Jiří Šimánek stále viděl na Černou věž. Výjimkou bylo pět let pod Bílou věží
Foto: Martin Kurfiřt
Někdejší reprezentační forvard Jiří Šimánek si naplánoval konec kariéry na letošní jaro a nezměnil názor ani poté, co sezonu předčasně ukončila pandemie covid-19.
Jednačtyřicetiletý rekordman v počtu ligových utkání za České Budějovice (817) nedohrál základní část Chance ligy pro zranění. Dal se do kupy, ale na play off se těšil marně. V Motoru, kterému hokejová generalita přiznala zasloužený postup do extraligy, bude výborný bruslař pokračovat už jenom v civilu.
Rodák z jihočeské metropole působil dvaadvacet sezon ve vrcholovém hokeji. Nastřádal 940 startů mezi mantinely české extraligy (227 gólů, 199 asistencí), ve druhé nejvyšší soutěži přidal 135 utkání (42+37) a 18 barážových duelů (2+0).
Uplynulý ročník si vychutnával na vítězné vlně mateřského Motoru v Chance lize, jenom závěr zvláště z jeho pohledu vyšuměl do ztracena. O play off nebo jeho větší část přišli všichni hokejisté v souvislosti s mimořádnými opatřeními proti šíření koronaviru, Jiří Šimánek však nedokončil ani dlouhodobou základní část.
Šimánek odehrál 810. utkání za Motor
Naposledy se představil na ledě Přerova ve 23. kole skupiny o pořadí v play off. „Dostal jsem hrazdu ze strany a byla z toho naražená žebra. Nemělo cenu chodit přes bolest do jednoho nebo dvou zápasů v úplném závěru, když jsem se mohl ještě v klidu doléčit a v následné desetidenní pauze se připravit na vrchol sezony,“ vysvětluje, proč chyběl v posledních pěti kolech.
Celek Motoru vyčkával na čtvrtfinálového soupeře. Mělo ho určit předkolo play off. K vyladění formy zvolili Jihočeši soustředění ve Frymburku u Lipna, odkud dojížděli za ledem do Českého Krumlova. „Úterní trénink doplnilo speciální bruslení. Ve středu jsme škrtli bruslařský přídavek a ve čtvrtek jsme si šli akorát zastřílet a zahrát na dvě. Oznámili nám, že s hokejem je definitivně konec,“ líčí.
Ročníkem 2019-20 se uzavřelo sedmileté putování budějovického týmu druhou nejvyšší soutěží. Postup mezi elitu náleží Motoru za jeho výsledky a výkony plným právem, ale hráči zůstali ošizení o boj ve vyřazovacích sériích a možnost slavit úspěch před zraky fanoušků.
„Kdybychom otevírali dveře do extraligy přímo na ledě, byla by to pro mě fantastická tečka za kariérou. Takhle nějak jsem si to představoval. Bohužel, nevyšlo to, ale nemělo to vliv na moje rozhodnutí, které uzrálo už hodně dopředu. Myslím, že i tak jsem si užil poslední sezonu docela dobře. Bavil jsem se hrou, bylo to super,“ pochvaluje si.
„I tak jsem si užil poslední sezonu docela dobře."
Není vyloučené, že Jiří Šimánek zakrouží ještě po hladkém zrcadle Budvar arény, aby mohl naposledy zamávat divákům v plné polní. „Bylo by hezké rozloučit se na bruslích. Uvidíme, jestli se podaří něco vymyslet v úvodu příští sezony. Nechávám tomu volný průběh,“ usmívá se veterán, jenž rozdělil svoji profesionální dráhu v podstatě mezi dva kluby.
Největší porci zápasů ukrojil doma v Českých Budějovicích, tedy pod Černou věží. Pětiletku přidal pod Bílou věží v Hradci Králové. „Černá věž je vyšší o pár desítek centimetrů,“ neodpustí si připomínku. Jedno utkání za Vsetín (2004-05) a šestadvacet duelů v Liberci (2008-09) měly v jeho podání epizodní charakter.
Do Hradce se stěhoval v létě 2013, kdy majitelé Mountfieldu přestěhovali klub a všechny hráče s platnou smlouvou z jihu Čech na východ. „Nevěřil jsem, že se to stane, do posledního dne. Na druhou stranu, za pět let pod tou nižší věží jsem snad zanechal nějakou stopu. V první sezoně jsem udělal svůj bodový rekord a vrátil se do nároďáku. Měl jsem štěstí na spoluhráče. S Tomášem Mertlem a Jardou Kudrnou v útoku to byla paráda,“ rekapituluje.
„Vždycky jsem byl rád doma. Netáhlo mě to ven.“
Celé období ve vrcholovém sportu si vystačil s tuzemskými podmínkami. Zahraničí ho nezlákalo, přestože se objevily nabídky. „Nebyl jsem nějaký top hráč, abych vystřelil někam za extra lukrativní štací. A hlavně, vždycky jsem byl rád doma. Netáhlo mě to ven,“ přiznává borec, který si odnáší fůru nádherných vzpomínek z českého ledu.
„Pravidelně jsem začal nastupovat v jednadvaceti. Tehdy odcházeli ze scény třicetiletí hráči. Vůbec mě nenapadlo, že to protáhnu přes čtyřicítku. Pořád před sebou vidím debut v extralize doma proti Spartě, kdy jsem byl v útoku s Pavlem Pýchou starším, nebo sestup a postup v létech 2004 až 2005,“ předestírá nejsilnější zážitky.
Kariéru Jiřího Šimánka ozdobilo šestnáct vystoupení v dresu reprezentačního A-týmu. Připsal si dva góly a dvě nahrávky. Nedostal se na šampionát nebo olympiádu, ale objel pár turnajů Euro Hockey Tour.
Excelentně zvládl premiéru na mateřském kluzišti v Českých Budějovicích proti Finsku. K přátelskému utkání nastoupil na levém křídle čtvrté řady po boku Viktora Hübla a Jaroslava Kally a už v 6. minutě otevřel skóre (konečný výsledek 4:1), když poslal kotouč odražený od tyčky za záda Niklase Bäckströma. „Někdo se zranil nebo onemocněl a trenéři narychlo sáhli po mně. Pokračoval jsem s týmem i na Rosno Cupu v Moskvě,“ komentuje tehdejší nominaci.
„Blížím se k dohodě v Motoru. Řeším s vedením klubu, v jaké pozici bych mohl být prospěšný."
Případná oficiální rozlučka se promění zřejmě v poslední příležitost spatřit univerzálního útočníka s pravým držením hole v hokejové zbroji. Nepomýšlí totiž na působení v nižší soutěži. „To nepřipadá v úvahu,“ potvrzuje rezolutně otec dvou dcer, kterým učaroval volejbal a plavání.
Bude se věnovat rodině, zároveň však zůstane spojený s důvěrně známým prostředím. „Blížím se k dohodě v Motoru. Řeším s vedením klubu, v jaké pozici bych mohl být prospěšný. Zatím to nechci specifikovat, dokud neuzavřeme jednání,“ říká Jiří Šimánek.
Foto: Martin Kurfiřt
Share on Facebook
