Pohled z kotle: Na motorce 2 200 kilometrů pro bronz!
Vezeme si medaili! Kdo z fanoušků nepropadl panice a vydržel až do neděle, zažil tu nejsladší odměnu a byl při tom! V Tampere se vystřídalo pár tisic divákú v českých barvách. Někteří z nich možná našli nebo ještě najdou svou fotku v naší galerii.
Fanoušci jsou různí. Někteří přijdou na jeden zápas, pokud to mají blízko, jiní jsou ochotní jet za svým týmem na kraj světa, a dělají to již spoustu let pravidelně. Jedním z těch druhých je i "Indián", občanským jménem Pavel. Díky svému originálnímu kostýmu se často stává terčem objektivů. Už ale nikdo nevidí, že přijel ze Sušice do Tampere na motorce. Je to neuvěřitelných 2 200 kilometrů.
Jaká byla cesta?
Do Varšavy to bylo nádherný, od Varšavy do Rigy to bylo špatný, protože pršelo a foukalo. V Rize jsem si musel fénem rozehřívat pokoj, abych trochu roztál.
To jsi jel sám?
Sám ne, ještě jsem měl buben. Jeden kufr mám plný per, vlajek a všech možných takových těch maškarád, buben jsem musel dát nahoru, protože se mi už nevešel. Zabalil jsem ho, aby v dešti nepřišel k újmě.
Vyjel jsem v pátek (20.) po obědě, takže jsem jel pátek, sobota, neděle – celkem 2 200 kilometrů plus trajekt z Tallinnu do Helsinek. Bylo to asi 28-30 hodin jízdy. První nocování bylo kousek za Varšavou a potom v Rize. Byl jsem tak vymrzlej, že jsem si dovolil zaplatit hotýlek.
A ještě mě nakonec zkásli o patnáct éček za parkování, i když je to jen malá motorka. Ale aspoň jsem si prohlídl Rigu, takže dobrý.
A kde spíš tady?
Dcerka mi sehnala AirBnb byt do pátku. Ve středu se chystám podívat za klukama do kempu.
Kotel v Helsinkách na čtvrtfinále s Německem | Foto: Roman Kučera
Věříš, že bude medaile?
Věřím tomu, i když jen jako fanoušek to vidím zdálky. Atmosféra v kabině se mi zdá být dobrá, takže věřím, že by to letos mohlo minimálně cinknout.
A přijel jsem taky poděkovat panu Říhovi tam nahoru. Vyrobil jsem si na to ceduli. Jinak nálada je tady perfektní, sešli jsme se tady za bránou, jako se potkáváme vždycky na MS, fandění se daří, takže mám radost.
Jezdíš jenom na MS, nebo na jiné akce?
Mám permici na plzeňský hokej, ale jinak jezdím jen na MS, protože to má úplně jinou atmosféru. Potkáme se s lidmi, se kterými se jindy nevidím. A čím je to dál od domova, tím se mi to zdá takový kouzelnější, protože tam daleko jezdí ti skalní fandové. Když nejedu na motorce, jede se mnou i manželka.
Co Tampere, už ses rozkoukal?
Zatím to tady tak okukuju, a je dobrý, že jsem se tady potkal s kamarády, kteří mi poradí. Fajn je, že mě se pustili s bubnem, překvapilo mě, že mě sem nepustili s foťákem. Budu si fotit telefonem. Ale ten buben je fajn, to v Bratislavě nešlo. Pořadatelé jsou tady v pohodě, když to proberu od roku 2010, kdy jsem začal jezdit, Bratislava byla nejhorší. Nemohl jsem si vzít nic, ani si nabarvit tvář, nemohl jsem se hnout ze svého sedadla. Tady je to nádhera, jen je škoda, že Balooovi nepustí tu trubku. Tak to aspoň spustíme ve fanzóně po zápase.
S Fantomasem
Potkalo tě po cestě něco zajímavého?
Mám zajímavou příhodu, která mě fakt potěšila. Mám rád lidi, kteří se baví životem. Potkal jsem na cestě pána, který jel na Suzuki 650. Na hranicích v Estonsku. Koukám - nějaká divná značka. Lámanou angličtinou jsem se ho začal vyptávat, pán byl strašně ochotný, byl to Izraelec. Jede na cestě po Evropě od května do října, a teď si představ, je mu 72 let. To to jsou pro mě strašně cenný zážitky, když vidím človíčka, co má radost ze života a radost z malých věcí a nemachruje. Ta příhoda mě nabila na další cestu.
Vidím, že máš českou vlajku namalovanou nejen na tváři, ale i na vousech. Jak to děláš?
Vousy jsem si zkoušel barvit barvou na vlasy, ale to se nechytlo. Prý se to musí nějak odbarvit peroxidem. Takže nakonec jsem to nabarvil mastičkama, kterýma už jsem naučenej. Ona je to trochu věda. Některé se rozpustí, když se člověk zpotí.
Zato si tě lidi pamatují i z televize...
S tou maskou je ale taky potíž. Všude překážím, nesmí foukat vítr, nesmí pršet, nevejde se málem do kufru motorky. Je to náročný. To Fantomas to má lepší.
Uplynulo několik dní a naposledy jsme se sešli v kotli během strhujícího boje o bronz. Skoro se tomu ani kotel říci nedalo, zůstalo jen pár nejskalnějších a další fanoušci byli řídce rozptýleni v hale. Jak dopadlo to infarktové utkání, všichni víme...
Čeká tě cesta domů. Kdy vyjíždíš?
Až zítra dopoledne, dneska jdeme slavit. Návrat plánuju až ve středu.
A lituješ toho, žes sem tu dálku vážil?
Nelitoval bych, ani kdybychom prohráli. Ale ta poslední třetina, to se nevidí často za život. Bylo to fantastický!
Mnoho obrázků z kotle si prohlédněte v galerii níže.
Share on Facebook
