Tomajko o zraněních v kariéře či tykání s hráči. Co rekonstrukce stadionu?
Foto: Kristýna Adámková, hc-olomouc.cz
Jan Tomajko má za sebou bohatou kariéru, vždyť rozhodl třeba o zlatu pro Českou republiku před dvaceti lety. Pak ho ale zkosila zranění a vrhl se na lavičku do role trenéra. Současný jednatel a kouč Olomouce v rozhovoru povídal například o zapálení se do trenéřiny nebo o hráči z NHL Liboru Hájkovi, jehož jméno se spojovalo právě s Hanáky.
Olomouc je často brána jako podceňovaný klub. Co s tím udělat?
Super výsledek na konci sezony. (pousmál se) To je asi jediná věc, co by nám pomohla. Samozřejmě diváků chodí dost a stále to posunujeme. Ale asi to chce parádní výsledek nebo být třeba 30 let v extralize. Myslím, že jednodušší a rychlejší variantou je super výsledek. (směje se)
Přitom sedmý rok v řadě hrajete extraligu. Jak se díváte na olomoucké působení v nejvyšší soutěží?
V posledních letech, kdy jsme se dostali do play off, tak to je určitě úspěch. I vzhledem k naším podmínkám. Každý z nás ale cítí, že chyběl kousíček a mohli jsme se dostat dál. Chceme se posouvat!
„Každý z nás cítí, že chyběl kousíček. Chceme se posouvat."
Jak jste spokojení se vstupem do této sezony?
První tři zápasy z naší strany byly dobré. Potom s Hradcem jsme určitě nebyli lepším týmem. Sezona ale bude dlouhá, nebo těžko říct... S Hradcem tam bylo i hodně vlivů, které musí každý hráč vnímat. I na psychiku hráčů to není jednoduché.
Současně navíc sportovní týmy nemohou trénovat uvnitř. Zápasy se nehrají a sponzoři tím pádem nejsou vidět.
Já to řeknu takhle: Pro sport to je hrůza. Všechny kluby bojují a snaží se víc než kdy jindy. My si s tím musíme poradit. Máme na to ještě pár dnů, než se naši hráči vrátí z karantény. A že se nehraje? Je to hlavně otázka diváků. Sponzoři jsou hodně důležití, ale fanoušci k tomu taky patří. Hrát bez diváků není to pravé jak pro atmosféru, tak pro ekonomiku.
Foto: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz
Pojďme k samotnému kádru. Před sezonou jste docela omladili…
Kluci zapadli dobře. Je to pro ně určitý posun v kariéře a ve vnímání hokeje. Jsou mladí a hráli v první lize. Extraliga je rychlejší a jsou tam lepší hráči, ale myslím, že jejich potenciál je takový, že se budou prosazovat. Zatím třeba nečekáme, že nám budou furt rozhodovat zápasy, to po nich ani nechceme. Ale rádi bychom, kdyby to přišlo třeba za rok nebo za dva. Směřujeme to k tomu.
Je to pro vás podstatné, aby dostávali šanci právě mladí? Jinde mají například přeplacené hráče.
Já si myslím, že nám nic jiného nezbývá. Jestliže má klub ekonomickou sílu, tak si může dovolit takové hráče a je to pak zpestření pro extraligu i diváky. My ale musíme jít jinou cestou, a proto jsme se rozhodli takhle.
Před sezonou vás opustili zkušení hráči jako Irgl, Jaroměřský či Skladaný. Je to už nějak znát?
Zatím bych neřekl, že se to projevilo. Ale my to poznáme až v době, kdy se týmu nebude dařit. V sezoně nemůže hrát celek na nějaké super úrovni, vždy tam máte nějaké poklesy a výkyvy. V takových chvílích se ukazuje síla týmu, takže uvidíme.
Foto: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz
Nedávno byly i spekulace kolem Libora Hájka, že by vás mohl posílit. Byla tam nějaká šance?
Nějaké kontakty tam byly, ale nebylo to dotažené. Současně to vypadá, že to je asi pasé. Je to těžké, my ani nevíme, zda NHL začne, kdy a jak to bude. Kdy začneme vůbec my. Jeho angažmá tak není to úplně na pořadu dne.
Problémem u takových hráčů bývají asi i vysoké pojistky…
Samozřejmě. Vše stojí peníze. Neřekl bych ale, že v tomhle byl největší problém.
„Hájek? Kontakty tam byly, ale asi to je už pasé."
Olomouc zapracovala ještě na marketingu. Ukazuje se, jak je důležitý?
Patří to k tomu. Myslím, že jsme v tom měli lehce rezervy. Je potřeba to zase o něco zvednout. Už kvůli tomu, že diváků loni chodilo poměrně hodně, alespoň jsme byli spokojení. Tým musí být vidět, ať se to týká dresů nebo jiných věcí okolo. Prostě aby lidé byli s klubem maximálně propojeni a spojili se s ním i ti, kteří třeba nechodí pravidelně.
Na čem chce klub do budoucna ještě zapracovat? Mluví se o stadionu…
No, uvidíme. Nebude to asi naráz, ale jsou tam určité věci, které by se postupně mohly zlepšit. První je určitě střecha. Pevně věříme a jsme přesvědčení, že by to během příštího roku mohlo vyjít. Měla by být nová. Pravděpodobnost je podle mě velká.
Foto: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz
Je to velká priorita klubu, aby se zimní stadion zrekonstruoval?
Je to pro komfort diváků. A je to potřeba. Snažíme se, aby to klaplo. V dnešní době to je asi už standard, který by měl být. A chceme, aby se to zlepšilo. Stačí kousíčky a myslím si, že to pak bude pro naše diváky komfortnější.
A nebojíte se, že by to pak změnilo atmosféru na stadionu?
Když bude rekonstrukce pokračovat dál, tak by podle mě tribuny zůstaly stejné a atmosféru by to neovlivnilo. Diváci tady opravdu umí hlasitě povzbuzovat.
„První na programu je střecha. Věříme, že by to během příštího roku mohlo vyjít."
Olomouc je velmi rodinný celek. V čem to je například netradiční oproti velkoklubům?
Kluby jako Sparta nebo Kometa mají to zázemí větší. Nás tady není tolik, ale také proto to máme rodinné. Potkáváme se zde všichni skoro každý den. Je to něco jiného. My to máme takhle a zatím nám to vyhovuje. Nechtěl bych se toho tady ani vzdávat, aby to bylo jiné. K nám to patří.
Současně trénujete už devátou sezonu. Považujete se za zkušeného kouče?
To já nevím. (rozesměje se) Těžko říct. Každá sezona dá trenérovi nějaké zkušenosti, některé jsou navíc z hráčské kariéry. Je to i otázka zpětné vazby, jak si kdo připouští chyby. Já bych řekl, že zkušenost tam asi už je. Ale člověk se musí stále učit.
Trénujete se Zdeňkem Motákem, ale nemáte určené, kdo je hlavní trenér.
Je to tak. Máme to nastavené na stejné úrovni a podílíme se na tom spolu. Já se věnuji víc útočníkům a on obráncům. Ale není to tak, že by se někdo striktně věnoval jen tomuhle. Určitým způsobem se nějak doplňujeme. Vyhovíme si jak v pohledu na hokej, tak lidsky. Nevidím v tom vůbec problém.
Foto: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz
Před letošní sezonou jste přibrali i Petra Fialu, kterého znáte řadu let.
Petr má podle mě vynikající oko na hokej. Je vítána pomoc hlavně ohledně rozboru zápasu a skautingu týmů i hráčů. V tomhle nám moc pomáhá a tímhle pádem máme se Zdeňkem třeba více času na jiné věci.
Po boku trenéra Fialy jste začal vaši trenérskou kariéru. On vás předtím oslovil?
Je to tak. První trenérské zkušenosti byly s ním a řekl bych, že mi to dalo základy, ze kterých čerpám dodnes. Jednoznačně s ním vycházím výborně a zase máme stejný pohled i na hokej.
Co vám třeba nejvíce radil zpočátku? Vy jste do koučování skočil hned po konci hráčské kariéry.
(směje se) Pamatuji si jednu věc hned ze začátku. Mluvil jsem k hráčům a on mi pak říkal, abych mluvil víc nahlas. A to jsem se snad naučil. (usmívá se)
Jan Tomajko. | Foto: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz
Bylo to pro vás nějak specifické? Najednou jste byl trenér hráčů, se kterými jste předtím hrál.
Nebyl v tom žádný problém. Mně stejně devadesát procent hráčů tyká. Takže je i jedno, zda vám svěřenec vyká, nebo tyká. Respekt si trenér musí vydobýt něčím jiným.
Takže i současní hráči vám tykají? I trenéru Motákovi?
Jojo, mně většina. Ale panu Motákovi ne. Ale nejde si myslet, že když si s trenérem tykám, tak to mám u něj lepší. Takhle to nefunguje.
„Mně stejně 90 procent hráčů tyká. Ale nejde si myslet, že když si s trenérem tykám, tak to mám u něj lepší."
Kdy jste si vlastně uvědomil, že skončíte jako hráč?
Bylo to až v té poslední sezoně. Když jsem hodně trénoval, tak mě bolelo koleno. A když jsem tolik netrénoval, tak to už nebylo ono. Odvázaný jsem z toho ale nebyl, že jsem zakončil kariéru už v takovém věku. Člověka to mrzí… Musí se s tím ale vyrovnat. Akorát bych se v tom plácal a v trénování jsem našel pokračování a baví mě to stejně jako hraní.
Foto: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz
Zmiňoval jste problémy například s koleny. Vás zranění provázela častěji?
Já jsem byl zraněný skoro pořád. (usmívá se) To je právě to, že některé věci na kariéře jsou dobré, ale jiné špatné. Já byl zraněný docela hodně a kvůli tomu jsem musel skončit dřív. Takhle to holt je. Člověk se s tím musí vyrovnávat a je obtížné, když se zranění opakují. Pro sportovce to je těžké na psychiku. Ale zkušenost to je fajn. Když teď vidím některé naše hráče zraněné, tak se do toho dokážu vžít a mám k tomu i jiný přístup.
A problémy nastaly až později v kariéře? Například ve Spartě jste toho už tolik neodehrál.
(zamyslí se) Začalo to už v devatenácti, když jsem si poprvé přetrhal vazy. Šlo to takhle postupně… Střídalo se to, byla to ramena nebo kolena. Občas zlomená ruka, ale to je to nejmenší. Ovšem, když je hokejista třeba pět, šest měsíců mimo, tak to není nic příjemného.
„Já jsem byl zraněný skoro pořád. Začalo to už v devatenácti."
Bylo rozhodnutí o konci lehčí v tom, že jste věděl, že budete trénovat?
Je to možné. Dá se říct, že jsme se o této možnosti bavili už v lednu nebo únoru, takže ke konci sezony. Podle mě je lepší do toho naskočit hned. Mohl jsem po roce říct, že mi to nic nedává. Ale mě to chytlo a držím se toho dodnes. Každý by měl dělat to, co ho baví. Já jsem do toho zapálený.
Pojďme se ještě ohlédnout za vaší hráčskou kariérou. Hokej jste začal v Olomouci, dostal jste se také do mužů. Pak jste na sezonu 1997/1998 zakotvil v ambiciózním Vsetíně.
Olomouc v té době skončila v extralize. Licence šla do Varů. Bylo to temné období a nějak se to seběhlo. Buď jsem mohl hrát ve Spartě, nebo na Vsetíně. Člověka to mrzelo. I když jsem hrál v jiných klubech, tak jsem vše sledoval, protože jsem tady vždycky bydlel.
Čekal jste v té době, že se ocitnete o nějakých 20 let později v extralize a budete trénovat vaši Olomouc?
To určitě ne. Nemůžete plánovat úplně dopředu, to asi nejde. Ale nakonec se to takhle vyvinulo a já jsem spokojený.
Foto: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz
Předpokládám, že váš hráčský největší úspěch bylo mistrovství světa v roce 2000, dával jste jedinou branku v reprezentaci, která dokonce rozhodla o zlatu proti Slovákům.
Je to vrchol kariéry. Je to mistrovství, a když jsem tam jel, tak jsem si asi nemyslel, že to vyhrajeme. Byl to skvělý zážitek. Člověk dělá sport pro pocit vítězství. Ať je to výhra v zápase v dlouhodobé soutěži nebo MS… Je to neskutečné.
„Byl to skvělý zážitek. Člověk dělá sport pro pocit vítězství."
Máte schovaný puk?
Ne. Já tohle moc nesbírám. Medaili někde mám, však je taky krásná. Ale pocit výhry je k nezaplacení.
Hrál jste také na Spartě nebo v Liberci. Slýchával jste narážky na váš moravský přízvuk?
Tak samozřejmě. Když jsem hrál v Čechách, tak můj moravský přízvuk byl slyšet. (směje se) Kluci z toho měli srandu, ale podle mě to je normální. Je to spíše legrace. A ti, co naopak jsou z Čech a hrají nyní tady, tak to mají stejné. (usmívá se) Já si myslím, že to k tomu patří a je to zábava.
A co vůbec angažmá na Vsetíně, se kterým máte dva tituly? Byla hodně cítit slivovice?
No jasně. (směje se) Diváci tam bývali klidně hodinu před zápasem a bylo to zaplněné. Neskutečná atmosféra. Jedna strana je celá na stání a jak říkám, hokej hrajeme pro diváky. Když dojde plný zimák, tak hráče atmosféra povzbudí a dosáhnout pak úplně jiných výkonů.
Je nějaký hráč, se kterým se vám hrálo nejlépe?
Já bych asi nikoho konkrétně nevyzdvihoval. Jsem rád, že jsem s takovými hráči mohl hrát nejen v pětce, ale i v týmu. Byla to skvělá životní zkušenost. I dnes, když hráčům něco vysvětluji, to je ovlivněné také tím, že jsem se mohl setkat s takovými hráči. Spousta olympijských vítězů, mistrů světa, prostě skvělých hráčů. To je pro mě nejvíc, že jsem s nimi mohl hrát.
Partneři HC Olomouc
Share on Facebook
