Morkesova data z MSJ: Favoriti přehrávali, Kulich dal na přesilovce 3x víc gólů

Jan Morkes pro Hokej.cz pravidelně hodnotí reprezentační turnaje, kterých se na dálku účastní i jako analytik české reprezentace. Letošní mistrovství světa nebylo výjimkou, a pomocník bronzového týmu tak nyní rozebírá juniorské výkony podrobněji.

Na síti X vystupuje jako The Hockey Ninja, v extralize pracuje pro Liberec. Ani zápasy národního týmu ale nesleduje jako nezaujatý divák a díky své dlouholeté práci na mezinárodních turnajích může porovnávat a opírat se při tom o ověřená data a statistiky. „Výsledek na mistrovství může ovlivnit pár odrazů puku, neměli bychom ale zapomínat na celkovou hru a sledovat dlouhodobé trendy,“ říká Jan Morkes.

Jak se na MS juniorů díváte z českého analytického pohledu?
Podařilo se navázat na loňský rok a převést alespoň částečně mentalitu z minulého turnaje na širší kluziště. Nešlo to samozřejmě zcela, nejen kvůli rozměrům, ale i trochu jiné typologii hráčů v aktuálních ročnících. Úspěch či neúspěch na turnaji visel dlouho na vlásku, ale nakonec nám tenhle tým dal zápas o rozměrech památného fotbalového obratu proti Nizozemsku. Asi na tenhle zápas o bronz budeme dlouho vzpomínat!

Co bylo klíčové pro dobré umístění?
Myslím, že tento turnaj opět potvrdil, že se nedá vyhrávat bez maximálního nasazení a dobrého bruslení. Pokud chcete momentálně uspět na mezinárodní úrovni, musíte na ledě jezdit, nejen dopředu, ale i dozadu. A samozřejmě pak přidat ještě něco navíc. Nejdůležitější momenty a největší šance vznikají z rozdílu rychlosti, z brejků a protiakcí, ze zakončení po napadání. A nedá se to ukecat. Pokud se na situaci vykašlete a nedobruslíte zpět, nejlepší týmy světa vás dokážou potrestat. A můžete mít problémy i s „papírově slabšími” týmy. Apeloval bych na mladší hráče, aby bruslení a nasazení opravdu nepodceňovali.

Jak v téhle oblasti uspěla česká juniorská reprezentace?
Jede o jeden z příběhů mistrovství. I bronzový tým se v tom hledal, a i proto byl výkon v přípravě a v prvních zápasech syrový. S postupem turnaje ale rostl, hráči víc makali pro tým i bez puku a nadělili si tím příležitost udělat úspěch. Pro mě osobně mezi highlighty turnaje nepatří jen ofenzivní akce, ale vidím i Matyáše Šapovaliva, jak se vrací proti Kanaďanům a zabraňuje na poslední chvíli křižné nahrávce na střelce do prázdné brány. A podobných příkladů dobrého backcheckingu bylo na turnaji nakonec desítky. 

Více než 30 českých branek zvládlo vstřelit pouze USA. S čím souvisela vysoká produktivita?
Jednoduchá odpověď je “s přesilovkami”. Jejich nadprůměrná efektivita se přelila do podobných souhrnných čísel. Když se podívám do svých dat za posledních pět turnajů, střelecká úspěšnost v přesilovkách letos byla dvakrát vyšší (32 %), než nejlepší předchozí výsledek (loňské MSJ) – ať už bereme v potaz střely na bránu nebo všechny střelecké pokusy. Při hře 5 na 5 jsou výsledky tohoto turnaje podobné jako v předchozích letech. Solidní, ale nevybočující z dlouhodobého průměru. 

Osm vstřelených gólů a využití 50 % znamenalo nejlepší přesilové hry na turnaji.
Extrémní efektivita ve sportu je vždy dvojsečnou informací, zpravidla totiž značí neudržitelnost dané statistiky. Myslím, že hodně pomohl faktor Jirka Kulich, jehož střelecká superschopnost vytvářela hrozbu pro soupeře. Nešlo jen o jeho střely/góly, ale i o vytváření většího prostoru pro spoluhráče. V jeho případě určitě platí, že podobně jako Ovečkin či Pastrňák ohýbá pravidla hokeje. Vezmete-li v potaz jeho střelecké pozice na přesilovce, průměrný hráč by z nich dal zhruba 0,85 gólů, on vstřelil tři. A když se na jeho techniku díváte, tušíte, že nejde o náhodu… V souvislosti s přesilovkami bylo taky zvláštní, jak nechávali rozhodčí hru v play off plynout a pouštěli i zjevnější fauly. Trochu mě to zaskočilo a určitě to hru ovlivnilo.

Dokázali jsme tedy soupeře přehrávat i 5 na 5? Pokud ano, které?
S každým soupeřem jsme měli dobré pasáže, vzpomenul bych hlavně první třetinu proti Kanadě. Ale když se s odstupem podíváme na data, tak jsme si v normální hře vytvořili více šancí “jen” proti Slovensku, Norsku a Švýcarsku. S top týmy jsme na počet šancí v rovnovážném stavu prohráli, ale pouze v případě Švédska a Finska se převaha převedla do gólového vyjádření. Kanaďané nás při 5 na 5 přehráli nejvíc (na šance 13:40), ale přesto jsme dokázali zvítězit 3:2.

V defenzivní činnosti jsme byli průměrní, s čím to souvisí? 
Při rozboru hokejového zápasu je dobré sledovat několik ukazatelů. Jedním z nich je těžiště hry. Týmu Radima Rulíka z MSJ 2023 se podařilo díky intenzivnímu forčekingu přenést hru blíž k soupeři, a tak trochu vymazat rozdíl mezi dovednostní výbavou našeho průměrného hráče a průměrného hráče top hokejových mocností.

Aneb čím dál je puk od vlastní branky, tím lépe…
Přesně tak. Znamenalo to, že loňský tým míň bránil, nehrálo se tolik v našem pásmu, narušili jsme útočné plány soupeře. Letošní dvacítka takticky navazovala na předchozí, ale jak už jsem říkal, nešlo to převést zcela. Soupeřům tak zůstávala větší porce iniciativy. Proto se hrálo častěji u nás a ocitli jsme se pod větším tlakem (a byli naopak častěji terčem forčeku soupeře). Myslím, že jsme ale dobře pokrývali střed hřiště a snažili se vytlačit soupeře do méně nebezpečných prostorů. Ale hráli jsme víc v našem pásmu proti špičkovým hráčům daného ročníku, z čehož vyplývají střely, šance a zpravidla i góly.

Ovlivnila to možná trochu pomalejší, komplikovanější rozehrávka?
Samotná rozehrávka je těžké téma. Její rychlost je jeden faktor, ale záleží také, jestli máte na koho rozehrát, jestli jste na správných místech, dobře rozjetí, kolik variant máte k dispozici, jak vás soupeř napadá. Jde vlastně o komplementární dovednost k forčekingu a stává se z ní jeden z klíčových minisoubojů v dnešní podobě hokeje – zatlačíte na soupeře vy a rozbijete mu rozehrávku, nebo to provede on vám na druhé straně?

Na druhou stranu ale beci neodhazovali puky a dovolili si vybruslovat i podporovat útok… Obránci se taky vzájemně dobře doplňovali ve dvojicích.
Souhlasím, dvojice, které končily turnaj, fungovaly velmi dobře. A k té jednoduchosti rozehrávky – rychlým posunutím puku po mantinelu možná snižujete okamžité riziko ztráty a gólu soupeře, ale pokud tím vyšlete jednoho hráče, který se musí sám probojovávat podél hrazení, tak velmi často vaše útočná snaha brzy skončí a soupeř otočí hru, aniž byste stihli vůbec vystřídat. Z dlouhodobých dat víme, že pokud při přesunu do útoku jedete s pukem jen po jednom mantinelu, šance na kvalitní zakončení se snižuje.

Takže se vyplatí dbát na rozvoj útočné akce již u vlastní branky?
Ano, ale je to vždy něco za něco. Potřebujete dostat ven nejen puk, ale i dobře rozjeté hráče v dobrých pozicích. Když se snažíte hrát konstruktivněji a tlačíte se víc do středu, sice riskujete nebezpečnou ztrátu, ale při úspěchu jsou ofenzivní akce jsou pak zajímavější. Asi neexistuje univerzální odpověď, platná pro celý turnaj: záleží kdy, proti jakému soupeři. Někdy se možná hodila větší trpělivost a vyvézt puk společně. Jindy se vyplatí rychlost a šikovnost a několik rychlých nahrávek na malém prostoru. Trenérské šachy se často odehrávají v tomto prostoru, škoda pro diváky, že to není místy v televizi líp vidět.

Odkud jsme soupeřům nabízeli šance?
Ve hře 5 na 5 jsme dostali třináct gólů ze slotu, pět mimo slot. Rozděluju útoky na rychlé, forčeking a dlouhé ­– víceméně jsme inkasovali podobně ze všech tří kategorií. 

A Češi v útoku?
Sami jsme byli nejgólovější po zakončení rychlých útoků, z forčeku jsme měli šance, ale gólů dali míň (sedm z rychlých, tři po forčekingu). V součtu ale největší rozdíl ve prospěch našeho týmu udělaly speciální týmy (+4, nebo +8 podle toho, jestli do nich započítáváte situace s odvolaným brankářem).

Jak spolu fungovaly jednotlivé útoky? Kde se dařilo Šalému nejvíc?
Trenérům se podařilo sestavit tři vyrovnané formace, které si všechny pravidelně dokázaly vytvářet šance a uměly dávat i důležité góly. Žádná úplně nevybočovala, všechny své souboje pravidelně lehce vyhrávaly nebo aspoň remizovaly. Čtvrté řadě se tolik nedařilo, ale měla trochu jiné úkoly. Přesunutí Šalého do druhého útoku k vyrovnanosti útoků přispělo. 

Ještě na chvíli speciálně ke kapitánovi. V čem vidíte kouzlo jeho zakončení?
Jirka Kulich je skvělý talent a jeho střelecká technika je opravdu superschopností. Umí puk rychle vypustit, jeho rány lítají obrovskou rychlostí. Čipy mu naměřily s přehledem nejtvrdší střelu z našeho týmu. Slyšel jsem i spoustu pozitivních věcí o jeho lídrovských a motivačních schopnostech. Myslím, že odehrál skvělé mistrovství. 

Dá se přesto na jeho hře najít prostor ke zlepšení?
Při jeho sledování člověk trochu přemýšlí, jak Jirkovy přednosti využít co nejefektivněji, jak je nejlépe převést ideálně do NHL. A tam by se možná občas hodilo líp využít prostor a spoluhráče, vylepšit situaci, nahrát a umět si najet do výhodné pozice. Hokejové akce jsou zpravidla sekvencí několika událostí a přihrávek. Nestačí překonat jednoho hráče, musíte překonávat celý obranný vzorec. A na to většinou nevystačíte sám. Navíc pokud chcete akci zakončovat, nemůžete být zároveň tím, který většinu času tahá puk.

Kulich jím občas byl?
Myslím, že v některých chvílích byla na Jirkovi vidět velká snaha to vzít na sebe a udělat výhodu sám. A to je extrémně těžké. V čím vyšší kategorii hokeje se nacházíte, tím těžší je se individuálně prosadit a dostat se do nebezpečných prostor. Že se to ne vždy povedlo, se dá se vyčíst i z Kulichovy mapy střel, kde je dost pokusů z prostoru nad kruhy, odkud ani nejlepší střelci tolik gólů nedávají. 

Co se dá z bronzu české dvacítky vyvodit do budoucna?
Mám velkou radost, že tým uspěl. Přeju to hráčům, samozřejmě Aušusovi (Patriku Augustovi), se kterým jsem pracoval roky v Liberci. Vím, jak poctivě přistupuje k práci, přeju to i všem dalším členům realizačnímu týmu. Český hokej podobné úspěchy potřebuje a za dlouholetou práci si je zaslouží.

Přijde i nějaké „ale“?
Mám zároveň trochu zvláštní pocit z části následné reflexe. Přijde mi, že v ní dokážeme hrozně jednoduše lítat z extrému do extrému. Debaty kolem nároďáků jsou trochu intenzivní a iracionální: když se turnaj nepodaří, je skoro všechno špatně a trenéři neumětelové. Na druhé straně, pokud uspějeme, lítáme v oblacích a vytváříme legendy, jak jsme úplně jinde než dřív. Po čtvrtfinále s Kanadou si přitom nemusíme připomínat, že rozdíl opravdu dělá jeden zápas a pár odrazů puku. 

Takže pamatovat si správný přístup, a vrátit se k té poctivé práci…
Rozumím, že málokdo má čas a možnosti vracet se dlouhé roky zpět a porovnávat zápasy, skupiny, předvedenou hru, konkurenci. Ale protože šest let sleduju každý zápas české dvacítky včetně přípravných turnajů, nemyslím si, že jsou mnohá kontrastní srovnání pravdivá. A nejsou fér k trenérům ani hráčům.

Možná v lidech přetrvává nadšení z přelomu tisíciletí, kdy se pravidelně vozily medaile zlaté.
Pokud chceme český hokej dál posouvat, musíme si být schopni jeho stav reálně popsat a nelhat si do kapsy. Každý úspěch i neúspěch je malý signál, ale jde jen o malý dílek skládačky. Jsme na dobré cestě, buďme pyšní na tenhle nároďák, oslavujme medaili, berme si z ní to dobré a hledejme cesty, jak to vylepšit. Nemusíme přepisovat historii, aby se medaile víc leskly.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter