Vzestupy i pády! Vyrůbalík vypráví o konci v Olomouci či svých plánech

Foto: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz

Velké loučení. Martin Vyrůbalík se stabilně usadil v extralize až po třicítce, když se vrátil ze Slovenska právě na Hanou. „Stala se pak z toho extraligová kariéra, což se asi nikomu v takovém věku nepodařilo,“ povídá upřímně legenda klubu. V rozhovoru mluví o svém konci u Hanáků, budoucnosti, Hodoníně či vzpomíná na nejzajímavější momenty.

Aplikace Tipsport extraligy

595 duelů v dresu Kohoutů. Více toho má odehráno jen Jiří Ondrušek. Martin Vyrůbalík se po svém konci stal ikonou Olomouce.

„Nebylo to úplně dané dopředu, ale už to ve mně hlodalo a všichni víme, že ten věk je takový, jaký je… I olomoucký tým se postupně omlazuje, protože těch kluků od postupu do extraligy se zde až tolik nevystřídalo,“ vykládá pro web HC Olomouc.

„Já byl původně rozhodnutý nad úplným koncem profesionální kariéry. Teď je ta doba tak špatná, že člověk neví, co bude za týden nebo za měsíc… Určitě budu ještě zvažovat případné kroky – třeba nějaké nabídky přijdou,“ odmítá ještě úplný konec kariéry.

„Může se stát, že opravdu ukončím i profesionální kariéru a přesunu se do hodonínského hokeje, kde budu působit v klubu a u toho ještě hrát krajskou ligu. Ta není tak časově náročná,“ naznačuje své případné kroky pro oficiální stránky Hanáků.

Co spoluhráči říkali na váš konec?
Nikdo to nějak extra nehodnotil. Já to už v průběhu sezony hráčům naznačoval. Nějak moc jsme o tom nemluvili. Tohle prostě přijde a spoluhráči to přijmou. Oni samí vědí, kolik mám roků. Jednou to přijde na každého…

Ztráta pro HC Olomouc! ??

Zveřejnil(a) Hokej dne Středa 31. března 2021

Na Hané jste odehrál dohromady dvanáct sezon. Na co nejvíce vzpomínáte?
Prožil jsem si vzestupy i pády. První sezona byla zvláštní, byli jsme pro každého překvapení, jednu dobu jsme byli pátí, ale nakonec jsme se zachraňovali v baráži na poslední chvíli. Bylo to hektické i pro trenéry, vedení a nás. Prošli jsme si tím a člověk tím získal i zkušenost. Já osobně jsem to předtím nikdy nezažil, kluci asi taky ne. Jsou to hned jiné pocity. Pak se změnili trenéři, lehce se proměnil kádr a přišlo mi, že jsme byli jinak naladěni. Tým strašně držel při sobě a je to tak až dodnes! Já doufám, že to takhle bude i dál. Kluci, co tady jsou, byli nebo přijdou znova, tak povahově a hráčsky zapadnou do kádru! Možná to nebude nikdy mužstvo, které bude hrát o první místo, ale bude to v kádru fungovat jako nikde jinde! Tohle jsem tady zažil – utkvělo mi to v paměti. I já jsem byl takový kapitán, že jsem se snažil mužstvo semknout. Tým byl důležitější než nějaké individuality. A tohle tu asi věděli všichni, asi i proto jsem se stal kapitánem po Pavlu Paterovi. Zanechá to na mě velice pozitivní následky. Práce se tady vždycky za tu sezonu udělala vynikající – ať tu trénoval kdokoliv.

Zmínil jste, že jste byl kapitánem po Pavlu Paterovi. Vy jste byl vůdčí typ už od mládeže?
No… (směje se) Je pravda, že jsem takový otázka už v minulosti dostal a je fakt, že jsem v mládežnických kategoriích působil už jako kapitán. Já ani nevím, zda bych byl vůdcovský typ, ale měl jsem to nastavené tak, že člověk má k tomu mužstvu být zodpovědný výkony. Bylo to tak nastavené asi už výchovou doma, kdy mi bylo povídáno: Pokud něco děláš, tak naplno. Asi to ve mně pak rostlo dál. I když jsem pak působil v Břeclavi nebo Brnu, tak i tam jsem se stal kapitánem dorostu. Asi viděli, že hokeji dávám maximum. Nebylo to tak, že bych někdy práskl do stolu a řekl, že to bude takhle… To nikdy. Spíš až tehdy, když jsem cítil, že se něco neděje. To asi potvrdí kluci v kabině, já se snažil vystoupit až tehdy, kdy jsem cítil, že to je potřeba.

„Možná to nebude nikdy mužstvo, které bude hrát o první místo, ale bude to v kádru fungovat jako nikde jinde!“

Ve slovenské Skalici jste měl také větší roli – dělal jste asistenta Žigmundovi Pálffymu…
I tam někteří kluci ke mně vzhlíželi, a to jsem nebyl místní. Říkali i, že kdyby tam nebyl Žigy Pálffy, byl bych jejich kapitán. Člověka to zahřeje u srdce. Když mě tady zvolili kapitánem po odchodu Pavla Patery, tak jsem byl překvapený. Říkal jsem si, že tady nějakou funkci tedy mám a budu to vykonávat tak, aby to bylo vidět, a to i na ledě. To mě hnalo dopředu. Poslední roky jsem už nebyl sice tolik využívaný, ale nastavil jsem si, že mužstvo je priorita! Snažil jsem se to vzít i z druhé strany a pozorovat i chování mužstva. Funkce mě s přibývajícím věkem vychovala.

Foto: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz

Byl jste v kabině i přísný na hráče, když se například nedařilo?
Uměl jsem i zařvat. Hokejisté nejsou žádné panenky a vydrží také řev, takže se z toho nikdo „neposere“. Určitě to bylo v minulých sezonách a letos taky. Kluci ale věděli, proč to tak bylo – oni mě znali. Nikdy jsem si nehrál na někoho velkého, akorát jsem vycítil správnou chvíli, že jsme na ledě neodváděli to, na co máme. To se děje všude. Vždy se se to ale motalo kolem týmu. Hokej je týmový sport a vždycky bude. Já jsem nikdy ani neřešil své body, i když se mě na to často ptali. Mně šlo jen o mužstvo, abychom na ledě odváděli maximum. Snažil jsem se být příkladem i na ledě, že tam nechám vše! Kdybych křičel každý zápas na hráče, asi by bylo brzo po kapitánovi. Nemůžu ani říct, že bych měl někdy s někým delší promluvu. Sem tam se stalo, že jsem mluvil přímo k hráči, protože se mi třeba nelíbil jeho přístup.

 

Nemrzí vás, že jste nebyl tehdy u postupu, který se konal v roce 2014?
(rozesmál se) Já jsem si říkal: Kurnik, asi to bylo správné, že jsem musel odejít, aby Olomouc postoupila do extraligy. Chlácholil jsem se tím… Nevím, čím to bylo. Já jsem bilancoval už v minulosti, že jsem play off neměl nikdy nějak úspěšné, a to ani ve slovenské extralize, i když tam byl třeba Žigo Pálffy. Pak jsem si řekl, že to takhle asi mělo být. Mimochodem jsem tady byl u toho postupového zápasu. Byl jsem i domluvený, že si zde pak sednu s Erikem (Fürstem - generálním manažerem, pozn. red.) a krátce po postupu jsme si plácli dál. Byl jsem moc rád, že jsem se mohl vrátit do organizace, která fungovala.  

„Hokejisté nejsou žádné panenky a vydrží také řev, takže se z toho nikdo neposere. Nikdy jsem si nehrál na někoho velkého.“

Musely ale přijít i krize. V první extraligové sezoně jste prohráli třeba patnáct zápasů po sobě.
Vždy jsme tady měli krizové momenty, ale dokázali jsme se z toho jako tým dostat. Párkrát jsme si i sedli. Pro sportovce je nejhorší, že se uspokojí s nějakými výsledky a výkonem. V tu dobu to asi nastalo a pak jsme se dostali do takových mezí, kdy nešlo nic. Prohrávali jsme sice těsně, ale zkrátka to nešlo! Šli jsme do baráže. Já si říkal: Kurnik, musíme to zlomit!

Asi to moc příjemné nebylo. Sestup byl velkým strašákem, že?
V té době jsme to dost řešili a měli jsme dost pohovorů mezi hráči i trenéry. Řekli jsme si, že to nemůžeme nechat dojít tak daleko, abychom po první sezoně spadli. Našlo se tady určitě mnoho srdcařů, kteří to nechtěli dopustit…Krize přijde asi na každého, ale tahle byla opravdu dlouhá a pro mě to byla velká zkušenost, že se tomu člověk musí snažit vyvarovat.

„V té době jsme to dost řešili a měli jsme dost pohovorů mezi hráči i trenéry. Našlo se tady určitě mnoho srdcařů.“

