Maršoun končí kariéru: Něco ve mně umřelo. Puk teď nechce dlouho vidět
Foto: Věra Václavková, dracisumperk.cz
Měl za sebou dobrý rok, v Ústí nad Labem skončil čtvrtý v týmové produktivitě. Zkoušel to v Mladé Boleslavi, vrátil se do Slovanu, chvíli byl v Benátkách. Jenže už to nebylo ono... Teď přišla poměrně překvapivá zpráva, Petr Maršoun ve dvaadvaceti letech dává hokeji sbohem.
Proč jste se rozhodl ukončit kariéru?
Už od loňského prosince jsem se s hokejem psychicky trápil. Neslo se to až doteď a od léta už to bylo tak intenzivní, že se to nedalo vydržet.
Loni v prosinci jste přitom byl ještě v Ústí nad Labem, kde se vám po osobní stránce dařilo…
Než jsem odešel, tak to tam bylo dobré. Na konci už jsem tam ale taky moc nehrál, měl jsem neshody s trenérem. Odešel jsem do Poruby, kde jsem taky moc nenastupoval. To ale z toho důvodu, že měli kvalitní tým a mířili na nejvyšší příčky. Moji roli v týmu jsem chápal, hokej vás ale tolik nebaví, když jste ve třetí nebo čtvrté lajně.
Můžete neshody s trenérem Tomášem Marešem v Ústí nějak přiblížit?
Nic osobního to nebylo. Panu Marešovi jsem se asi nelíbil typologicky, proto mě už moc nenasazoval, když Ústí o nic nešlo. Ale nic proti němu nemám, nechci tady na něj kydat špínu.
„Měl jsem schůzku s mým šéfem v práci, který mi nabídl zaměstnání.“
Kdy padlo finální rozhodnutí, že s hokejem seknete?
Měl jsem schůzku s mým šéfem v práci, který mi nabídl zaměstnání. Líbí se mi to a je to pro mě lukrativnější než hrát hokej na úrovni první ligy.
O jakou práci se jedná?
Je to práce s luxusními auty, ale dál bych to asi nechtěl rozvádět.
Takže se z hokeje přesunete do byznysu.
Přesně tak. Hokej je celý můj život, miluju ho. Ale od této chvíle nechci vidět puk a hokejku hodně dlouhou dobu. (směje se)
Nebojíte se, že za pár let svého rozhodnutí budete litovat? Pořád vám je jenom dvaadvacet.
Za minulostí se snažím neohlížet. Na hokeji se budu snažit hledat jen to dobré, byly to super roky. Záleží, jak se mi bude kariérně dařit v osobním životě. Když se nebudu mít úplně dobře, tak toho třeba litovat budu. Ale rozhodl jsem se tak, už to nejde vrátit zpátky.
„Od této chvíle nechci vidět puk a hokejku hodně dlouhou dobu.“
Jednou za čas si ale s kamarády zajdete zahrát, ne?
To určitě. Teď se ale spíš budu snažit hrát fotbal a golf, na to jsem předtím neměl tolik času. Během roku ale s hobíky na led do Letňan určitě zajdu.
Foto: Dalibor Kachlík, skkadan.cz
S kým jste rozhodnutí o ukončení kariéry diskutoval?
Můžu klidně konkrétně jmenovat. Jsou to kluci, se kterými jsem hrál v Chance lize, moji nejlepší kamarádi od dětství. Tomáš Šmerha, Robin Všetečka nebo Daniel Seniov. S nimi jsem to hodně konzultoval, taky s tátou, mamkou a přítelkyní.
Nepřemlouval vás někdo, abyste si to ještě rozmyslel?
Tomáš Šmerha, ten na mě byl dokonce i naštvaný. Ale on je do hokeje hrozný fanatik, má v hlavě jenom puk. (směje se) To je jenom sranda, samozřejmě.
„Tomáš Šmerha na mě byl dokonce i naštvaný. Ale on je do hokeje hrozný fanatik, má v hlavě jenom puk.“
Zmínil jste, že se budete víc snažit hrát fotbal. Hrajete jen tak, nebo za nějaký tým?
Hrál jsem benešovský okres za Úročnici. Docela se mi tam daří, pár gólů jsem dal. Chodíme takhle hrát s Danem Seniovem, ale teď jsme dlouho nebyli, naposledy před rokem. Momentálně si hledáme nový klub, abychom to měli trochu blíž k Praze. Chceme chodit na tréninky a věnovat se tomu víc. Fotbal máme rádi.
Jak se vám fotbal dařilo skloubit s hokejem?
Hrál jsem vždycky jen na jaře, po sezoně. Během roku jsem hlavně nechtěl riskovat zranění. Okresní fotbal je dost agresivní, možná i víc než hokej.
A golf, to je váš další sportovní koníček?
Jasně, asi můj nejoblíbenější. Golf mám snad i před fotbalem a hokejem.
Vraťme se k hokeji. Na letní přípravu jste byl v Mladé Boleslavi, jednou jste naskočil i v Generali Česká Cupu. Viděl jste šanci, že byste se do kádru Bruslařů mohl probojovat?
Bylo to domluvené, že tam hráči z Ústí půjdou. Řeknu to narovinu, já prostě typologicky nejsem hráč na třetí nebo čtvrtou lajnu. V extralize jsem určitě šanci na první dvě lajny neměl. Chápu, že do Boleslavi radši vzali mladého kluka, který to odlítá a odmaká na sto procent.
„Kdo se chce vyhrabat z Chance ligy, tak musí být trochu sobec a myslet sám na sebe.“
Je to také o hlavě, že byste sám chtěl mít roli toho rozdílového hráče? Ve třetí nebo čtvrté lajně je to trochu o něčem jiném.
Přesně tak. Na druhou stranu, i ve čtvrté lajně se dá hrát hezky hokej, podívejte se třeba Ondru Najmana s Pavlem Kousalem. Ve čtvrté lajně hráli dva roky a vypracovali se. V první nebo druhé lajně je samozřejmě větší pravděpodobnost, že dáte gól, ale není to pravidlo. Někdy bodují i jiní kluci.
V létě jste zamířil zpátky do Ústí. Nečekal jste, že tam budete mít právě tu větší roli?
Hokejově jsem si na to věřil a myslím, že bych jí tam i měl. Bohužel jsem byl vyhozen za moje chování. Nelíbil jsem se trenéru Machovi, protože jsem na ledě i v kabině působil jako sobec. Přiznám to, ale kdo se chce vyhrabat z Chance ligy, tak musí být trochu sobec a myslet sám na sebe. Vždycky jsem byl takový, že to řeknu před kabinou na plnou hubu. Neschovávám se v rohu a nešeptám si to pod knírem.
Ne každému trenérovi ale takový přístup musí sedět.
Je to tak, respektuju to. Nikdy nesvaluju vinu na trenéra, vždycky je to moje vina. Je to zkrátka na něm, jak se k tomu postaví. Teď už k žádnému trenérovi necítím zášť.
Na pár zápasů jste se pak přesunul do Benátek. Tam to ale taky nebylo ono, že?
Když jsem tam přišel, tak jsem nic takového v Chance lize neviděl. To bylo něco neskutečného. Nikdy jsem neviděl lepší zázemí pro mladé kluky. Je to neuvěřitelné. Nehrál jsem, protože jsem se vrátil po koronaviru a s fyzičkou jsem na tom byl trochu hůř. Hlavně hráli mladší kluci, což jsem respektoval. Měl jsem smlouvu v Mladé Boleslavi, v uvozovkách jsem byl naplavenina. Oni si hráli svoje hráče, které chtěli zlepšovat. To vidím jen dobře.
Foto: Karel Dvořáček, sportyusti.cz
Myslíte, že Chance liga je dobrá soutěž pro přechod z juniorského do seniorského hokeje?
Stoprocentně. Chance liga pro mladé kluky není vůbec špatná soutěž. Mladí hráči ale musí hrát. Můžou udělat chybu, ale trenéři je musí nechat hrát, aby si věřili. Nechci tady ale dávat rozumy, protože je mi dvaadvacet a mám za sebou tři roky profesionálního hokeje, nemám Stanley Cup, nejsem mistr světa.
S hokejem jste strávil kus života. Jak se za kariérou za pár let ohlédnete?
To nevím. Ani nevím, jak se za ní ohlédnu zítra. (směje se) Ráno se probouzím s tím, že jsem s hokejem skončil. Je to pro mě strašně divné. Včera jsem to ohlásil na Instagramu a všichni se mě na to ptali. Měl jsem pocit, že ve mně kus něčeho umřelo. Je to hrozně těžké.
Na Instagramu vám v komentářích spoustu lidí vyjadřovalo respekt. To se muselo číst hezky, ne?
Jasně. Většinou to komentovali moji kamarádi z mladí, se kterými pořád chodíme na pivo a občas si i zatancovat. (směje se) Teď můžu chodit tancovat jen já, oni furt musí makat. Myslím, že jsem někomu přirostl k srdci. Půlka kabiny mě nesnášela a půlka milovala. Je to individuální, ale rozhodně chápu lidi, na které působím trochu jako idiot.
„Myslím, že jsem někomu přirostl k srdci. Půlka kabiny mě nesnášela a půlka milovala.“
Všiml jsem si i komentáře od Radka Dudy. Nemáte s ním nějakou vtipnou vzpomínku?
Radek Duda, to je něco… (směje se) Radka znám asi od svých pěti let, když jsem začínal na Slavii a on tam hrál. Můj táta je hokejový agent, takže všechny kluky znal. S Radkem jsme toho ale moc nenapařili, nebyli jsme ani na pivu. Snad se to změní a nějaká historka přijde. Zatím mi ale jen vyprávěl, co dělal zamlada. Radek je prostě blázen, i jako trenér se probere ve čtyři ráno a jde do posilovny. Teď v Liberci začal jako skills coach, lepšího jsem v Čechách ještě neviděl. Rozumí tomu, dokáže z kluků dostat všechno. Chodil jsem k němu taky, ale nedával jsem tomu všechno, protože už jsem byl v hlavě odevzdaný. Ale myslím, že kdybych furt měl zápal do hokeje, tak by mi toho dal strašně moc.
Myslíte, že by se mohl stát i klasickým trenérem?
Bavili jsme se o tom, že by jednou chtěl trénovat mladé kluky. Ale on by je nutil strašně trénovat a dřít, byla by to taková ta ruská škola. Už teď mi je těch kluků líto. (směje se) Věřím, že by z nich vymáčkl to nejlepší a byl by úspěšný trenér. Kdyby k sobě mel rozumného asistenta.
Někteří lidé si do budoucna dávají osobní cíle. Máte taky nějaký?
Chci být zdravý a šťastný. Zní to jako klišé, ale já to tak prostě mám. Je mi jedno, kolik vydělám peněz, ale chci být šťastný. Večer si u televize otevřít pivo a nemít žádný velký stres.
Share on Facebook
