Darek Stránský: Lenivé kluky trenér nezmění. Jak vychoval syny?

(VUOKATTI, od našeho zpravodaje) Vedle Jakuba Petra stává na střídačce reprezentační osmnáctky, kdy nahradil Tomáše Martince. Darek Stránský přes dvacet let cepuje české mládežníky – vítkovické, poté sparťanské. Asistoval i u A-týmů Litvínova a loni také s Mojmírem Trličíkem u Vítkovic.

Člen hokejové dynastie Stránských se na Evropském olympijském festivalu mládeže rozhovořil nejen o vzpomínkách na své trenérské začátky, ale zároveň zkusil alespoň částečně pojmenovat příčiny poklesu výkonnosti českých mládežnických reprezentací.  

Coby otec úspěšných hokejistů Matěje se Šimonem Stránským se rozhovořil i o svém přístupu k výchově dětí a samozřejmě se dostalo i na téma působení české osmnáctky na aktuálně hraném turnaji ve finském Kajaani.

U osmnáctky působíte už takřka půl roku. Jak vás práce zatím naplňuje a funguje vaše spolupráce s hlavním trenérem Jakubem Petrem?
Bez diskuse, je to radost a čest. Musím ale podotknout, že jsme měli těžké začátky. Přebrali jsme kluky, kteří měli prakticky rok pauzu. Vypadla jim úplně kategorie U17. Kluci dospívají a posun z loňského roku nebyl. Začali jsme pracovat nejprve se seznamem, který tvořil předchozí reprezentaci U16. Museli jsme následně za půl roku vyzkoušet obrovské množství hráčů. Zejména na dvoudenních kempech, které Kuba Petr na svazu prosadil. Bylo to hodně intenzivní. Většinou už v této kategorii bývá širší kádr hotový a už se jen ladí detaily s výhledem na světový šampionát. Ale o to je to zajímavější.

Nakolik už je vidět tento roční výpadek kvůli koronaviru?
Těžko se to posuzuje. Kluci na první pohled nejsou extrémně horší. Nedá se odhadnout, jak by na tom byli, kdyby loňská sezona proběhla v plném rozsahu. Můžeme pouze porovnávat výkonnost hráčů jen se zahraničím, kde mohli kluci ve stejném věku alespoň trénovat. Fatální to nakonec asi nebylo, ale jak dramaticky se pauza u těchto ročníků projeví, to uvidíme až v budoucnu.

Kromě reprezentace působíte současně i jako hlavní trenér vítkovického dorostu. Jak se dá tato práce skloubit s osmnáctkou?
V první řádě je to o vstřícnosti Vítkovic, protože nejsem část roku s týmem. Klub mi to umožnil a mám skvělého asistenta Honzu Vavrečku, který tamní dorost dlouhá léta vedl.  Časově je to náročné pro rodinu, ale do toho jsem s tím šel.

Jakub Petr o vás kdysi prohlásil, že mu vyhovuje, že máte často protichůdné názory a prý často i spolu s dalším asistentem Radimem Skuhrovcem vedete debaty. Jakou máte chemii v trenérské kabině a kolikrát se neshodnete?
Máme skvělou chemii. S Kubou Petrem se znám mnoho let a s Radimem Skuhrovcem jsme se potkali při mém působení u litvínovského A-týmu, kdy jsme spolu byli v jedné trenérské kabině i třeba během úspěšné baráže. Věděl jsem, že půjdu do spolupráce s lidmi, s nimiž si lidsky rozumím. Což je základ. Dlouhé roky jsme s Kubou probírali hokej na všech možných úrovních. V základu se shodneme, nicméně na mnoho témat máme rozdílný pohled. I možná proto mě oslovil, protože věděl, že určitá oponentura je obohacující.

U reprezentační osmnáctky navazujete na práci svého otce Vladimíra, který byl u této kategorie jako asistent na začátku 90. let. Myslel jste na to, když jste nabídku Jakuba Petra vzal?
Samozřejmě. Vedl juniory, áčko Vítkovic, pak dělal asistenta u reprezentačních osmnáctek. Podařilo se mi ho v mnoha ohledech dorovnat, což mě samozřejmě těší a člověk si na to vzpomene.

