Kolář a Račanský o hokeji na Islandu: Chce sem moc lidí, ale je to složité...

Daniel Kolář a Miloslav Račanský | Foto: Tomáš Lysý

Daniel Kolář a Miloslav Račanský. Velkým hokejovým znalcům tato dvě jména zcela jistě něco říkají. Oba dva se již nějaký ten rok snaží pozvednout hokej v sice skandinávské, ale nehokejové zemi – na Islandu. Služebně starší Daniel pověsil již hokejovou kariéru na hřebík a věnuje se funkcionářské roli. Miloslav zase získal islandské občanství, reprezentoval svou druhou vlast na mistrovství světa divize 2B i na olympijské kvalifikaci a je trenérem islandské reprezentace U-20.

A aby toho nebylo málo, hlavním koučem národního týmu Islandu je Vladimír Kolek, mistr české extraligy s Duklou ze sezony 1985 a 1991. A hádejte. Kdo mu dělá u islandské seniorské reprezentace asistenta? Miloslav Račanský.

V rozhovoru, který vznikal s mými kamarády přímo na Islandu v srpnu 2021, hovoří Dan a Miloš o problémech islandského hokeje, systému soutěží, týmech, rozhodčích, o islandském hokejovém gólmanovi chytajícím za Vlašim a dalších zajímavostech.

Třeba o tom, proč odmítají nabídky jiných hokejistů, kteří v Islandu chtějí hrát nebo o zážitcích s hráči hokejové reprezentace Jihoafrické republiky a Severní Korey.

Dane, tvůj první rozhovor pro hokej.cz z Islandu proběhl v roce 2007. Miloslave, u tebe o deset let později v roce 2017. Co se změnilo za tak dlouhou dobu ve vašich životech a v islandském hokeji?
Dan: U mne se toho změnilo opravdu moc, vlastně všechno. Je to čtrnáct let, co proběhl rozhovor po mé první sezoně na Islandu, kdy jsme vyhráli titul. Odehrál jsem tady pár sezon, vrátil jsem se do Čech (v roce 2010 – pozn. aut.), odehrál jsem jednu sezonu v Táboře a v roce 2011 jsem se vrátil zpátky na Island. Potkal jsem tady budoucí manželku, máme spolu tři děti a syn Jakob Máni už hraje. Mám rodinný život. Kolem hokeje se pořád točím, ale už to není jako dříve.

Miloš: U mne se toho také stalo dost. Od roku 2017 jsem dostal práci šéftrenéra mládeže u nás v klubu. Do té doby jsem pracoval v civilním zaměstnání. Od roku 2018 jsem vlastně trenérem na plný úvazek a to mě živí. Velká věc se stala právě v sezoně 2018/2019, kdy jsem dostal islandské občanství a měl jsem možnost hrát za islandskou reprezentaci, což bylo super. Hned první rok 2019 jsme letěli do Mexika na mistrovství světa divize 2B a měl jsem zkušenosti z mezinárodního hokeje. To bylo bohužel první a poslední mistrovství, protože pak přišla pandemie a mistrovství této divize, které mělo být nyní dva roky po sobě u nás v Reykjavíku, bylo pandemií koronaviru zrušené. Nevím, jaká bude letošní sezona, protože zdraví už neslouží. Mám špatná kolena.
Dan: Kolena máme špatná oba dva (směje se).
Miloš: No jo, dvě operace během osmi měsíců. Už to s kariérou nevypadá dobře.
Dan: Musím do toho vstoupit a prozradit, že Miloš pro mne pracuje. Jsem ve vedení našeho týmu.
Miloš: Daniel je můj šéf (směje se).
Dan: Od května 2021 jsem si sám na sebe upletl bič. Vstoupil jsem do vedení našeho hokejového velkoklubu Skautafélag Reykjavikur. Řeším funkcionářské záležitosti a není to jednoduchá věc. Aby si to představili lidi v Česku, není jednoduché hádat se, vymýšlet nové věci a pracovat s lidmi, kteří hokeji nerozumí a nikdy ho nehráli.

Miloši, trénuješ islandský národní tým do 20 a do 18 let. Jsi asistentem u reprezentačního A-týmu. Za A-tým jsi dal gól v mistrovství světa divize 2B proti Severní Korey. Kdyby ti to před lety někdo řekl, co bys mu odpověděl?
Miloš: Že spadl na hlavu s hodně velké výšky. Nikdy nevíš, co se stane, ale tohle asi nevymyslíš. Před devíti lety bych si zaklepal na čelo, protože jsem ani pomalu nevěděl, kde Island je. Když jsem sem poprvé letěl, tak jsem zemi hledal na mapě. Neměl jsem tušení, kde je nějaký Island. Ale byly to pěkné zážitky.

Miloslav Račanský se raduje z gólu za islanskou reprezentaci na MS divize 2B v Mexiku | Foto: Archiv Miloslava Račanského

Jde vůbec srovnávat islandská liga o třech týmech nebo zápasy mistrovství světa divize 2B s nějakou českou soutěží? Miloši, ty jsi třeba hrál juniorskou extraligu za Kometu Brno…
Miloš: Je to strašně těžké srovnat. Ať jako hráč nebo člen realizačního týmu ze střídačky. V českém hokeji už dlouho nepůsobím. Myslím si, že extraliga juniorů v ČR je kvalitní soutěž, vždycky jí byla. Ale hrál jsem jí před osmi lety a nechci srovnávat, ani to nejde. Na mistrovství zmiňované divize hráči nejsou tak chytří, nemají takovou rychlost. Zas taková úroveň to není. Ale v týmech jsou rozdíloví hráči. Právě v divizi 2B v roce 2019 jsme nastoupili proti Izraeli, který nakonec postoupil o divizi výše. Někdo mi řekl, že za ně bude hrát bývalý hokejista ze Slovanu Bratislava, který hrál v KHL.

Na webu onlajny.com tato utkání komentujeme a vím, že to byl ruský Izraelec Eliezer Šerbatov, jenž měl na onom mistrovství průměr snad tří bodů na zápas!
Miloš: To byl rozdílový hráč Izraele a vyhrál jim mistrovství světa. Měl 15 bodů (7+8) v pěti zápasech a bylo vidět, že byl jinde.

Dane, ty sis vyzkoušel druhou ligu za mateřský Tábor. Můžeš porovnat tuto naši soutěž a islandskou nejvyšší ligou?
Dan: Nejde to moc srovnávat. Před pár lety jsme vzali tým UMFK Esja z islandské ligy do Tábora na soustředění. Hráli jsme tři zápasy proti týmům z krajského přeboru. Tehdy měla Esja dobrý tým, kdy spousta jejich hokejistů hrála za národní tým Islandu. O Táboru se nemusíme bavit, ten měl kvalitu dobrou i v B-týmu v krajském přeboru a prohráli jsme s ním asi 1:4. Proti Milevsku jsme zvítězili 2:1 a se Soběslaví jsme prohráli 1:2. Takže s těmito týmy jsme se mohli srovnávat. Ale kdybychom s národním týmem Islandu nastoupili třeba proti druholigovým týmům s ambicemi na postup do Chance ligy, třeba proti Havlíčkovu Brodu nebo Táboru, tak tam by nastal asi problém.

Až takový rozdíl by to byl?
Dan: Je to už od začátku. Pořádný trénink dětí začal na Islandu teprve před pár lety, kdy sem přišel Miloš. O něco lépe než v Reykjavíku jsou na tom v Akureyri (hlavní město severu Islandu – pozn. aut.), kde pracuje Kanaďanka jménem Sára. Dělá to dobře. V Reykjavíku donedávna nebyli trenéři, kteří by se hokeji věnovali jako Miloš, který je celý den na zimáku, vzdělává se, čte a dělá to dobře.
Miloš: Díky, táto (směje se).

Miloši, jak se zrodilo tvé působení u islandských týmů U-18 a U-20? A jaký je letos cíl juniorského týmu, který v roce 2020 postoupil z divize 3 do divize 2B, tedy do páté nejvyšší výkonnostní divize?
Miloš: V roce 2017 se mne zeptali, zda bych chtěl být asistentem trenéra u reprezentace U-18. Hráli jsme divizi 2B v Chorvatsku a spadli jsme do trojky (šestá výkonnostní divize – pozn. aut.). Poprvé jsem naživo viděl mezinárodní hokej a země jako Chorvatsko, Srbsko nebo Čína od nás byly odskočené (výsledky najdete zde – pozn. aut.). Tam jsem nabral první zkušenosti. V sezoně 2018/2019 jsem byl u osmnáctky druhým rokem a v divizi III jsme udělali stříbro za postupujícím domácím Bulharskem. Tou sezonou jsem se stal i asistentem u islandského týmu U-20. Dvacítka v té době hrála divizi III (také šestá výkonnostní divize – pozn. aut.) a nepostoupila na domácím šampionátu výše.

Od sezony 2017/2018 byl hlavním trenérem A-týmu Islandu Vladimír Kolek, který předtím působil delší dobu ve Finsku. Na Island přišel trénovat národní týmy. Všechno si s ním sedlo, komunikace byla lepší, vyhověli jsme si. A v roce 2020 se nám povedlo vrátit dvacítku zpět do divize 2B (výsledky zde – pozn. aut.). Od tohoto postupu se chceme odpíchnout a v této sezoně chceme 2B divizi udržet. Já dostal nabídku, že mohu být hlavním trenérem reprezentace do 20 let. Což pro mne bude životní zkušenost. Jsem zvědavý, co sezona přinese (v roce 2021 bylo juniorské MS od kategorie 1A níže kvůli covidu zrušeno, letos proběhne divize 2A od 10. do 16. ledna v Bělehradě a Island bude mít za soupeře Belgii, Čínu, Chorvatsko, Nizozemí a Srbsko – pozn. aut.).

Miloslav Račanský v bundě islandské hokejové federace | Foto: Archiv Miloslava Račanského

Kvůli pandemii koronaviru byly zrušeny šampionáty U-20 nižších divizí v roce 2021, nižší divize kategorie U-18 stojí již dva roky po sobě. Jak velký to je problém třeba i pro seniorský tým Islandu, který v roce 2018 spadl z divize 2A do 2B? Vždyť třeba divize 2B se letos i loni měla hrát v Reykjavíku, ale byla také zrušena…
Miloš: Když jsme s Áčkem Islandu v roce 2019 nepostoupili v Mexiku zpět do divize 2A (čtvrtá nejvyšší – pozn. aut.), tak jsme chtěli o rok později na domácím šampionátu postoupit. Jediným cílem v Mexiku totiž bylo vybojovat návrat do 2A. Zrušení snad nebude mít žádný velký dopad. Sice nám skončí někteří starší zkušení hráči, ale máme dobrou základnu ve dvacítce. Teď si nemůžu vzpomenout na české slovíčko, jak to říct… (směje se). Dvacítka může A-tým na domácím MS v roce 2022 doplnit.
Dan: Bude to pro všechny stejné. Rok tady nebyl hokej, netrénovalo se. Bude těžké dostat kluky zpět. Na led jsme vyjeli 3. srpna a pro Miloše, Vláďu Kolka nebo pro trenéra osmnáctky Emila Alengårda to bude těžké. Emil je Islanďák, který žil celý život ve Švédsku. Těžké to bude hlavně v A-týmu.
Miloš: Ale i v mládeži. Kluci jsou strašně bití na tom, že se nehrálo, protože přeskočili strašně moc ročníků. Někteří kluci ztratili poslední ročník v U-18, ztratili první rok v U-20 a mají poslední rok ve dvacítce. Národní mužstvo U-18 nemá jediného hráče, který by měl zkušenosti s mezinárodním hokejem. Nemůžeme se na to vymlouvat, je to po celém světě, mají to všichni. Bude to zajímavé.
Dan: Spousta hráčů z A-týmu založila rodiny. Potřebuješ rozdílové hráče, obránce. Ti kluci mají malé děti a nebudou chtít pořádně trénovat. Práce, rodina… Bude to těžké a zároveň zajímavé sledovat, jak tým na domácí mistrovství vůbec poskládáme. Budeme mít hodně mladý tým. Starší hráči budou hrát, pokud se vůbec dokážou pořádně připravit. Jeden nebo dva tréninky týdně nestačí. V prosinci borci nejdou měsíc na led. Když je mistrovství světa dvacítek a osmnáctek, tak se tady také nehraje. Takže seniorská reprezentace má prakticky dvouměsíční pauzu. A pak přijedou na mistrovství divize 2B kluci, kteří hrají KHL, a my tady na ně budeme koukat…

Jaký je vůbec systém nejvyšší islandské soutěže? Pár let zpět ji hrálo šest týmů, čtyři celky a dva B-týmy Áček. Nyní ji hrají jen tři celky, dva z Reykjavíku a jeden z města Akureyri, které je na dojezd hodně daleko… Nepředpokládám, že se hraje dvakrát týdně jako v České republice.
Miloš: Hraje se v úterý, v pátek a v sobotu, tak to opravdu je. A každý týden, když nejsou reprezentační pauzy.
Dan: Je to tak. A pro Akureyri se vzdáleností nic nemění. Borci jedou v úterý ráno na zápas do Reykjavíku, přijedou domů ve středu ve čtyři hodiny ráno, jdou do práce a v sobotu znovu.
Miloš: To jsem měl já taky. Můj šéf se mne v práci neptal, jestli jedu do Akureyri na zápas. Jeli jsme tam v úterý, přijel jsem ve středu ve 4:00 zpět do Reykjavíku, čtyři hodiny jsem se vyspal a šel jsem do práce.

A jak to tehdy bylo s B-týmy v jedné soutěži?
Dan: Udělali zde v roce 2012 nějaký systém, kvůli hokejové reprezentaci. Island musí mít čtyři registrované týmy, aby mohl hrát v šampionátech mezinárodní hokejové federace IIHF. Tehdy jsme měli šest týmů na tři zimáky... To nemělo žádný význam a úroveň, říkal jsem to už v rozhovoru v roce 2012 (čtěte zde). Šest lidí z A-týmu hrálo za B-tým a vůbec to nemělo hlavu ani patu. Skončilo to, od roku 2014 do 2016 jsme měli čtyři týmy, Akureyri, Reykjavík, Björninn a Esju, které jsem vzal do Čech. Ta ale také skončila a protože máme v lize jen tři týmy, hrajeme soutěže IIHF na výjimku. O konci týmu Esja se nemá cenu vůbec bavit, byla v tom politika…
Miloš: To bychom tady byli dlouho, to je na podcast.
Dan: Na jednom zimním stadionu v Reykjavíku hrály dva týmy. Třeba Esja trénovala od 22:30 do 23:30 a ráno jsi měl jít na sedmou do práce. Já měl tehdy směnu v 5:45. To bylo výživné. Esja skončila po sezoně 2017/2018, kdy se umístila v lize druhá. Nyní jedeme na tři týmy. Reykjavík, Björninn, Akureyri. Osmkrát každý s každým doma. Šestnáct zápasů. První dva hrají finále, třetí končí. Finálové série se mění, dříve byla na čtyři vítězné zápasy, momentálně na tři vítězné.

To se pak s protihráči musíte hodně dobře znát…
Dan: Napiš tam, že tady oba dva kroutíme hlavou (směje se).
Miloš: To je něco hrozného. To už je i nechuť do hokeje.

Ještě když do Akureyri jedete šest hodin.
Dan: Ani tím autem to nejde přejet rychleji.
Miloš: Dan by mohl povídat.
Dan: Předloni jsem dostal pokutu. Jeli jsme do Akureyri na finále a stálo mne to 10 tisíc českých korun,
Miloš: Dal jsem mu zelenou, ať jede, že máme zpoždění.
Dan: No jo, stálo mě to 10 tisíc českých. Ale je tu systém, že když zaplatíš do dvou týdnů, tak dostaneš 25% slevu na pokutu. Takže mne to stálo 7500 korun. Jel jsem 112 kilometrů za hodinu na devadesátce (po celém ostrově je maximální povolená rychlost 90 km/h – pozn. aut.).

Daniel Kolář (vlevo) a Miloslav Račanský na domovském stadionu Skautafélag Reykjavikur | Foto: Tomáš Lysý

Dane, co vůbec obnáší tvá funkcionářská role. Jaké jsou roční členské poplatky mladých hokejistů?
Dan: Jsem členem správní rady, to je moje práce ve vedení klubu, kde je nás sedm. Máme schůze a řešíme chod klubu. Začal jsem v květnu a jsem v tom nový. Přes léto jsme toho moc neřešili, to jsou od hokeje prázdniny (směje se). Začátkem srpna byla první schůze s přípravou na novou sezonu. A-tým Skautafélag Reykjavikur začal s přípravou první týden v srpnu, děti o dva týdny později. V půlce října začala nová sezona. Na přípravu tak bylo dost času. A příspěvky na děti? Stojí deset tisíc na polovinu sezony, tedy dvacet tisíc na sezonu.
Miloš: S příspěvkem od vlády.
Dan: Město Reykjavík přispívá dětem žijícím v Reykjavíku 10 tisíc korun ročně na sport a další různé činnosti, jako je třeba klavír, parkur, fotbal.

Doznala základna mládeže během pandemie koronaviru úbytku?
Miloš: Pandemie nám paradoxně pomohla. Bez jakékoliv reklamy přišlo mnohem více dětí zkusit hokej a skoro nikdo s ním neskončil. Možná dvě tři děti, ale to je úplně normální i v Česku nebo v celém světě. Nyní máme ve SR (Skautafélag Reykjavikur) zhruba 130 dětí, od nejmenších po juniory. Před třemi lety, kdy jsme to převzali, jsme začínali na sedmdesáti. Dotáhnout do klubu nové děti jde, ale pak přijde na řadu kvalita a kvantita. Nemáme trenéry na kvalitní tréninky pro takový počet lidí. O ledy se dělíme. Led je od 14:45 do 23:30 plný. Každá třída má tři tréninky na ledě týdně, což je pro rozvoj dítěte strašně málo.

Jaké vůbec mají mládežnické týmy soutěže? Existuje něco jako extraliga dorostu, juniorů?
Miloš: Ve zkratce: děti od čtyř do deseti let mají čtyři turnaje ročně, stejně jako děti do dvanácti let. Kategorie U-14 jede také turnajovým systémem, ale myslím si, že tahle kategorie by měla hrát zápasový systém. Ten je zde až od kategorie U-16. Každý s každým šestkrát. V rámci turnajového systému hrají děti dvanáct zápasů za sezonu…
Dan: To jsme u nás v žácích odehráli za dva měsíce.

Miloši, dají na tvé připomínky a je vůle něco změnit?
Miloš: Určitě. Hlavně díky Vláďovi Kolkovi, který je sportovním ředitelem.
Dan: Bude nás tady cepovat, takový Igor Hnízdo (směje se – rozhovor vznikal začátkem srpna, pozn. aut.) Bude tvrdá škola!
Miloš: Má na to stejný názor, ale záleží i na penězích.

Daniel Kolář pracuje ve vedení týmu Skautafélag Reykjavikur | Foto: Archiv Daniela Koláře

Ačkoliv jste oba na Islandu už dlouho, nevadí Islanďanům, že jim mluvíte do hokeje?
Miloš: Já jsem se s tím nesetkal. Jasně, občas se nepohodneš. Když se ale teď něco řekne, tak se to udělá. Byl tady příměstský tábor, čímž začínala sezona nejmenších po U-18. Rodiče ho zaplatili, pak platili příspěvky na sezonu. Řekl jsem, že takhle ne. Ať se zaplatí celoroční příspěvek a začne se trénovat v srpnu bez nějakých táborů. V tomhle poslouchají, protože si sečtou, kolik je 1+1. Snažím se jim to ulehčit.
Dan: To je zase na podcast.

Když je tak málo týmů, které hrají pořád proti sobě, tak jak je to s rozhodčími?
(Oba dva smíchem zahučí)
Dan: Další otázka… (smích).
Miloš: Sudích je málo. Máme dva hlavní?
Dan: Hrozný problém s rozhodčími, nikdo to nechce dělat.
Miloš: Kdo by to chtěl dělat? Děláš třeba elektrikáře a po práci a jdeš pískat zápas SR – Björninn. Na ledě je 40 bláznu a řvou na tebe, že nezapískáš hákování. Jsou schopní po tobě hodit hokejku nebo odpadkový koš. Jeden Čech to tady udělal… Nedivím se lidem, že nechtějí pískat. Kdyby se mě zeptali, tak v takové lize řeknu na nabídku pískání automaticky ne.
Dan: Vláďa Kolek by rozhodčí měl školit, pomáhat jim.
Miloš: Měli jsme tady frajera ze Švédska, který rozhodčí školil. A to byl ze strany svazu dobrý tah. Pískal vysoké ligy ve Švédsku a nastavil tomu úplně jiné měřítko. Když jsem ho poprvé spatřil, tak jsem po osmi letech na Islandu konečně viděl hokejového rozhodčího. I pohybem, jak upažoval ruku, šel z něho respekt.
Dan: To říkám už 10 let. Že by měli přivést rozhodčího pořádného rozhodčího, který by ostatní naučil pískat. A ne, že se jede na trenérský kurz do Vierumäki ve Finsku, sudí tam neodpískají jediný zápas a učí se tam žonglovat…
Miloš: Největším problémem je, že tady nemají sudí zpětnou vazbu. Nechtějí se zdokonalovat a nevidí v tom vizi, že je to bude jednou živit. Dělají to, že to mají rádi a vypískají si trošku peněz.
Dan: Rozhodčí ze Švédska byl dobrým tahem, ale chce to sem zvát další lidi. Nejen rozhodčí. Trenéry gólmanů z Evropy, USA, Kanady, kteří sem přijedou a ukážou nám nové věci. Měli tady Jóna (Jón Benedikt Gíslason – hrál v Dánsku, pozn. aut.), a mysleli si, že on všechno spasí. Chtějí, aby nároďák získal medaili, ale jakoby bez práce. Stylem ono se to nějak udělá.

Je šance to nějak změnit?
Dan: Jasně. Aby ti řekli v klubu: Hele máme tady peníze, tak si vyber, koho chceš a na týden ho pozvi. Aby nám přijel pomoct a ukázal nové věci, jak se trénuje v ČR, Slovensku, Finsku, Švédsku. Třeba Miloš s Vláďou dělají dobré věci, ale je to pořád jen zlomek.
Miloš: Je to jiné trénování. Se špičkovými zeměmi se to nedá srovnat. Musíš tady jít systémem, že vychováváš hráče jen pro národní tým.

Schází se děti pravidelně na tréninky?
Miloš: Nastavil jsem měřítko, když jsem vzal trénování do rukou. Jako první se určila docházka, respekt, disciplína. To děti vůbec neměly, když jsem je převzal. Učíme to tady kluky od dvanácti let. Když přijdou do kategorie U-14, tak musí pravidelně na tréninky. Když sem přijde dítě dvakrát za měsíc a chce hrát rovnou zápas, tak mu řeknu: Hele ty sem chodíš jako do houslí. To nejde (směje se).
Dan: Tréninky kategorie mého malého syna jsou pořád plné. I v přípravce. V neděli na oběd je trénink a na ledě se sejde pětatřicet dětí. To samé v úterý večer.
Miloš: Mění se to a je to i tím, že děti od nás chodí třeba do Švédska a mají své hokejové vzory. To je táhne dopředu. Ale pořád máš ročníky, které byly vychované jinou cestou a v osmnácti letech je prostě nezměníš.

Dane, ty jsi kromě práce v klubu začal i studovat na sportovní fakultě. Jak ses k tomu dostal?
Dan: V době pandemie jsem nezaměstnaný, posledního srpna roku 2020 jsem byl vyhozený z práce. Od té doby jsem tak nějak doma na mateřské, nezaměstnaný. Teď jsme se manželkou domluvili, že půjdu na vysokou školu, na islandskou obdobu české Fakulty tělesné výchovy a sportu. Tady se to jmenuje Fakulta sportu a zdraví. Denní studium na tři roky, takže ve 37 letech se ze mne stává student vysoké školy islandské (usmívá se). Uvidíme, jak budu fungovat. A ještě, aby toho nebylo málo, tak se jdu učit instruktorem v autoškole.
Miloš: Takhle se mají v sedmatřiceti letech otcové tří dětí na Islandu (směje se).

Daniel Kolář se svou ženou Diljou, která také hrála hokej, a nejstarším synem Jakobem | Foto: Archiv Daniela Koláře

Miloši, ty jsi z Vlašimi a slyšel jsem, že prý do místního klubu přišel gólman z Islandu. Je to tak?
Miloš: Jasně, Johann Ragnarsson. Měl tam první den v srpnu první trénink. Byl tady pode mnou šest let a vycepoval jsem si ho. Ročník 2003 a poslouchá. Když někoho vidí na chodbě, tak ho pozdraví, což by mělo být normální. Domluvil jsem mu ve Vlašimi angažmá. Viktor Kucharčík je tam předseda klubu, jeho mladší bratr David trénuje. Oba jsou mí strejdové. Ptal jsem se jich, zda by vzali na zkoušku islandského gólmana. Bydlí u mých rodičů a ti se o něj starají jako o vlastního.

Je to přínos pro obě strany. Pro Vlašim, protože jen tak někdo nemá v Česku islandského hráče. I pro děti tam. Ptají se ho, kde je Island, jestli přijel na lodi (směje se). Děti s ním mluví anglicky, on pomáhá trénovat. Pokud transfer vyjde, bude to přínos i pro islandský hokej. Mluvil jsem s rodiči Johanna a ti ho nechtěli poslat do Švédska, Dánska nebo Norska. Říkali, že to by pro něj bylo podobné, jako kdyby ho poslali do Akureyri. Chtěli zkusit jinou cestu, vyšlo Česko a jsem za to rád.

Mohl by se hokejem živit? Přeci jen, nenašel jsem žádného opravdového islandského profesionála, který by hrál třeba v AHL.
Dan: První profík byl Jón Benedikt Gíslason z Akureyri, který hrál v Číně, ale to je strašnou spoustu let.
Miloš: Třeba Emil Alengård hrál třetí nejvyšší soutěž ve Švédsku. Je to Islanďák, ale nalejme si čistého vína, byl vychováván ve Švédsku a neodehrál tady ani sezonu. To samé bratři Dennis a Robin Hedströmové, mají islandské občanství, ale jsou vypiplaní ve Švédsku. Je to podobné jako u mě, jen s tím rozdílem, že můj táta a máma nejsou Islanďáci.

Zní to dobře. Islandský brankář a profesionál, který byl vypiplaný českým trenérem!
Dan: Pro islandský hokej a národní tým by to byl velký úspěch.
Miloš: Musí se sejít více věcí. Parta… Česko je zrádné. Mohu vyprávět, od patnácti let jsem žil sám v Praze. Ale má to v hlavě srovnané, je ve Vlašimi s jedním cílem a to je hokej. Vstane, má online školu a pak je na zimáku celý den. Pomáhá s tréninky gólmanů u nejmenších dětí. Můj strejda ho zaměstnal a jeho cíl je jen hokej.

Slyšel jsem ještě příhodu ohledně islandských fotbalových souprav, které nosili hráči hokejové reprezentace Jihoafrické republiky.
Miloš: Tak to vám můžu říct opět naprosto přesně! (směje se) Kluci z Cape Townu. Byl jsem prvním rokem asistentem u islandské dvacítky. Měli jsme doma na mistrovství světa super zázemí. Šel jsi pět minut cesty a mě jsi jídlo, hotel, ubytování. Hrálo se v lednu, což je nejhorší zimní měsíc na Islandu. Najednou jdu na oběd a vidím ohromné bundy se znakem KSÍ, což je islandská fotbalová reprezentace. Říkám si: Ty jo, hrajeme hokej, mistrovství, co tady dělají fotbalisti? A vysvětlili mi to tak, že Jihoafričani přiletěli na Island v kraťasech a tričku. V životě neviděli sníh, před restaurací pak v závěji dělali andělíčky. Samozřejmě neměli bundy a fotbalová federace jim vyhověla s tím, že jim dala pětadvacet svých bund. Za rok jsme jeli do Bulharska a co se nestalo. Vidím KSÍ, fotbalové bundy. Si říkám, že nás snad přijeli podpořit fotbalisti z reprezentace! A byli to zase frajeři z Jihoafrické republiky, kteří hráli na mistrovství znovu a nechali si fotbalové bundy z loňského roku.

Ale to je více příhod. Třeba z mistrovství světa divize 2B v Mexiku, kde hrál tým Severní Korey. To si lidi ani nedokážou představit, neuvěřitelné. Když jsem se to dozvěděl, říkal jsem si, že je to nereálné, aby Severokorejce pustili ven. Viděl jsem je poprvé v Mexiku a všichni měli stejné účesy, bundy. Bydleli jsme na hotelu v Santa Fé, měli jsme na pokojích televize s ohromnou úhlopříčkou a dívali jsme se na NHL. A kluci z Korey neměli nic. Jen postel a noční stolek. Když se chtěli dívat na finále NHL 2019 se San José, tak museli všichni dohromady na recepci. Rozcvičky, pauzy, všechno dělali spolu. Když jsem je viděl v helmách, tak si říkám, to jsou mladí kluci. A když jsme si po zápase podávali ruce, tak frajerovi bylo padesát let.

Bruslili na bruslích, které jsem měl, když mi bylo osm let. Vláďa Kolek mi povídá: Co budeš dělat s druhým párem bruslí? Jsou to staré brusle, tak jim je dej. Ale pak jsem si uvědomil, že mám pětačtyřicítku nohu a byly by jim velké. Ale poslední noc Severokorejci utekli a šli s námi po turnaji na pivo. Vracíme se zpátky a najednou k nám pět kluků naběhlo do pokoje. Neuměli anglicky ani slovo a jen říkali: change, change! Chtěli nabíječky do macbooků a já jim povídám, že je v Korey ani nemají. Chtěli voňavky, parfémy, trička, bundy. Dal jsem jim tričko za 50 korun se znakem ÍHÍ (islandská hokejová federace – pozn. aut.) a dostal jsem krásnou šusťákovku se znakem severokorejské federace DPR, což je suvenýr, který nemohu nikomu dát, ten si nechám. Dali nám korejské cigarety, čaje nebo whisky a uvnitř láhve byl had. Uvědomil jsem si, co všechno my tady máme a co oni nemají. Neměli pořádné izolepy na hokejky, natož hokejky. Na jednu stranu mi jich bylo líto.

Miloslav Račanský ve svém království - kabině Skautafélag Reykjavikur | Foto: Tomáš Lysý

Závěrem, co byste vzkázali někomu z České republiky, kdo by chtěl zkusit hrát hokej na Islandu?
Dan: Tak ať nevolá.
Miloš: Jsem jak infolinka.
Dan: Chce sem moc lidí…
Miloš: Ale neuvědomují si, do čeho jdou. Většinou se ozývají po těchto rozhovorech. Přečtou si rozhovor a vybásníš jim, jaké to tady je, jak je krásné tady žít. Ale pak přijedou tři dvacetiletí kluci z extraligy juniorů, ty je pošleš makat na stavbu a za tři měsíce ti řeknou, že odjíždí. Zaplatil jsi jim za velké peníze transfer a bydlení a na konci sezony jsi poslední, protože ti tři cizinci odletěli.
Dan: Na konec rozhovoru upřímně: Musíš si sehnat bydlení, jídlo a musíš chodit do práce. V klubu to máme nastavené tak, že nechceme cizince. Kdo chce přiletět, ať přiletí, ale musí si všechno zařídit sám. Pomůžeme ti zařídit sociální islandské číslo (kennitala – pozn. aut.), abys tady mohl pracovat, ale nemůžeme se starat o nové lidi a shánět jim byty, práci. Neplatíme v klubu bydlení ani letenky. Nemáme na to, abychom sem brali mladé dvacetileté kluky a ani to nechceme.
Miloš: Navíc v době pandemie. Přiletí sem, zastaví se jim práce, nehraje se a sedí doma bez peněz. Ale to víš asi sám od sebe, že žít tady je náročné. Nemůžeš sem přiletět s českými deseti tisíci.
Dan: Potřebujeme hráče, kteří by tady hráli i trénovali. Radši starší a zkušenější než mladší.
Miloš: Inzerát, potřebujeme gólmana (směje se).
Dan: Jo, hledáme gólmana. Ale prostě hokejem si nevyděláš ani korunu a musíš chodit do práce. My dva, co tady žijeme delší dobu, jsme pořád jako cizinci a nedostaneme dobrou práci. Musíš umět islandsky, žít tady a mít známé. Jinak pracuješ v hotelu, uklízíš nebo jsi na stavbě. Takže kluci, letos na Island nepsat (směje se).
Miloš: Dost lidí mi píše, i když teď v době pandemie méně. Mám dost takových zpráv a občas je to ubíjející.
Dan: Mne taky nedávno někdo volal. Ale nejen Češi, třeba i Rusové, Ukrajinci, Američani a u těch jsou ještě problémy s vízy.

A co ten několikrát zmiňovaný podcast?
Miloš: Jo, to by se mi líbilo. Dát si u toho pivo, pokecat si s frajerem z hokej.cz, ty bys to nemusel přepisovat. Ať někdo přijede na mistrovství divize 2B v půlce dubna, seženeme akreditace (směje se).
Dan: Když se může na onlajnech psát kvalifikace Evropské konferenční ligy z Reykjavíku, tak proč ne hokejové mistrovství světa divize 2B (směje se).

Zimní stadion v Reykjavíku | Foto: Tomáš Lysý

Share on Facebook Share on Twitter

• Zahraničí