Tudy cesta nepovede. Zklamaný Jasečko skončil v Boleslavi: Byli jsme rodina
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Druhý říjnový víkend byl tím posledním, který v českých soutěžích odehrál Sebastian Jasečko. Devatenáctiletý obránce z mládežnických reprezentací po třech a půl letech opouští Mladou Boleslav a čeká ho nová výzva.
Vysoký zadák, který se nebojí dát do hry srdce a emoce, hrál v Mladé Boleslavi od roku 2019. Nejvíc se mu dařilo první sezonu v dorostu, ambiciózní tým ale tehdy zastavil covid. Jasečko potom v nepříznivé době alespoň dostal premiérový extraligový start, nahlížel i do prvoligového Ústí nad Labem.
Poslední dobou už hrál zase napevno v boleslavské juniorce. Tam se na jednu stranu cítil dobře vedle svých parťáků, na druhou stranu už ale chtěl před koncem mládežnické kariéry víc.
Syn někdějšího slovenského olympionika Stanislava Jasečka se proto rozhodl pro další z mnoha stěhování ve své hokejové kariéře. Vzhledem k tomu, že Sebastian má dvojí občanství, příliš nepřekvapí jeho destinace.
Můžete říct, co stojí za vaším koncem v Boleslavi?
Už minulou sezonu jsme řešili, že bych se chtěl někam posunout. Čekal jsem na šanci v Boleslavi a na to, že dostanu nějaké zápasy na Slavii. Bohužel ty zápasy nepřišly, tak jsme se nakonec s agentem a klubem dohodli na odchodu.
Odchodu kam?
Ještě to není podepsané, takže to nemůžu říct. Vypadá to ale na slovenskou Tipos extraligu.
„Viděl jsem, že ta spolupráce asi nefunguje, protože jsme tu šanci nedostali nikdo z juniorů v Boleslavi. Tak jsem si řekl, že tudy asi cesta nepovede.“
Českou první ligu už jste si zahrál za Ústí nad Labem. Teď jste jako mladí měli v rámci spolupráce se Slavií přislíbené nějaké šance v jejím týmu?
Ano, ale pak jsem viděl, že ta spolupráce asi nefunguje, protože jsme tu šanci nedostali nikdo z juniorů v Boleslavi. Tak jsem si řekl, že tudy asi cesta nepovede.
Mrzí vás to?
Jasně, že mě to mrzí. V Boleslavi se mi líbilo, přirostla mi k srdci. Hlavně díky blízkému kontaktu se všemi spoluhráči. Ale to je hokej, musel jsem ten krok udělat.
Loučení bylo těžké, viďte? Bude vám Boleslav hodně chybět?
Hlavně mi bude chybět asi můj nejoblíbenější trenér pan Haken, kterého znám od šestnáctky. Nejvíc mi dal můj táta, jak finančně, tak i hokejově, ale hned po něm bych řekl, že to byl pan Haken. I s panem Kolnerem jsem měl velmi dobrou zkušenost. Ti dva mi asi budou z trenérů nejvíc chybět, protože tomu fakt dávali srdce. Já mám rád, když trenéři dávají sto procent zápasu i tréninku a žije to.
Foto: Archiv Sebastiana Jasečka
A co spoluhráči?
Ti mi budou samozřejmě taky chybět. Nejvíc asi Vojta Vochvest, se kterým jsem bydlel dva roky na bytě. Nebo Tomáš Moravec, Vojta Polák... Takhle bych mohl jmenovat dál, ale to bych asi vyjmenoval všechny.
Měl jste štěstí na dobrou partu?
Určitě. Jako parta jsme si sedli, byli jsme taková rodina. Viděli jsme se každý den. Někdo už byl na zimáku klidně dvě hodiny před srazem a kecali jsme. Nebo na tripu, když jsme jeli třeba do Vítkovic nebo do Třince a spali tam na hotelu. Byli jsme parta a myslím, že kluci to letos dotáhnou daleko.
„Měli jsme hodně dobrý kolektiv a myslím si, že bychom soutěž v tom roce bez problémů i vyhráli.“
Loučil jste se po sérii velmi dobrých výsledků.
Ano ano. Předtím jsme si v kabině řekli, že takhle by to dál nešlo a musíme zabrat. Koncovka nás bohužel trápila i v těch posledních vyhraných zápasech, ale podrželi nás gólmani – jak Marek Stuchlík, tak Tomáš Volevecký, který odchází z hostování. Dali jsme jeden dva góly a i to nám stačilo na výhru. Měli jsme přitom nejvyšší průměr střel na zápas v soutěži, ale bohužel nám to tam nepadalo.
Máte i nějaké konkrétní okamžiky či období, na které budete vzpomínat?
Asi hlavně na tu partu v dorostu. Juniorka bohužel vypadla, takže se k nám zpátky připojili Gabriel Szturc, David Moravec nebo Oliver Šatný. Měli jsme hodně dobrý kolektiv a myslím si, že bychom soutěž v tom roce bez problémů i vyhráli. Tým nám fakt fungoval, měli jsme dobrá jména a byli jsme sehraní. Bohužel nám to ukončil covid.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Stejně jako další sezonu, ale tu už po pár týdnech...
Tam se vlastně nedá hokejově na nic vzpomínat. Vzpomínky jsou možná tak z týmových stmelovaček během suché přípravy. Potom si pamatuju, jak jsme jezdili v pět ráno do Německa na ledy, to byl taky zážitek. Minulou sezonu jsem se v play off bohužel zranil po druhém zápase, takže jsem s klukama nemohl být na ledě, ale jel jsem s nimi do Třince a podporoval je. Bohužel to nevyšlo.
Význačným momentem pro vás byl určitě i jeden start v extralize na ledě Sparty, že?
Ano ano. Ale víc bych dal Lize mistrů, jak jsme jeli do Curychu. To byl opravdu zážitek, na který budu vzpomínat do konce života.
„Jak jsem řekl už v šestnáctkách: Začal jsem v české reprezentaci a v ní si to chci taky vybojovat.“
Něco jste také odehrál v české reprezentaci, naposledy jste byl s dvacítkou koncem srpna na turnaji ve Finsku. Věříte, že i když odcházíte, tak ještě dostanete pozvánku na listopadovou akci v Porubě a zabojujete o mistrovství světa?
Když budu mít vytížení mezi chlapy, tak uvidíme, jestli přijde nominace. Důležité je makat a věřit si. Já to ale beru tak, že reprezentace je bonus k té sezoně. Když se do ní dostanu, je to plus, když ne, nedá se nic dělat. Samozřejmě mě ale těší, když jsem nominovaný, a chtěl bych zabojovat o mistrovství.
Měl byste možnost hrát i za Slovensko, nebo ne?
Myslím si, že teď ne. Nejspíš bych musel na Slovensku odehrát jeden rok, a je jedno, jestli v juniorce, nebo v mužích. Až potom bych mohl na mistrovství. Teď by to nešlo, ale asi bych ani nechtěl. Jak jsem řekl už v šestnáctkách: Začal jsem v české reprezentaci a v ní si to chci taky vybojovat.
Foto: Martin Voltr
Do jaké míry se tedy cítíte být Čechem a do jaké Slovákem?
Mám to padesát na padesát. Slovensky umím, mám tam hodně kamarádů a kamarádek.
Kolik času jste tam vůbec strávil?
Hlavně dětství, když hrál táta za Poprad, za Spišskou Novou Ves, za Zvolen... Chodil jsem tam do první a druhé třídy, ale potom přišla tátovi nabídka do Itálie, do Bolzana, takže jsme se stěhovali. Potom už jsem se na Slovensko natrvalo nevrátil. O prázdninách tam ale vždycky jedu na dva víkendy v červenci, rád se tam vracím. Žijou tam babička s dědou, takže to beru jako svůj druhý domov.
„Teď musím něco ukázat, protože se dá říct, že jsem zatím nic nedokázal.“
Zažil jste i krátkou štaci ve Finsku. Máte nějaké cíle, kam byste se chtěl v kariéře ještě podívat, když to půjde dobře?
To je věc budoucnosti, já spíš hledím do přítomnosti. Teď musím něco ukázat, protože se dá říct, že jsem zatím nic nedokázal. Uvidíme, kam mě cesty zavedou, ale jsem otevřený všemu. Nebál bych se jít někam do ciziny.
Aktuálně se budete chtít prosadit do slovenské extraligy, což by mělo být schůdnější než do té české, že?
Ano. Věřím, že by to pro mě mohl být odrazový můstek.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Share on Facebook