Působil jste jednu dobu na pomezí extraligy a první ligy. Asi to nemohlo být někdy lehké.
Já pak měl možnost díky Olomouci nakouknout do extraligy zpět. Ve Znojmě tehdy hrál bývalý majitel Olomouce Jirka Dopita a nějaká spolupráce se Znojmem zde fungovala. Člověk pak ty dvě soutěže nějak porovnával. Rozdíl tam samozřejmě je. Můžu ale říct, že v té době bych si ani nepředstavoval, že bych extraligu hrál stabilně. Zvlášť po třicítce… Tehdy jsem byl rád, že jsem se vrátil zase zpět do Skalice, která o mě hodně stála. Předtím jsem z Olomouce lehce utekl, protože jsem tady tehdy cítil lehce stagnaci. Moc jsme se ani nikam neposunovali. Pak se ale za tři roky postoupilo do extraligy. (usmívá se) Pak se to ve Skalici začalo trošku hroutit, a když bylo jasné, že tam pokračovat nebudu, ozval jsem se Erikovi. On říkal, že mě vezme i do extraligy, za což jsem byl vděčný. Říkal jsem tehdy, že i kdyby Olomouc nehrála nejvyšší soutěž, šel bych sem stejně tak. Stala se pak z toho sedmiletá extraligová kariéra, což se asi nikomu v takovém věku nepodařilo. Je to rarita. Spíš to bývá opačně… Jsem za tu šanci fakt vděčný a snažil jsem se to Olomouci vždy vrátit.

Končíte v Olomouci až ve čtyřiceti letech. Co na tom má zásluhu ještě?
Je potřeba, aby to člověk svému tělu i vracel. Nikdo nemládne a je potřeba se o sebe starat. A já to vždy dělal – snažil jsem se být fyzicky dobře připravený, regeneroval jsem a tak dále. Jak do rodiny přibyly děti, tak jsem to i zkombinoval dohromady a myslím si, že se mi to vrátilo. I proto jsem mohl hrát na nejvyšší úrovni tak dlouho. Připomínám i Zbyňka Irgla, který tady v minulých letech působil. On říkal něco podobného. Kdyby se svému tělu nevěnoval, tak by hokej už nehrál. A u něj to je ještě markantnější. Musíte i dodržovat životosprávu a samozřejmě mít i štěstí na klub, kde působíte. Někdo může být zdravý, ale může se stát, že o něj zájem nemají. Tady ale byl zájem vždy a já jsem rád, že jsme danou smlouvu do čtyřiceti let dodrželi. A že jsme to takhle uzavřeli…

Foto: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz

Kdo podle vás převezme kapitánské céčko?
Já nevím, myslím si, že si to kluci nějak zvolí. Můžou to samozřejmě zvolit i trenéři. Já osobně mám asi dva tipy. Místo mě třeba zaskakoval Vilda Burian a Honza Švrček. Myslím si tedy, že jeden z těchto dvou. Vím totiž, že Jirka Ondrušek se chce soustředit spíše na své výkony – třeba se to ale změní. Osobně si myslím, že se toho tady zas tak moc nezmění. Asi nepřijde nikdo starší, spíše mladší. Třeba se omladí. Převezmou to tedy tito kluci a já jim věřím, věřím!

 

Kdybyste nenašel další angažmá, vrátíte se domů do Hodonína pracovat pro klub?
Už nějakou dobu se to takhle tvoří. Já doufám, že když budu pak v Hodoníně naplno – třeba za rok, nebo hned, tak snad dokonale poznám prostředí a budu tam schopen působit na sto procent. Mělo by to být ve funkci trenéra i manažera. Pomohl bych svými zkušenostmi z celé kariéry. I tím, že jsem rodák z Hodonína, tak bych chtěl tomu klubu pomoct. Do osmé třídy jsem tam jako kluk působil. Mám Hodonínu co vracet.

„Mělo by to být ve funkci trenéra i manažera. Pomohl bych svými zkušenostmi z celé kariéry.“

Připravoval jste se na tuhle roli už během kariéry?
Já jsem se na trenérskou licenci B přihlásil v loňské sezoně, ale bohužel jsem nestihl závěreční zkoušky kvůli současné situaci. To už ale bude otázka času, než se to rozjede a dodělám si to. I na to se tedy připravuju, protože mládež v Hodoníně nějaké trenéry má, ale chtěli by ještě nějakého páteřního. Licence snad klapne.

Byla i možnost, že byste se zapojil třeba do trénování v Olomouci?
S generálním manažerem jsme se o tom už bavili dřív, protože já už tehdy oznámil Erikovi (Fürstovi), že se stěhuju do Hodonína. On říkal, že to je škoda. Prý by mě v klubu viděl po mé hráčské kariéře. Na dojíždění z Hodonína to je ale celkem daleko na každodenní práci. I teď jsme se o tom ještě jednou pobavili, zase říkal, že by mě zde rád měl. Já mu za to poděkoval a vysvětlil, že moje kroky vedou jinam. Budu v Hodoníně doma, ale sem do Olomouce mě do bude táhnout vždycky! Já se díky Olomouci vypracoval do extraligy.

?️"Mně šlo vždy o mužstvo! To byla priorita. Olomouc bude vždy hrozbou i pro ty nejlepší," povídá v obsáhlém rozhovoru...

Zveřejnil(a) HC Olomouc dne Středa 31. března 2021

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz