Kluci překvapili, ale konec je kaňka, ví Petr. Teď čeká grilovačku

Před sedmi lety dovedl Jakub Petr osmnáctku k dosud poslední medaili, kterou vybojoval český hokej na světových šampionátech. Po pondělní noci bohužel ví, že na této skutečnosti se nic nezmění. Jeho návrat k týmu totiž skončil ve čtvrtfinále.

Od zmíněného návratu už uplynula docela dlouhá doba, k osmnáctce Petr nastoupil loni v lednu. Vinou pandemie koronaviru se ale na šampionát nejdřív těšil marně. Dočkal se až po nějakých patnácti měsících.

Své svěřence nabil nadšením, vlastně i jemu samotnému se po konci dlouhé epizody ve Vítkovicích zase vrátilo nadšení. Kdo ho pozorně sledoval, tomu připadalo, že k téhle věkové kategorii opravdu patří. Hlavně lidsky.

Jenže... Koho to teď ve skutečnosti zajímá. Česká osmnáctka na mistrovství světa neuspěla a nepřerušila hubené roky našeho hokeje.

„Nevěděli jsme úplně přesně, co od mistrovství můžeme čekat a co se může stát. Speciálně jsme to asi byli my a Německo, kde se soutěže moc nehrály. Kluci tady zvládli přípravný zápas se Švýcarskem i klíčový s Německem, překvapili sebe i nás v zápasech s Finskem i Amerikou. Ale ten konec je kaňka,“ uvědomuje si Petr.

Kaňka, náraz do zdi. Výsledky 1:11 s Ruskem a 3:10 s Kanadou jsou prostě tvrdou fackou, byť se zdá, že přišly proti dvěma nejsilnějším týmům na turnaji, které překypují ofenzivním talentem.

Debakl proti sborné by ale nikdo nepočítal, kdyby mladíci zvládli klíčové čtvrtfinále.

„Věděli jsme, že Kanada má spoustu skvělých individualit a skvělý tým. Na začátku jsme vyhráli dvě vhazování a byli v útočném pásmu, měli první střelu, vypadalo to dobře. Ale potom z prvních šesti střel dostaneme čtyři góly...“ kroutí Petr hlavou.

Rozjetý vlak už se stíhal těžko. „Nesložili jsme zbraně, speciálně ve druhé třetině za stavu 5:2 jsme měli několik situací, ze kterých jsme se mohli vrátit do zápasu. Hlavně velkou šanci z levé strany,“ vrací se český kouč k momentu, kdy Lukáše Pajera vychytal kanadský gólman.

„Netvrdím, že kdybychom v tu chvíli dali třetí gól, tak je porazíme. Ale byl to druhý zlomový moment zápasu,“ myslí si.

Kanaďané potom zase ukázali, jak se mají trestat chyby a jak vypadá opravdová kvalita v zakončení. Tohle čeští hokejisté – a nemluvíme zdaleka jen o současné osmnáctce – zkrátka nemají.

„Kanada hrála opravdu dobře. Má individuality, hraje moderní hokej v obrovské rychlosti a umí proměňovat šance,“ ví Petr, že i při velkém výkonu by jeho svěřenci v daný večer potřebovali kupu dalších okolností, aby vyhráli.

Sami mohli udělat jediné – hrát stylem, kterému věří. „Čekám na to, že budu zase grilovaný, že jsme měli hrát jiný styl hokeje. Ale to už řeknu i teď, pár minut po zápase: Určitě ne. Kluci se vyvíjejí a musí vidět, že top týmy hrají tenhle styl. Vidíte ho třeba u Kanaďanů i každý den v profesionálních soutěžích,“ opakuje věc, kterou během šampionátu zmiňoval snad při každém hovoru s novináři.

Jenom je otázkou, jestli se náročný styl ve finiši nepodepsal na fyzické stránce. Dva debakly by tomu mohly nasvědčovat, Češi za sebou mají čtyři duely proti světové špičce v rozmezí pouhých šesti dnů.

„Možná to mohlo hrát roli. Klukům jsem ale říkal už před třemi měsíci, že na to vzhledem k našemu stylu musí být připraveni,“ krčí Jakub Petr rameny.

Jestli ale něco bude na výsledcích letošního turnaje paradoxní? Že nejhorší vzpomínky nebudou mít Češi na drsný závěr. I takové výbuchy přenesou přes srdce snáz než „vyhraný“ zápas s Finskem, který v závěru nepochopitelně ztratili. Vinou špatné disciplíny a částečně i nepřesvědčivého výkonu rozhodčích, ale zkrátka ztratili.

Kdo si otevře tabulky základních skupin, snadno si dopočítá, kam by český tým zamířil, kdyby měl o tři body víc. A Finové o tři méně. „Myslím si, že ten zápas byl možná klíčem k úspěchu v turnaji,“ souhlasí Petr.

Porážka v konečném důsledku znamenala čtvrtfinále s Kanadou, na niž se trenér snažil svěřence jakkoli nabudit. I proto volil třeba hodně sebevědomý tón v rozhovorech.

Věděl, že v případě porážky mu ho „deset milionů“ trenérů v Česku omlátí o hlavu. Šel do toho s tím rizikem. A prohrál. Dobře ví, že doma to bude dlouho poslouchat. Pravděpodobně tak dlouho, dokud z nějakého šampionátu nepřiveze zlato...

„Hráli jsme nějakou hru, protože jsem chtěl klukům vlít sebevědomí do žil. My Češi si umíme akorát nadávat a to přirozené sebevědomí nemáme,“ vysvětluje.

Jakub Petr o sobě neustále říká, že je věčným optimistou. A ani po hořkém konci v Texasu ho tenhle pohled neopustil.

„Určitě nebudu do někoho kopat a říkat ‚kdyby‘, to není můj styl. Na kluky ten velký hokej pořád čeká. Mají před sebou dvacítky, potom seniorský nároďák. Jestli si z toho vezmou individuální ponaučení, když vidí, na jaké úrovni můžou hráči být, tak to pro ně bude dobré,“ uzavírá kouč osmnáctky.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter