let žije v Košicích
Foto: Jaroslav Kořánek
(KOŠICE, od našeho zpravodaje) Vyrůstal v Praze, špičkovému hokeji se naučil na Slavii, kde je jedním z nejslavnějších odchovanců vůbec. Když se ale zeptáte dnešních fanoušků, jeho jméno jim asi moc neřekne. Bedřich Brunclík se totiž před víc než padesáti lety usadil v Košicích. Ač rodilý Čech, většinu života strávil u našich východních sousedů.
Někdejší odchovanec sešívaných tu zanechal silnou stopu. Patří mezi největší klubové legendy, těší se vážnosti bývalých hráčů i příznivců. Je jasné, že bývalý vynikající útočník a mistr Evropy 1971 naplno sleduje světový šampionát, především tedy slovenskou a českou reprezentaci.
Domácí výběr si výrazně zkomplikoval postup do play off, když třikrát za sebou ztratil závěry utkání. Co jste na to říkal?
Všechny zápasy se Slovákům herně povedly, ale pokaždé rozhodly chyby, nad nimiž musí člověk kroutit hlavou. Jednak byly naivní, jednak se opakovaly. Škoda, s hrou jsem byl spokojený. Cítil jsem, že mužstvo je snaživé, cílevědomě vedené. Trenér Ramsay je teď kritizován, ale tyhle chyby se těžko odstraňují, protože přijdou z ničeho nic.
Pro celý region znamená šampionát hodně, že?
Jednoznačně! Ale nejen pro Košice, celé Slovensko tím žije! Hokej je tu populární. Fakt škoda, že to domácí výběr nezvládl. Sice ještě existuje nějaká šance na postup. Nechci být pesimista, ovšem myslím, že silné a vlivné státy si to ohlídají.
Jak se vám líbí výkony české reprezentace?
První zápas se Švédy mě nadchl, to jsem opravdu nečekal. Týden předtím se oba soupeři utkali v Brně a skončilo to 3:0 pro Čechy. Tam ale byl český tým pod velkým tlakem, jenom díky brankářovi to uhráli. Na mistrovství světa to byl jiný zápas, hodně udal tón základní skupiny.
Vy jste sice Čech, ale roky žijete na Slovensku. Kdy jste se vlastně do Košic přestěhoval?
Už je to 54 let. Hrozně dlouhá doba.
Pořád ale máte krásnou češtinu.
Jezdím pravidelně do Prahy. Žije tam jedna z našich dvou dcer. Ona tam byla i ta druhá, ale mezitím se vrátila a bydlí zase v Košicích. S manželkou jezdíme za dcerou, za vnoučaty. Řeč člověk nezapomene, dneska už jsem ale doma v Košicích. Můj osud ovlivnila vojna. Narukoval jsem do tehdejší Dukly Košice, představte si, že předtím jsem nikdy na Slovensku nebyl. Ani na školním výletě. Když jsem tu pak vojákoval, oženil jsem se a později zplodil děti. Kořeny mám dávno tady.
Foto: Jaroslav Kořánek
Nepřemýšlel jste během kariéry o změně? O návratu do Čech?
Abych pravdu řekl, přemýšlel. A dost často. Nechci se chlubit, ale když jsem byl v nejlepších letech, nabídek chodilo dost. Docela rád bych se dostal do zahraniční, jenomže to nešlo. A v rámci ligy? Nebyl důvod. Manželka pochází z Košic, je tu spokojená. Pro mě nebyl problém jezdit na zápasy do Prahy, Plzně, Budějovic. Vždycky jsem navštívil rodiče. A když skončila sezona, ostatní vyrazili na hory a já do Prahy.
Jste Čech. Jak vás tady na východě Slovenska vzali?
Já vám něco řeknu. Na vojnu do Košic jsem přišel 1. července 1965. A se mnou další kluci z Čech. Bylo nás dvanáct, tři pak dorazili ještě z Jihlavy. Sešlo se nás tady patnáct českých hokejistů a uhráli jsme si svoje, tak proč bych tu měl mít jako Čech problémy? S vydatnou pomoci všech vznikla Dukla, která se postupně změnila v civilní mužstvo. Začalo se pracovat s mládeží, hokej šel ohromně nahoru.
Vy jste s ním začínal ve Slavii a stal se jedním z nejslavnějších odchovanců.
Sešívanej jsem pořád. Mám hroznou radost, jak se daří fotbalové Slavii. Kdysi jsem za ní také kopal, třeba s Ivanem Kopeckým. Jsem kovanej slávista! Slavia mi dělá radost, tedy ta fotbalová. Hodně smutný jsem z osudu té hokejové. Když se dělaly tituly, bylo to krásné. Později zase špatné, když se sestoupilo. Jak to tak na dálku vidím, návrat do nejvyšší soutěže není perspektivní.
Na co z kariéry vzpomínáte nejraději? Je to titul mistra Evropy 1971?
Bylo to pěkné, ale bylo toho málo (usměje se). V národním mužstvu panovala konkurence, trenéři měli k dispozici řadu jiných útočníků, kteří byli jasně lepší. Když to tak vezmu, na tom šampionátu ve Švýcarsku jsem si zahrál místo mého velkého kamaráda Jardy Holíka, jenž tehdy nejel. Navíc mi bylo řečeno, že trenéři raději chtějí sehrané klubové dvojice, ne-li celé trojice.
Hrálo roli, že z Košic bylo do reprezentace dál než z jiných klubů?
Já o tom takhle nepřemýšlel. Sem jsem přišel s tím, že si zahraju první ligu. Slavia mi dala na výběr, prý mě prosadí do Litoměřic nebo do Košic. Měl jsem jasno a vůbec nespekuloval, co a jak bude, jestli se domluvím s Maďary. Na sto procent to bylo správné rozhodnutí.
Vracíte se občas ve vzpomínkách k úspěšné Ženevě 1971?
Zlatou medaili jsme získali na mistrovství Evropy. Světa ne, tam jsme skončili druzí. Turnaj jsme špatně začali, prohrálo se s Amerikou, která nakonec sestoupila. Ten zápas nás v podstatě stál mistra světa. S Rusy jsme pak neprohráli, ze dna jsme se dostali nahoru. V posledním utkání jsme se sbornou hráli 2:2 po dvou třetinách a v té třetí jí dali tři góy. To bylo něco neuvěřitelného.
„Takže jsme mazali na vlak a jeli celou noc, nebyl čas na regeneraci. Přesto se liga vyhrála!“
Po skončení kariéry jste se dal na trenérskou dráhu. Přišlo to automaticky?
Po 16 letech hraní jsem jako jeden z mála dostal nabídku, abych trénoval v klubu, kde jsem dosud působil. Takže u jednoho týmu jsem nakonec zůstal dvacet roků. První sezonu jsem byl asistentem u áčka, tři další pak hlavním trenérem. Od mužstva jsem nedobrovolně odešel, a ten tým, který jsem budoval, pak za další rok získal historicky první federální titul. A v roce 1988 druhý.
To byla známá éra Liby, Vodily, Slaniny, Svítka, Staše a dalších bardů.
Ano. Úžasné mužstvo, jak má být. Dneska to těžko někdo pochopí, ale Košic to měly za soupeři vždy hrozně daleko. Jeden večer hrajete v Plzni, za tři dny čeká zápas doma, pak zase musíte do Českých Budějovic. To ubere síly! Po zápase přijdete na letiště, abyste se vydali do Košic, jenomže ona je mlha a neletí se. Takže jsme mazali na vlak a jeli celou noc, nebyl čas na regeneraci. Přesto se liga vyhrála!
Bylo klíčové, že se povedla skladba týmu?
Určitě! Liba a Vodila byli z Prešova, další chlapci zase z Popradu, Liptovského Mikuláše. Představte si, že někteří hráči přišli až z Banské Bystrice. Všichni chtěli hrát za Košice, v nejvyšší soutěži. To si dneska nedovedu představit.
Share on Facebook