Jaký byl táta? Byl hokej tématem každého dne?
Samozřejmě. Oba bráchové, Vladan i Vít, hokej aktivně stejně jako já hráli. Nic se na tom nemění ani teď. Jsme hokejová rodina. Mí synové Matěj se Šimonem stejně jako bratrovy děti se hokeji aktivně věnují. Na rodinných setkáních je prvořadým tématem. Táta byl přísný, co se týče výchovy. Večerka, příchody domů, žádné lumpačení, v tom byl neústupný. Chtěl to mít pod kontrolou. Do hokeje ale moc nevstupoval. Dával rady, ale sázel na to, že úspěchu musí člověk dosáhnout sám. Stejně jsem vedl kluky. S manželkou jsme jim poskytovali zázemí, vozili je na turnaje. Hlavně tedy žena, které patří dík, protože já jsem trénoval. Nevytvářeli jsme na ně tlak, chtěli jsme, ať mají hokej jako koníček.

Jakou máte radost z kluků? Oba se dostali do reprezentačního áčka. Šimon hraje stabilně za Jukurit, Matěj v Davosu.
Každý rodič má radost, když se dětem daří. Sleduji je pravidelně. V dnešní době už není problém se streamy. Sleduju prakticky 90 procent zápasů kluků.

Co vás vedlo k trénování? Hrál v tom roli i příklad otce?
Skončil jsem s hokejem relativně brzo, nastoupil jsem do normální práce. Bývalý spoluhráč vedl přípravku ve Vítkovicích a oslovil mě, jestli se nechci zapojit. Chvíli jsem váhal, asi rok. Pak se narodil Matěj a rozhodl jsem, že do toho půjdu. Říkal jsem, že jakmile doroste, spojím příjemné s užitečným. Byla to práce po práci, ale moc mě to bavilo. Dodnes se snažím udržovat přehled. Chodím na svazové semináře, hledám inspiraci v zahraničí. Hodně jsem toho načerpal, když jsem jezdil za syny do zahraničí. Člověk si tam pokládá otázku, proč je ten a ten lepší než my…

Zastavme se u toho, protože to je dnes velmi výbušné téma v médiích a obecně v hokejovém diskurzu. Je to velice komplexní otázka, nicméně v čem podle vás českému hokeji ujel vlak?
Člověka to štve a mrzí. Věnuju se hokejové výchově velkou část života. Zkouším hledat chyby i u sebe, protože si to musíme jako trenéři brát osobně. Za mě byla chyba, že nabobtnaly nejvyšší soutěže juniorů a dorostů. Nejsme velikostí členské základny taková velmoc, abychom měli široké soutěže. Ztrácí se konkurence. Na tréninku i v zápasech. Hráči nemusí předvádět tak dobré výkony. V minulosti jsme měli hokejové školy, předběhli jsme dobu a svět nás okopíroval. Když komunikujeme se švédskými trenéry a rodiči, ve Skandinávii mají kluci dnes mnohem víc hodin na ledě.

Ve Vítkovicích máte na starosti dovednosti. V letním testování mládežnických reprezentantů pod hlavičkou týmu docenta Martina Musálka z Fakulty tělesné výchovy a sportu UK vyšlo najevo, že hráči okolo osmnáctého roku začínají výrazně ztrácet na ostatní hokejové země. Jak v dovednostech, tak zejména ve fyzické připravenosti. Čím to je?
Pokud někdo má od šesti do šestnácti let někdo X hodin ledu a někdo jiný má ve stejném období X hodin na druhou, tak logicky dovednost je vybroušená mnohem lépe u té druhé skupiny. A mezi tou my většinou nejsme. Z testů ale také vyšla alarmující skutečnost, že máme obrovské nedostatky v rychlosti bruslení. A to už není až tak o dovednostech, ale o tréninku a drilu. V zahraničí mají ladnější bruslení, vše se děje ve větší rychlosti a vše je mnohem přesnější.

Častým povzdechem starší generace je fakt, že mladí kluci dnes mají mnohem víc lákadel. Ale tak tomu je přece i v zahraničí. Proč tedy českým mladíkům někdy chybí motivace?
Kdybych působil delší dobu v zahraničí, tak bych to zvládl analyzovat lépe. I mimo Česko je ztráta motivace podobná, co vím od svých dětí a známých. Když nejsou kluci ve Finsku pod dozorem, tak taky posilovnu odfláknou a neudělají vše na sto procent. Když budete mít z celého kraje 15 nejlepších, tak je to donutí pracovat intenzivně. Ale pokud skoro každý klub hraje nejvyšší soutěž, tak to kluky k ničemu nenutí. Přijde mi ale, že i díky působení rodičů je hodně kluků důslednějších a začínají si to uvědomovat. Mládež trénuju přes dvacet let a za tu dobu šly tréninkové podmínky razantně nahoru. Jsou kondiční trenéři, skills kouči, možnosti tréninků navíc v mnoha klubech. Předpoklady pro trénink nejsou špatné, lenivého člověka ale trenér jednoduše od základu nezmění.

Možná je to jen můj subjektivní pohled, ale v posledních letech mi chybí v mládežnických reprezentacích větší individuality. Dřív to byl David Pastrňák, Pavel Zacha, Martin Nečas… Velké persony.
To je bez diskuse špatně. Individuality dělají rozdíl a vyhrávají zápasy. Může být 20 průměrných hráčů a mohou uspět v krátkodobém měřítku. Ale v dlouhodobé soutěži určitě ne. V posledních letech se nám velké hráče nedaří najít. Taky nad tím často přemýšlím, proč nikdo takový už tady není. Přirozený talent se vždy nějak projeví. Davida Pastrňáka znám z vlastního působení. Dostal by se podle mě na podobnou úroveň, i kdyby nešel na dva roky do Švédska. Hokej je postaven na hráčích, kteří myslí o krok dopředu. Ale čím to je, že takových hráčů ubývá? Je to genetický výpadek? Nevím, je to asi komplex faktorů.

V minulosti jste působil i u dospělých. Jako asistent u extraligových Vítkovic a Litvínova. Co vás naplňovalo více?
U mládeže vidím za rok nebo za dva, že se kluci posouvají a zlepšují. U mužů je trénování spíš taková prestiž a díky energii fanoušků jsou zápasy úplně jiné. Přiznávám, u mládežníků mě to naplňuje více. Zejména díky výchově a viditelným posunům kluků.

Mluvíme spolu ve finském Vuokatti, kde jste spolu s osmnáctkou na Evropském olympijském festivalu mládeže, tudíž hodně speciálním turnaji. Když jsme spolu dělali rozhovor po slavnostním zahájení, běhal vám prý po zádech. Jak se vám to trenérům líbí?
Pro kluky je to luxusní záležitost. Načuchnou olympijskou myšlenkou. Je to něco jiného než vidět olympiádu v televizi. Je to jiná hokejová zkušenost. Pohybujeme se často jen na uzavřeném okruhu zimáků a turnajů. EYOF má velký přesah.

Co dosavadní průběh? Jakub Petr zmínil po úterním zápase, že k ideálu to má ještě daleko.
V prvním zápase to nebylo špatné, ale nepředvedli jsme nic navíc. Dovolili jsme Rusům dát gól v přesilovkách. Proti Lotyšsku jsem šel osobně s velkou pokorou. Jak už bylo probíráno i v médiích, nevyhráli jsme 11 zápasů v řadě. I na trenérské lavici pak logicky ztrácíte zdravé sebevědomí a říkáte si co by, kdyby. Byl jsem mile překvapen. Neměli jsme velké excesy v kolísavosti výkonu až na jednu výjimku. Věříme, že má tým zdravého ducha a že to z kluků spadlo. Proti Finsku tak očekávám skvělý výkon z obou stran. 

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter