Jako rozchod s holkou. Francouz upřímně: Nejdřív strach, pak úleva. Co plánuje dál?

Foto: nhl.com

Už během dospívání zjistil, že trpí na trable s koleny. Pavel Francouz přesto krůček po krůčku stoupal hokejovým světem a odškrtával si jeden sen za druhým. Extraliga, titul, reprezentace, KHL nebo Stanley Cup... O čem hovořil na tiskové konferenci, kde oficiálně ukončil velkolepou kariéru?

O DEFINITIVNÍM ROZHODNUTÍ. Nebylo to těžké, tělo rozhodlo za mě. Nejtěžší bylo – možná poprvé v kariéře – ho poslechnout a nezavřít mu pusu nějakými prášky na bolest nebo něčím podobným. Byl to dlouhodobější proces. Tělo mi dalo hrozně moc, několik šancí probít se až k úplnému vrcholu. Jsem za to moc vděčný, ale zároveň jsem si uvědomil, že už to nemůžu dál pokoušet. Mám před sebou normální život, chci být aktivní a sportovat s kamarády a se svou dcerou. Byl to logický krok.

O VSTŘEBÁVÁNÍ KONCE KARIÉRY. Nebylo to snadné. Je to takový pocit… Nevím, jako když se člověk jde rozejít s holkou. Přirovnal bych to k něčemu takovému. Ale už jsem to v sobě nějaký čas zpracovával, není to tak, že bych se rozhodl včera. To mi určitě pomohlo. Myslím, že to bude bolet pořád. Člověk vidí zápasy, výsledky, sestřihy… Vzpomene si na to. Ale je to něco, co musíte udělat. Víte, že se vám uleví. Teď už nebudu dostávat otázky, co se děje. Na konci léta jsem to oznámil v Coloradu a oni to přijali dobře. Když tělo řekne stop, tak to dál nejde. Měl jsem ohromný strach z toho, jak by sezona probíhala, pořád by tam byly nějaké injekce a prášky na bolest. To už jsem podstupovat nechtěl.

O KOMPLETNÍ SEZONĚ BEZ HOKEJE. Samozřejmě to je ohromně frustrující. Na druhou stranu trošku osvobozující, když si člověk uvědomí, že už to zkrátka dál nejde. Nejdřív to bylo hodně těžké období, ale pak to vystřídala úleva. Neřekl bych, že mě teď zranění nějak omezuje, ale jsou věci, kterým se musím vyhýbat. Někdy jsou horší dny, jindy lepší. 

„První operace obou kolen jsem zažil ve čtrnácti až patnácti letech.“

O ZDRAVOTNÍCH PROBLÉMECH. První operace obou kolen jsem zažil ve čtrnácti až patnácti letech. Nejsem doktor, takže vám neřeknu nic moc odborného, ale… Šlo o to, že mám vrozenou vadu čéšky – je nějak špatně dovyvinutá. V té době se panu doktorovi Neprašovi, který mě během kariéry několikrát operoval, podařilo dát mě do kupy. Fungovalo to až do třiceti let, kdy jsem měl opět operaci obou kolen. Odtud už to šlo z kopce. Když jsem se teď v samém závěru bavil s panem Neprašem, tak mi vysvětloval, že problém v koleni už pak způsobí, že se člověk nehýbe tak, jak by měl, ulevuje si a z toho plynou všechna další zranění, která mě poslední dva tři roky doprovázela. Ale děkuji panu doktorovi za to, že jsem se vůbec mohl dostat tam, kam jsem se dostal. Jsem vděčný za to, kam to došlo a co jsem měl příležitost si užít. To už mi nikdo nevezme. Zároveň si uvědomuju, že ty zákroky, které jsem podstoupil, byly taková oběť za to se posunout dál. Někde vzadu v hlavě jsem měl, že mi to asi jednou zaťuká na dveře a budu se s tím muset smířit. 

O SVÝCH ÚSPĚŠÍCH. Největším vrcholem bylo vítězství Stanley Cupu. To je něco, co bych si jako dítě ani nedokázal představit. Zisk Masarykova poháru s Litvínovem byla pohádka, byli jsme takový podceňovaný tým. Na to taky určitě nezapomenu. Ale těch momentů a zážitků je spoustu – ať už to bylo reprezentování na olympiádě nebo mistrovství světa, šampionát do osmnácti nebo dvaceti let... Vždycky to mám nejvíc spojené s tím týmem a spoluhráči. Kromě toho to můžete všechno sdílet se svou rodinou. Taťka byl celé play off v Coloradu, prožíval to včetně oslav. To bylo obrovské zadostiučinění. 

„Když jsme vyhráli extraligu, tak to pro mě byl vrchol světa.“

O TITULU V LITVÍNOVĚ VS. STANLEY CUPU S COLORADEM. Myslím, že se to v daný moment dá srovnat. Když jsme vyhráli extraligu, tak to pro mě byl vrchol světa. Pak jsem to zažil ještě jednou v Coloradu. Chybí tam MS, na tom jsme vyrůstali. Všichni jsme chtěli hrát hokej kvůli Naganu, pak následovala zlatá generace. To mě mrzí dost. Je to takový nesplněný sen, že se nám nepovedlo přivézt žádnou medaili.

O SOUČASNÉM REŽIMU. Prioritou je pro mě moje rodina. Během kariéry člověk cestuje, prací okolo hokeje je hodně zaneprázdněný. Užívám si, že můžu každý den spát ve své posteli a odvézt dceru do školky. Nezmeškám žádné důležité akce. To je určitě fajn, žít takový ten „normální život“. Dělám věci kolem baráku, na to jsem nikdy neměl čas. Vždycky jsme přiletěli na dva tři měsíce. Teď jsem vlastně poprvé zažil jaro, kdy člověk připravuje zahradu na léto. 

O SPORTOVNÍCH AKTIVITÁCH. Hraju si s tím a hledám, co mi tělo dovolí. Hodně jsem přes zimu plaval, což je na koleno takové neinvazivní. Do budoucna třeba zkusím cyklistiku. Jednou dvakrát týdně chodím hrát hokej jako hráč v poli. Občas dám nějaký gól, je to docela fajn pocit. Někdy využiju situace, které jsem sám neměl rád. Ale spíš jsem rád, že se můžu hýbat, jsem s partou kamarádů. Člověk si to užívá trochu jinak. Sport k mému životu patří. Doufám, že budu fungovat co nejdéle. 

O PROFESNÍCH PLÁNECH. Spíš o tom pomlčím. Ale v nejbližší době jsem dostal příležitost působit jako jeden z expertů ČT sport při blížícím se MS. Měl bych být po boku Roberta Záruby ve studiu, to podle mě bude super. Chtěl jsem na domácím šampionátu být jako hráč, ale to bohužel není možné. Tak si atmosféru aspoň užiju z druhé strany. Colorado mi během roku nabídlo spolupráci, takže jsem pomáhal se skautingem brankářů. To je možná něco, co bych do budoucna chtěl dělat. Baví mě sledovat mladé nadějné hráče. Uvidíme, jak se tam domluvíme. Snažím se mít přehled, ať už o extralize nebo hráčích v NHL. Hokej mě baví, miluju ten sport. Sleduju tak nějak všechno.

„Colorado mi během roku nabídlo spolupráci, takže jsem pomáhal se skautingem brankářů.“

O PRÁCI TELEVIZNÍHO EXPERTA. Jestli mě znáte, tak si nedovedu představit, že bych byl tvrdý a přísný. Spíš chci být upřímný a vysvětlit situace z gólmanského pohledu, což si myslím, že v televizi občas trochu chybí. Komentátor třeba nevidí detaily, které něčemu předchází. Chtěl bych přiblížit, jak se brankář cítí. Jsou takové věty, kdy člověku vstávají vlasy na hlavě. Ale to k tomu patří, už se toho asi nevyvarujeme. Byl jsem se podívat i ve studiu, jak to chodí. S Robertem už jsme se na to téma bavili. Určitě budu nervózní, zároveň se na to těším, že bude zase nějaké vzrůšo. 

O TRENÉROVI RADIMU RULÍKOVI. Potkali jsme se už v juniorce v Plzni. Měli jsme takový vztah, že mě nechal chytat a moc jsme se o tom nebavili. V Litvínově jsem to řešil hlavně se Zdeňkem Orctem a zároveň jsem od něj cítil důvěru, což je pro brankáře to nejdůležitější. Moc mu přeju, kam se za těch devět let posunul.

O ZDEŇKU ORCTOVI. Zdeněk byl takový můj doktor přes hlavu, určitě stěžejní člověk. Potkal jsem ho ve správný čas na správném místě, on mi právě dodal tu esenci, která mě potom vyslala do velkého hokeje. Bez něj bych určitě nedošel tak daleko.

O PLAY OFF SÉRII S EDMONTONEM Z ROKU 2022. Bylo to takové vyvrcholení mojí kariéry. Můj parťák Darcy Kuemper se zranil a my jsme byli jako jeden z favoritů ve finále konference. V tu chvíli to na mě dýchlo, dostavily se nějaké pochybnosti. Ale já jsem si spíš řekl, že do tohohle momentu jsem směřoval celou kariéru a teď už to musím jen prodat. Vyšlo to pohádkově, pak jsme vyhráli Stanley Cup. Hodně rád vzpomínám i na období, kdy jsem byl nahoře první celou sezonu a Grubauer měl nějaké zdravotní trable, takže jsem chytal velkou porci zápasů a dařilo se nám vyhrávat.

„Zdeněk Orct byl takový můj doktor přes hlavu, určitě stěžejní člověk.“

O PŘÍPADNÉM SETRVÁNÍ ZA MOŘEM. Colorado milujeme, je to nádherné místo. Řekl bych, že možná nejlepší stát k životu v Americe. Máme tam spoustu přátel, hlavně Čechů a Slováků. Našli jsme si tam takovou československou komunitu. To jsou přátelství, která se formovala až na úrovni rodiny. Celý podzim jsme se tak nějak loučili, s těmi lidmi určitě budeme dál v kontaktu. Na druhou stranu jsme doma tady, s manželkou a dcerou jsme budovali domov v Plzni a těšili jsme se na to, až budeme žít v okruhu rodiny.

O LITVÍNOVĚ. Přiznám se, že ho mám v srdci i hlavě. Ale organizace už se strašně změnila. Byl jsem se podívat na zápasy a uvědomil jsem si, že už tam je snad jen Zdeněk Orct a jako jediný hráč Ondřej Jurčík. Ale do města se vracím hrozně rád, manželka odtud pochází. Kdykoliv tam přijedeme, tak všechny navštívíme a máme super čas. 

O PŘEDKOLE PROTI PLZNI. Shodou okolností se Plzeň s Litvínovem potkaly, bylo to hodně pikantní. Byl jsem se tam podívat a přiznám se, že jsem v tu chvíli přál Litvínovu. Měli lepší sezonu, nasbírali o hodně víc bodů a zasloužili si postup. I když mám Plzeň samozřejmě rád, je to moje rodné město, mám tam spoustu kamarádů… Ale převažovalo to, že jsem přál Litvínovu.

O FINÁLE EXTRALIGY. Jasným favoritem jsou za mě Pardubice, s tím kádrem, co daly dohromady. Třinec ale už v semifinále ukázal, že má ohromnou sílu. Hodně napoví další zápas. 

„V Utahu bude o hokej zájem, třeba se časem vyvine nějaké derby.“

O GÓLU DANIELA VOŽENÍLKA V POSLEDNÍ VTEŘINĚ. Spíš jsem litoval Kubu Kováře, to je noční můra každého brankáře. Zároveň to ukazuje krásu hokeje, do poslední vteřiny se něco může stát. Kuba je neuvěřitelný gólman, dokázal toho v životě strašně moc. V Rusku zanechal obrovskou stopu. Kdo ví, třeba bude příští rok jezdit v O2 areně s pohárem nad hlavou a všichni mu budou tleskat. Určitě bych mu to přál. 

O RELOKACI ARIZONY DO UTAHU. Myslím, že to tam delší dobu nefungovalo, jak mělo. Byla škoda, že se hrálo na takhle malém stadionu. V Utahu bude o hokej zájem. Je to docela blízko Coloradu, tak se třeba časem vyvine nějaké takové derby.

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz