Roman Will o Blümelovi či olympiádě. A proč mu nevyšla NHL?
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Třicetiletý Roman Will s hokejem procestoval svět, do extraligy se ovšem vrací docela brzy. Je na vrcholu sil, stále by mohl být i jedničkou v reprezentaci. Na vrcholné scéně si už taky zachytal, ale nebylo vše jen podle představ.
Mladé Boleslavi vychytal postup do extraligy (2014) a vydal se za dobrodružstvím do zámoří. Tam si zkusil ECHL i AHL.
Také v nejslavnější hokejové lize světa si nakonec Roman Will zachytal. Nastoupil na dvacet minut do branky Colorada (2016).
S Libercem pak získal dvě stříbrné medaile, ve Švédsku i Rusku patřil mezi pět nejlepších brankářů soutěže.
A v Pardubicích by teď chtěl konečně patřit mezi ty úplně nejlepší, mezi vítěze.
Ve 23 letech vás Patrick Roy povolal k prvnímu týmu a o den později už jste bruslil po ledě NHL. Byl to váš největší zážitek kariéry?
Samozřejmě na to rád vzpomínám. Ale jak čas postupuje, tak sám cítím, že jsem na to v tu dobu nebyl úplně připravený. Prostě jsem tam najednou přišel jako mladý kluk. Upřímně přiznám, že to byl neskutečný zážitek a obrovská škola. Tehdy bych za to vyměnil všechno na světě a jsem opravdu vděčný, že jsem v NHL byl, ale trochu mě vnitřně mrzí, že jsem na ni nebyl úplně připravený. I tak jsem za to vděčný.
„Jak čas postupuje, tak sám cítím, že jsem na to v tu dobu nebyl úplně připravený."
V čem jste na zámoří nestačil? Fyzicky, mentálně, nebo snad hokejově?
Ve všem, ve všem. Teď třeba spolupracuji s kondičními trenéry Dominikem Kodrasem a Kamilem Hajduškem ze STACA institutu. A kdybych měl takové znalosti a trenéry u sebe tehdy, tak věřím, že bych se v NHL udržel. Jde to ruku v ruce. I gólmanský styl se hrozně vyvinul. V té době jsem neměl takové trenéry, tehdy ještě nebyli úplně zavedení individuální trenéři gólmanů. I mentálně jsem byl slabší, byl jsem prostě mladý kluk z Česka, co dorazil do USA a s otevřenou pusou tam na všechno koukal.
Rychlý vývoj brankářského řemesla může být pro někoho problém, že?
Mně to naopak vyhovuje. Jsem rád, že se musím neustále měnit, zdokonalovat, že se mám neustále čemu učit, protože to je takový můj hnací motor. Najednou mi přijde myšlenka na věc, která se musí změnit a vypilovat. A jakmile se člověk takhle zlepší, tak zase přijde další výzva. I s Milanem Kloučkem a Dominikem Frodlem jsme se o tom bavili. Vyrůstali v úplně jiné době a ve stylu, který je už dnes naprosto zastaralý. Ale jsme za to rádi, protože něco z toho občas využijeme. Každá ta doba nás učí něco nového a hokej se vyvíjí neskutečně. Každý rok je nějaká nová věc, ať už v technice nebo ve čtení hry. Samozřejmě to k nám chodí z Ameriky a ze Švédska. Člověk se podle mě musí přizpůsobit.
„Jsem rád, že se musím neustále měnit, zdokonalovat, že se mám neustále čemu učit."
Sledoval jste jízdu Avalanche za Stanley Cupem?
Sledoval jsem to a bylo to velmi příjemné, protože tam z mé doby pár kluků ještě pořád hraje. Je tam spoustu kluků, které si pamatuju, třeba Miko Rantanen u mě bydlel, když jsem byl na farmě. Byl to skvělý kluk. Takže jsem měl hroznou radost, po těch neúspěšných letech, co Colorado mělo, že to prostě vydrželi a jádro týmu zůstalo pohromadě. MacKinnon, Johnson… Všichni tihle kluci tam byli už tenkrát. Ne že bych s nimi byl velký kamarád, samozřejmě jsem se tam jen mihnul, ale třeba Gabriel Landeskog je ročník 1992 stejně jako já. Když jsem tehdy ve dvaceti letech začal trénovat s Coloradem, tak on byl už kapitán mužstva. A choval se jako zkušený veterán, neskutečný lídr! Já tam přišel a říkal jsem si: Tyjo, proč já to hraju, když kluk v mým věku je kapitán v NHL už třetím rokem. Přišlo mi, že moje kariéra pak nedává smysl. (směje se)
Jak jste se cítil v jejich společnosti?
Musím říct, že jsem byl velmi mile překvapený z uvítání. Měl jsem hrozný strach před před tréninkem, že je v kabině vůbec nebudu zajímat, ale Landeskog za mnou okamžitě přišel a hned se mě ptal, odkud jsem, kde v Česku bydlím, jak se cítím, jestli něco potřebuju. Myslel jsem, že se mi to jenom zdá. (směje se) Takže v tom aspektu, že jsem ty kluky poznal osobně, tak jsem byl moc rád, že to zvedli nad hlavu.
Foto: Jan Beneš, Český hokej
Mezi světovou elitou jste se kromě loňského mistrovství ocitnul i na únorové olympiádě. V Pekingu jste ale jako třetí brankář neodchytal ani minutu. Tři týdny v Číně vám asi dost narušily rutinu, ne?
Ano, ale byl to příjemný zásah, o tom se nemusíme bavit. Sice jsem se do branky nepodíval a do konce života mě bude mrzet, že jsem si tam nezahrál, ale neměnil bych. Kdybych se mohl vrátit v čase a zase bych měl jet, tak bych prostě jel. Cestování mi ani nevadí, naopak mě baví. Je to výzva pro tělo, jak se s tím vypořádá, jak se vyrovná se změnou času a jak reaguje na únavu. Takže já bych to nechtěl jinak. A vůbec ničeho z toho, čím jsem si v životě prošel, nelituju.
Třeba Matějovi Blümelovi přitom pobyt v Asii v tu chvíli úplně neprospěl.
Asi mu to uškodilo v časovém horizontu měsíce, dvou. Ale z celoživotního pohledu ho to mrzet nebude. Matěj je skvělý, cílevědomý kluk, který to tam viděl – sledoval Romana Červenku, Davida Krejčího… To jsou zkušenosti k nezaplacení a člověk by je vyměnil za všechny ty hodiny v letadle.
„On se ptá na všechno, jak to tam je, co tohle a proč…."
Co říkáte na jeho progres?
Vídali jsme se přes léto v Českých Budějovicích, kde jsem trénovali. Potkávali jsme se i v sezoně na nároďácích a mě hrozně mile překvapilo, jaký má Matěj zájem. On se ptá na všechno, jak to tam je, co tohle a proč… Ale to je ono, člověk tím získá zkušenosti. Mně se moc líbilo mu na všechno odpovídat, skamarádil jsem se s ním právě proto, že není jen tak obyčejným mladým klukem. Taky to sám ukázal – měl neskutečné mistrovství světa, parádní sezony v Pardubicích, byl na olympiádě, teď se asi dostane do NHL. Všechny jeho vlastnosti se dobře sešly – a jak je zvídavý, tak to dotáhl daleko. Věřím, že se mezi elitou udrží co nejdéle.
Trénovali jste teď spolu i na ledě v dresu Pardubic. Jakou myslíte, že má Matěj v NHL šanci?
Věřím, že co největší. S agentem Alešem Volkem to určitě probírali dost dlouho, aby šel právě do Dallasu, kam se typologicky bude hodit. Říkal jsem mu: Teď si nepřeju, abychom si spolu zahráli. Chci, abys tam zůstal a hrál tam co nejdéle. Moc mu fandím, je to takový buldok, který se nevzdá, je to dříč. Takže věřím, že si místo v prvním týmu vybojuje. A i kdyby to nakonec nevyšlo, tak bude dominovat v jiném klubu nebo v jiné lize.
Foto: Facebook HC Dynamo Pardubice
Share on Facebook
