Kreps o cestě z Litoměřic do NHL: Farma byla škola, na Floridě jsem si to užil
Foto: grizzlys.de
V litoměřické Dukle kdysi získávali ostruhy borci jako Jan Havel, Miroslav Lacký nebo Milan Kokš, později se přidala další slavná jména včetně odchovanců. Až do slavné NHL se prosadili Milan Hnilička, Martin Škoula, Radek Hamr a také Kamil Kreps, jenž si za litoměřický Stadion během vrcholové kariéry nikdy nezahrál.
Urostlý centr se ale po letech krásných angažmá vrátil a v malebném městě žije. „Kariéru jsem ukončil před dvěma lety a trošku pak hledal, čemu se věnovat dál. Potřeboval jsem změnit ten hokejový stereotyp," hlásí. Posléze přijal nabídku z Kralup nad Vltavou a začal trénovat tamní mládež. „Musím říci, že mě to baví. Trenéřina mě chytla," dodává.
Proč jste se jako kluk rozhodl pro hokej?
Bruslit jsem začal asi v pěti letech. Na zimák mě přivedli rodiče a já si to od první chvíle zamiloval. Cesta pak byla jasná – jenom hokej. U nás na vesnici jsem hrál sice i fotbal, ale jenom doplňkově. Prioritou byl pro mě hokej.
Litoměřická Dukla kdysi působila v nedalekých Lovosicích, předpokládám, že vy jste už začínal na litoměřickém stadionu. Je to tak?
Ano, ale byl v úplně jiné podobě, než ho známe z pozdější doby. Otevřený, bez bočních zdí. Střechu už sice měl, ale pamatuji si, že tam bývala šílená zima. Matně si vybavuju, že když mě táta poprvé vzal podívat se na hokej, tak jsme jeli ještě do Lovosic.
Jak se vám líbí zázemí zrekonstruované Kalich arény?
Myslím, že je super. Moc hezky udělané, hráči mají veškerý komfort. Regeneraci, wellness a podobně. Pro mladé kluky z projektu Dukla jsou ty podmínky fakt výborné.
Chodil jste se dívat na zápasy Chance ligy?
Musím říci, že celkem pravidelně. Letos to nešlo, to je vzhledem ke koronaviru jasné, byl jsem jen na jednom letním přáteláku. Ale v minulé sezoně jsem viděl víceméně většinu utkání.
Foto: hokejkralupy.cz
Jak hodnotíte projekt na pomoc dvacítce a vůbec českému mládežnickému hokeji?
Podle mě to je určitě dobrá cesta. Klukům to pomůže. Zahrají si dospělácký hokej, což je trošku něco jiného. Dospělí chlapi jsou na tom jinak silově, mají jiné myšlení hry. Juniory to určitě posune.
Když jste se vy chtěl dostat do dospělého hokeje, bylo třeba z Litoměřic odejít. Proč jste si vybral Litvínov? A kolik vám bylo?
Odešel jsem v sedmé třídě, jiné možnosti se ani neřešily. Z Litoměřic je to do Litvínova blízko, naši mě tam vozili. O ničem jiném jsme nepřemýšleli.
V Litvínově jste se prosadil do mládežnických výběrů, máte dobré vzpomínky?
Jasně, vzpomínám samozřejmě v dobrém. Tam se ta moje kariéra lámala, v Litvínově jsem strávil sice jenom čtyři roky, ale myslím, že mě hodně posunuly.
Patříte do silného ročníku 1984, který byl úspěšný i na mezinárodní úrovni. S osmnáctkou jste na MS 2002 v Piešťanech dokonce sahali po zlatu.
To je pravda, moc nechybělo. Bylo to jen o skóre. Hrál se ještě starý systém – ne play off, ale na celkový počet bodů po finálové skupině. My skončili třetí, těsně nám to uteklo. Pro nás všechny to byl jeden z prvních větších úspěchů. Za dva roky jsme se pak sešli na dvacítkách, kde jsme skončili čtvrtí. Myslím, že jsme měli hodně silný tým, poslední zápas jsme hráli s Finy a rozhodovalo se až ve třetí třetině.
Později jste si splnil sen o NHL v týmu Floridy, ale šance nepřišla hned. Počítal jste s tím, že budete muset zabojovat na farmě?
Jasně, když to vezmu zpětně, prošel jsem si to tak nějak kompletně. V Kanadě jsem hrál nejdřív juniorku, pak farmu a nakonec to vyšlo s NHL. Ale jsem za to rád, protože farma pro mě byla škola, ten vývoj nějak gradoval. Určitě mi to v kariéře pomohlo.
„Tak nějak jsem cítil, že by to chtělo nějakou změnu. Potřeboval jsme vypadnout z určitého stereotypu. Samozřejmě, byly tam zdravotní problémy. Dlouhodobě mě zlobila záda, pak i třísla. Ale to nebyl hlavní důvod."
Na co z NHL nejvíc vzpomínáte? Je to první gól, hvězdní spoluhráči?
Tak nějak celkově, na všechno. Na Floridě jsme měli českou a slovenskou kolonii, bylo nás tam hodně. Společné večeře a to, že jsme někdy chodili ven, to bylo super. Samozřejmě velkým zážitkem byl první gól, celá kariéra v NHL pro mě moc znamenala. Hodně jsem si to užil.
Přispěla k tomu i skutečnost, že na Floridě stále panuje krásné počasí. Říká se, že NHL by tam chtěl hrát každý.
Určitě (směje se). V tomto ohledu je to svým způsobem až zvláštní, že člověk může jít každý den na trénink v žabkách a kraťasech. Jakmile pak vyjde z haly, pořád je nádherné teplo. Myslím, že tam tím pádem člověk neprožívá takovou tu zimu a tmu. Když se cestovalo ven na zápasy do měst, která jsou na severu, za moc to tam nestálo. Návraty na Floridu pak byly příjemné.
V roce 2010 jste se rozhodl pro Evropu, co byste řekl k angažmá ve finském Oulu a v kazašském Barysu?
Každá štace je v něčem jiná. Finská soutěž byla hodně o bruslení, rychlá. Finové jsou tím známí. Potom přišel Kazachstán, což pro mě původně znamenalo neznámou. Ale byla to dobrá zkušenost. Město Astana, dneska Nur-Sultan, je moderní a krásné. Organizace Barysu je také na úrovni, o krajánky se starají velmi dobře. Ruská liga kladla nároky na cestování, většinu sezony jsme strávili v letadlech.
Z obou klubů jste jezdil na akce národního mužstva. Není vám líto, že jste se během kariéry nikdy neprobojoval na mistrovství světa dospělých?
Bohužel to nevyšlo, což je velká škoda. Po jedné sezoně, když se to lámalo a já měl velkou šanci, jsem měl zdravotní potíže. Zlobila mě záda a já z nároďáku na poslední chvíli vypadl. Co se dá dělat.
Když jste hrál v zahraničí, fanoušci o vás věděli, ale víc jste se pak připomněl během tříletého působení v Třinci. Bylo podle vašich představ?
Bylo. Organizace Ocelářů je jedna z nejlepších v Česku. Já tam přišel zrovna v době, kdy se otevíral nový stadion. Zázemí se tam posunulo na úplně jiný level srovnatelný s Evropou. Když to porovnám s jinými zimáky, moc lepších jich v celkovém evropské měřítku není. Tohle bylo super. Navíc jsme měli velmi silný tým, hlavně ten první rok. Udělali jsme finále, vzpomínky mám moc hezké.
Foto: Marian Ježowicz, hcocelari.cz
Kariéru jste uzavřel v německém Wolfsburgu, po sezoně 2017-18. Ve třiatřiceti letech. Trápila vás zranění, nebo se spíš promítla ztráta motivace?
Tak nějak jsem cítil, že by to chtělo nějakou změnu. Potřeboval jsem vypadnout z určitého stereotypu. Samozřejmě, byly tam zdravotní problémy. Dlouhodobě mě zlobila záda, pak i třísla. Ale to nebyl hlavní důvod. Jen se to přidávalo k mým pocitům, že bych měl něco změnit.
Co jste pak dělal další dva roky? Protože až letos na jaře jste začal s trénováním mládeže v Kralupech nad Vltavou.
S přítelkyní jsme hodně cestovali, já se věnoval věcem, které jsem s hokejem nestíhal. Přemýšlel jsem, co podniknu dál, kam se bude můj život vyvíjet. V květnu za mnou přišel David Švagrovský, jestli bych neměl zájem o práci v Kralupech. Hned jsem na to kývl.
Baví vás trenéřina? Lákala by vás i ve vyšších kategoriích, u dospělých?
Chytlo mě to hodně. Když jsem končil s hokejem, nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych začal trénovat. Ale jak mi hokej začal chybět, naskočil jsem do toho a musím říci, že trénování mě baví. Koukám na to z jiné strany, s mladými kluky je to super. Baví mě to a dokážu si představit, že se tomu budu dál věnovat.
Během kariéry jste zažil spoustu trenérů. Kdo vás nejvíc ovlivnil?
Poznal jsme jich hodně, máte pravdu. Poslední rok ve Wolfsburgu jsem zažil Pavla Grosse, který je jeden z top trenérů v Německu, ne-li v celé Evropě. Je to velice kvalitní kouč. Když jsem v týmu začal, hned mě překvapilo a také potěšilo, jakým způsobem to vedl a trénoval. On je můj trenérský vzor, musím říci.
Trvale žijete v Litoměřicích, patříte k tamním nejslavnějším odchovancům. Vídáte se s ostatními byli Milan Hnilička, Martin Škoula, Radek Hamr nebo Michal Birner?
Kluci mají rodiny a děti, spíš je to tak, že se potkáme někde ve městě. Třeba s Michalem Birnerem dáme občas kafe nebo večer zajdeme na pivo a pokecáme. Ale ten kontakt zase tak těsný není.
Partneři HC Stadion Litoměřice
Share on Facebook
