Manažer týmu UK: Byli jsme rebelové. Největší překážka? Dostupnost stadionů

Josef Vošahlík | Foto: univerzitnihokej.cz

Vznik organizace UK Kings Prague nebyl jednoduchý. Musela překonat konkurenci v podobě zaběhlejšího týmu a nedůvěru univerzity, ale do páté sezony univerzitní ligy vstoupila v plné síle. O tom, kam se chce posouvat dál a co všechno univerzitní tým znamená, mluvil manažer týmu Josef Vošahlík.

Jaká byla vaše cesta do ULLH? 
Úplně na začátku jsme na univerzitě měli tým, který hrál v evropské univerzitní lize, stejně jako třeba pět nebo šest dalších českých univerzit. No a postupně jsme přestali být spokojení s tím, jak liga fungovala. Stálo před námi – stejně jako před ostatními českými týmy – rozhodnutí, kam se vydat. Na Karlovce jsme to měli trochu složitější v tom, že předseda klubu byl starší chlapík, který měl bohužel jiné zájmy než posouvání se dopředu, ať už našeho týmu nebo celé ligy. Takže se spolu sešli mladší lidi v širším vedení týmu a řekli si, jak je na tom vznik ULLH a jak je na tom evropská liga, abychom se rozhodli, jakou cestou se budeme chtít ubírat. No a takhle se tým rozdělil – část hráčů chtěla zůstat v evropské lize, zatímco druhá část hráčů, hlavně mladší ročníky, chtěla jít do české ligy s námi, co jsme se o tým starali z marketingové a sportovní stránky. Takže jsme najednou měli dva týmy – jeden v evropské lize a jeden v české. 

Jak to brala univerzita?
Větší podporu a zázemí měl tým v evropské lize, náš tým byl ze strany univerzity tolerovaný, určitě ne podporovaný. Další komplikace byla, že předseda toho druhého týmu nás vnímal jako konkurenta v boji o podporu od školy a dělal všechno pro to, abychom hrát nezačali. Takže vznik týmu byl náročný, a to jsme ještě z 80 procent hledali nové hráče. Starší kluci se rozhodli zůstat v týmu evropské ligy, byť příští dva roky skoro vůbec nefungovala. My jsme byli takoví rebelové.

Co to pomohlo překlenout a vyřešit?
Byla to hlavně podpora nových kluků, kteří do týmu přišli. Nebyli to asi nejlepší hráči, kteří v té době na škole byli k dispozici, ale měli super charakter a i když jsou už dávno z týmu pryč, pořád s nimi komunikujeme a starý tým se drží u sebe. Druhá věc byla jednota ULLH. Určitou roli hrálo to, že univerzitní liga bez týmu UK není ono, a tak mělo i vedení soutěže zájem na tom, abychom hráli, takže nám hodně pomohli. I tak to ale trvalo delší dobu. Nebylo to o tom, že jsme nastoupili do soutěže, vyhráli jsme pár zápasů a univerzita nás začala brát vážně. Trvalo nějakou dobu, než s námi začali mluvit, než uviděli, že to taháme za správný konec a že dokážeme nabídnout nějaké pro ně zajímavé věci. Ale ten první rok nebo dva nebyla komunikace ze strany univerzity skoro žádná, byli hodně uzavření. Psali nám třeba dvakrát do roka.

A jak dopadl tým v evropské lize?
Evropská univerzitní hokejová liga pořád funguje, ale tuším že oni už minulý rok nenastoupili do soutěže, nebo odehráli jenom nějaký turnaj. V podstatě ten tým umřel na tom, že mladým hráčům, kteří se potenciálně rozhodovali, jestli chtějí českou nebo evropskou ligu, neměl co nabídnout. Česká univerzitní hokejová liga pro ně byla mnohem atraktivnější, my jsme pak přebírali i ty hokejově lepší kluky, takže brzy v Evropě hrál kvalitativně horší tým. Druhá věc je, že evropská soutěž měla mnohem benevolentnější podmínky pro to, kdo za týmy může hrát. Stávalo se, že hrávali nestudenti, kteří už měli třeba dva roky po ukončení studia. Takže ten tým odumíral postupně, s tím jak starší hráči věšeli brusle na hřebík. Nakonec umřel úplně a teď neexistuje.  

Realizační tým tvoří studenti na praxích

Co vnímáte jako největší překážky v zařizování chodu týmu?
Ze sportovní stránky je nejtěžší zajistit tréninky a stadiony. I když je v Praze hodně stadionů, jsou pokryté místními kluby a hobby hokejisty, kteří se často znají s majiteli zimáků a mají to prostě domluvené. Hodně narážíme na to, že majitelé často nechtějí vyjít vstříc projektu, který má na to být za 5-10 let druhá nejúspěšnější soutěž v Česku a být třeba na úrovni Chance ligy. Bohužel je k tomu potřeba zázemí – led, šatna a posilovna na stadionu. Takhle nás každý rok čeká vyjednávání o tom, kolik budeme mít tréninků, aby hráčům nezasahovaly do školy a aby stíhali pracovat, protože bez polovičního úvazku se bohužel v Praze žít nedá. A jelikož v týmu máme mix asi osmi fakult, je opravdu těžké to celé skloubit bez vlastního stadionu. Další věc jsou ceny ledu v Praze, které jsou oproti zbytku republiky trojnásobné. Oproti první sezoně před pěti lety platíme dvojnásobek. Jenom Brno je na tom s cenami tak špatně jako my.

Co v klubu naopak funguje velmi dobře?
Nedokážu se úplně vychválit, ale chtěl bych říct, že za poslední roky se nám dařila marketingová vizáž týmu, práce se sociálními sítěmi, dosahy příspěvků, které jsme měli asi nejlepší v lize, takže ta kreativní část týmu je podle mě jedna z našich nejsilnějších stránek. Pak samozřejmě vděčíme za mnohé našemu trenérovi Aleši Hybnerovi, což je tréninkový proces, příprava na zápasy, a vlastně posouvání hranic týmu dopředu.  

Jaké jsou vaše dlouhodobé plány?
Když se vrátím k tréninku, tak cíl je opravdu mít stabilně ve večerních časech tři tréninky týdně a k tomu mít navázané tři tréninky mimo led. Druhý cíl je mít stabilní realizační tým v zákulisí. Kromě Aleše (Hybnera, pozn. red.) nepracujeme s profesionály, ale fungujeme jako platforma pro studenty celé Univerzity Karlovy k získávání zkušeností ve sportovním prostředí. Často při té praxi získají víc zkušeností, než kdyby šli rovnou pracovat pod tlak, protože v univerzitním hokeji mají skoro neomezené možnosti k tomu se realizovat a hledat, jak tu věc udělat správně. Což je podle mě hrozně důležitá lekce do profesního života – člověk občas musí narazit a hledat lepší řešení, na což ale není ve firmách už moc prostoru. Kromě toho ULLH podle mě i udává trendy – třeba v tom, jak sportovní prostředí marketovat. 

Jak složité je studenty do zákulisního týmu sehnat?
Vždycky je to o tom, jestli je možnost toho studenta nějak odměnit, nebo jestli to je navázané přímo na nějaký předmět. Protože financí u nás není na rozdávání. Snažíme se spolupráci navázat na předměty, takže kontaktujeme fakulty a katedry, u kterých taková praxe přichází v úvahu. Snažíme se, aby jejich studenti mohli například v rámci ročníkových prací nebo semestrálních předmětů sbírat praxi u nás. Typicky to jsou třeba trenéři, kondiční trenéři, fyzioterapeuti, nebo třeba lidé z žurnalistiky, kteří k nám chodí dělat sociální sítě.  

Místo v týmu nemá nikdo jisté

Jak vybíráte nové hráče pro tým?
Každý rok přicházejí noví studenti z nižších ročníků. Z velké části už se hlásí sami, ale samozřejmě se i snažíme těm hráčům ukázat, aby o nás začali uvažovat. A když se ozvou, tak si je zkusíme nějak vyhledat na webech, kde můžeme kouknout na jejich hokejovou minulost – to jsou buď Hokej.cz, kde jsou české soutěže, nebo je to portál Elite Prospects, který přijde vhod u hráčů s hokejovými začátky ve Švédsku nebo Americe. Takhle si předběžně dokážeme sestavit nějaké priority, které bychom chtěli třeba sledovat trochu podrobněji, a pak už přijde na výběrové tréninky. 

Hlásí se jenom hráči, kteří mají zkušenost s organizovaným hokejem už z dřívějška?
Na první zkoušky pořád ještě chodí hráči, u kterých člověk hned vidí, že na to nemají. Takže se udělá první síto, kterým neprojdou ti, kteří vypadají opravdu nehokejově. Samozřejmě jsme citliví. Potom přijde další fáze – kompletní příprava širšího kádru. V přípravných zápasech hodně rotujeme celou sestavu, abychom dali šanci všem, i když třeba přes léto neměli moc šanci být na ledě. Takže následují třeba dva, tři týdny, kdy hráče pozorujeme, zjišťujeme jejich silné a slabé stránky, diskutujeme o nich a snažíme se vytvořit typologicky vyvážený tým. Zohledňujeme nejen hokejovou, ale i lidskou stránku – jak reagují, když se s nimi bavíme, jak zapadají do kabiny atd. Protože to není jenom o sportu, ale i o tom, že se kluci mají rádi, že jdou spolu potom na pivo a užijou si spolu legraci. Pak po zhruba měsíci přichází další krácení sestavy, a to je už hodně těžké. Když přijdou nováčci, kteří jsou hladoví a chtějí místa v týmu, občas se stane, že se musíme rozloučit s kluky, kteří tam s námi byli ty roky předtím. I když je respektujeme a máme rádi, tak třeba přišli nedobře připravení na sezonu. Nároky na všechny hráče jsou takové, aby přes léto něco fyzicky dělali, aby přišli kondičně připravení na soutěž a boj o místo. A byť jsme kamarádi, nikdo to místo nemá jisté.

Co rozhoduje, kdo půjde z kola ven?
Ne jenom to, jestli umějí nějak hrát hokej. Je pro nás hodně důležité, jak hráč reaguje, když chceme, aby hrál jinak. Ať už aby něco zlepšil, nebo aby nám líp zapadal do systému. Schopnost se přizpůsobit je při tom rozhodování důležitá hráčská vlastnost. Když totiž vidíme, že má někdo potenciál překročit své limity a být lepší, nechceme to nechat jenom na tom hráči. Snažíme se dávat klukům indicie, jak by měli hrát a co se po nich chce. Umět reagovat na tyhle rady je pro nás při výběru hráčů klíčové. 

Po finálním vyřazování je už tým připravený na sezonu?
Není to tak jednoduché, pořád se pokračuje v tréninku a hledá se, jak složit útoky a obrany tak, aby si hráči sedli a jejich hra dávala smysl. Ideál samozřejmě je, aby se kluci ve formacích doplňovali a aby to ladilo. To se samozřejmě děje ještě dlouho do sezony, klidně několik měsíců. Třeba letos máme šest, sedm nových útočníků, a dělá nám to trochu přetlak. Přes síto jsme si letos prosili trochu víc hráčů, protože byli všichni hodně vyrovnaní.

Snažíme se nabídnout kvalitní zápasy pro fanoušky i mladé hráče

Jak důležité jsou ve skutečnosti výsledky týmu?
Nehrají úplně zásadní roli v naší spokojenosti s fungováním týmu. Samozřejmě, když se týmu daří, hráči jsou spokojenější, líp se s nimi komunikuje a celkově je kabina šťastnější, ale nehraje to roli ani ve vztahu k univerzitě. Naštěstí je po obměně lidí ve vedení naladěná na podobnou notu jako my, a když se třeba výsledkově nedaří, je to spíš předmětem zkoumání a bereme to jako proces zlepšování se. V takových chvílích prostě hledáme, co udělat lépe, a myslím, že tak by to mělo být nastavené v celém sportovním prostředí. Aby se neúspěch nebral jako katastrofa, ale aby se bral jako ‘musíme to udělat líp’.

Dá se to nějak přirovnat k systému v zámoří, kde jdou týmy také do pozadí a prim hraje hlavně možnost individuálních hráčů vystřelit nahoru?
Ano, asi se to tak dá říct. Jsme od toho daleko, ale cíl je opravdu vytvořit soutěž, kam budou chodit talentovaní mladí hráči. V Česku jsme nastavení na to, že se chodí rovnou do profi hokeje, ale mladíci nemusejí být fyzicky vybavení na to, aby hráli dospělý hokej. Je rozdíl mezi hraním proti 25letým klukům v univerzitní lize a hraním proti 30letým borcům, kteří jsou mnohem lépe fyzicky vybavení a zkušenější. Vždycky tam budou rozdíly, protože univerzitní liga je přece jen soutěž pro mladší hráče, takže nebude tak vyspělá, ale zároveň bude rychlejší. Nebude třeba tak fyzická a plná soubojů do těla, ale bude techničtější. A myslím, že se nám daří posouvat se. Každý rok přicházejí třeba dva, tři lepší hráči, než byli v minulém roce a týmy pak mají širší soupisky. Už to třeba není o jednom útoku, ale u těch lepších týmů už jsou tři velmi dobré a vyrovnané formace. První čtyři týmy loňské sezony (Plzeň, České Budějovice, Engineers Prague a UK Kings Prague, pozn. red.) by určitě hrály střed tabulky ve druhé lize. A to je soutěž, kde týmy hráčům platí, kde je mnohem lepší zázemí a tréninkové možnosti, a přesto bychom tam dokázali hrát. 

Co může podle vás posunout ULLH blíž zámořským vzorům?
Samozřejmě je cílem mít větší počet zápasů, abychom i v tomhle hledisku byli konkurenceschopnější a mohli třeba nabídnout těch 52 zápasů, které jsou hráči zvyklí hrát z juniorky. Problém je ale propojit tolik zápasů právě se studiem a další zádrhel je finanční stránka. Už bychom se nebavili o jednom, dvou milionech v rozpočtu, ale třeba klidně o deseti. V NCAA týmy hrají kolem třiceti zápasů za rok, takže nejsme vlastně daleko od toho, abychom s nimi byli srovnatelní. Z NCAA chodí spousta hráčů do NHL. Takže si myslím, že počet zápasů není tak zásadní pro rozvoj hráčů. To je spíš potřeba trénink, aby byli připravení skočit po studiu klidně i do profesionálních soutěží.

Nakolik je důležitá podpora fanoušků?
Fanoušci jsou důležití asi v každém sportu. Když jsou mezi diváky bubeníci, pokřikuje se na soupeře a na rozhodčího, tak to má větší náboj a myslím, že týmu to hodně pomáhá dostat se do hry. My jsme na začátku nemohli kvůli stadionu hrát zápasy v týdnu, a jakožto škola pro náplavu jsme to měli těžké s lákáním fanoušků na víkendové zápasy. Teď máme malý, šestičlenný fanklub, který nám ale bohužel trochu odrůstá a bude potřeba jeho řady doplnit. To jádro fanklubu – ultras – které udělá atmosféru a navalí na sebe zase další fanatické fanoušky, kteří budou chodit s bubny a budou si ten hokej užívat s námi, je moc důležité. Není to jenom o domácích zápasech, ale i o výjezdech, když se jede do Brna, do Ostravy, a po zápasech se jde na pivo. Tam fanoušci zažívají radost s týmem a drží s ním pohromadě. Takže fanoušci jsou důležití a je potřeba o ně pečovat, protože není samozřejmost, že chodí na stadion. Snažíme se dávat různé podněty, soutěže a odměny, aby pořád byli ve hře, aby fandění nevypadalo tak, že stojí, čekají na gól, zařvou si a pak zase stojí. Je potřeba jim ten zážitek nějakým způsobem vytvářet. 

Share on Facebook Share on Twitter

• Univerzitní hokej
• UK Kings Prague