Piecha se po pěti letech vrátil do Česka: Ve Frýdku jsem hlídací pes
Foto: hcf-m.cz
Po dlouhých pěti letech mají fanoušci znovu možnost vidět na domácích kluzištích útočníka Martina Piechu. Po čtyřech sezonách v Německu a jedné ve Velké Británii letos zakotvil ve Frýdku-Místku. „Už jsem se chtěl vrátit domů a frýdecké trenéry jsem znal,“ vysvětluje důvod svého tamního angažmá. Jeho týmu, který je třineckou farmou, se zatím jednoznačně daří a s velkým náskokem je v čele východní skupiny druhé ligy.
Martine, neměl jste strach, že v Německu ztratíte výkonnost?
Soutěž, ve které jsem působil, byla srovnatelná s naší druhou ligou vyjma celků jako Vsetín, Poruba nebo Hodonín. A úroveň zápasů v naší soutěži je vyšší, než v Německu.
Velká Británie je jistě zajímavá zkušenost, viďte?
Chtěl jsem zkusit zase něco jiného. Hokej to byl ale mnohem slabší, než tady.
Jak jste se ocitl právě ve Frýdku-Místku?
Po návratu domů jsem zjistil, že tam bude trénovat pan Juřík, kterého jsem znal z třineckého dorostu. Domluvili jsme se s Vláďou Lukou, že se ho zeptáme, jestli by nás nechtěli. Když jsme tam přijeli, tak jejich první otázka byla, zda ještě zvládneme opravdu tvrdý trénink. Jám mám 34 let, Vláďa o rok míň. A že mají mladé, perspektivní mužstvo a chtějí postoupit do WSM Ligy. Tak jsem se rozhodl, že do toho půjdu.
Je to pro vás stále velká výzva – hrát o postup?
Samozřejmě. S Vláďou už jsme nějaké postupy zažili a bylo by pěkné, kdyby se nám to podařilo i s těmito mladými kluky. Oni mají navíc velkou šanci objevit se v extralize. Vidíte sám, že se ve Frýdku střídají, je to pro ně výborná věc.
Vy jste byli kdysi s Vláďou Lukou nerozlučná dvojice. Po kolika letech jste se znovu sešli?
Asi po těch pěti letech, co jsem hrál venku. Trenéři nás ale k sobě moc nedávají. Hráli jsme spolu vlastně jenom v Břeclavi. Nějaké body jsme tam udělali, ale zase nás rozhodili. Ale rozhodně bych si s ním znovu rád zahrál. Hrajeme spolu vlastně od dorostu. Kdybychom byli v jiném mužstvu, asi by nás trenéři dali vedle sebe, ale tady je to postavené na mladých.
V souboji vedoucích týmů jste nedávno hladce vyhráli ve Vsetíně. Čekali jste, že rozdíl bude takový?
Čekali jsme rozhodně těžký zápas. Domácí hráli dobře, mají kvalitní mužstvo, ale branky nás uklidnily a nakonec jsme utkání dovedli do vítězného konce. Oba zápasy se Vsetínem byly velmi podobné. Musím ale říct, že my jsme profesionálové, trénujeme dopoledne. U nich chodí většina kluků do práce a večer si pak ještě zatrénují. To my už odpočíváme.
Co na Lapači rozhodlo? Třetí gól těsně před druhou přestávkou?
Myslím, že ano. Vláďa Luka vyhrál buly a Radim Matuš to z otočky trefil. Byla to šťastná branka a hned na začátku poslední třetiny přišla další. To už jsme museli dotáhnout do vítězného konce.
Jak se vám vůbec hraje s mladými spoluhráči?
V lajně mám Davidy Klimšu, který přišel z Havířova a Samiece, který hraje druhou ligu už několik let. Ti zase nejsou až tak mladí. Ale ti opravdu mladíci jsou fakt šikovní a když na sobě budou tvrdě pracovat, mohou hrát extraligu nejen v Třinci, ale kdekoli jinde.
Vidíte to jako velkou výhodu, že to mají do extraligy relativně blízko?
Jednoznačně ano. My jsme kdysi takovou šanci neměli, zatímco oni se tam skutečně mohou dostat rychle. Ale znovu opakuji – musí pořádně makat.
A co vy? Máte třeba slíbený případný start v extralize?
Já? To by se muselo hodně hráčů zranit. Ale momentálně nehraju dobře, moc se mi nedaří. Pořád si zvykám na jinou hru, než jsem hrál v posledních sezonách. Ale nikdy neříkej nikdy.
První porážku v normální hrací době jste utrpěli s Hodonínem. Nehrálo v tom roli podcenění soupeře?
Kdepak, už u nich jsme vyhráli jenom o gól. Oni bojovali od první minuty, výborně bránili, padali do střel. Přijeli s jasným cílem bodovat. Ale třeba já jsem zahodil tři gólovky. Ty branky nám pak chyběly a poprvé jsme doma padli.
Není to nebezpečné, být v čele tabulky s obrovským náskokem? Nemůže dojít k nějakému sebeuspokojení?
Právě my starší máme být těmi hlídacími psy, které na ty mladší dají pozor. Ale může se stát třeba i to, že dostaneme volno a budou hrát kluci z třinecké juniorky, aby si vyzkoušeli mužskou soutěž. Ale máme nějaký prémiový řád a podle toho jsme odměňováni. Jsou to naše peníze, náš motivační systém a musíme zkrátka vyhrávat.
Share on Facebook
