Jágr o domácím tlaku i medailích z MS: Až ti bude 70...
Jaromír Jágr
|
Foto: Roman Mareš, rytirikladno.cz
„Hrát na domácím mistrovství světa je pro každého hokejistu obrovský zážitek. Na druhou stranu to přináší i obrovský tlak, sleduje vás celá rodina, fanoušci mají obrovské očekávání. Popularita hokeje v Česku je obrovská a lidi jsou fanatici…“ začal Jaromír Jágr vyprávět tichým klidným hlasem.
V pražském hotelu se sešel i s Jarim Kurrim nebo Uwe Kruppem, aby pomohl propagovat domácí šampionát.
Pojďme probrat domácí mistrovství, které jste zažil. Co to první v roce 2004?
V roce 2004 v nové hale jsme měli vynikající tým. Dokázali jsme to i v základní části turnaje, kdy jsme neprohráli ani jeden zápas, Kanadu jsme v posledním utkání ve skupině porazili 6:2. Takže jsme měli obrovské sebevědomí před čtvrtfinále. Nastoupili jsme proti Americe, která skončila čtvrtá v Ostravě, ještě musela cestovat. Myslím, že tam došlo trochu k podcenění.
Opravdu?
Možná už jsme se viděli dál než ve čtvrtfinále. Vedli jsme dokonce 2:0, ale zápas jsme prohráli v nájezdech. Na druhou stranu – já věřím v osud a možná jsme podobným způsobem uspěli ve Vídni o rok později, kde se nám to vrátilo zpátky. S USA jsme tehdy 0:2 prohrávali a taky jsme uspěli na nájezdy. Takže když se nad tím zamyslíš: Všechno zlý je k něčemu dobrý.
A MS v roce 2015?
To bylo velice těžké získat zlaté medaile, když se podíváme na sestavu, se kterou do Prahy přijela Kanada… Možná měli i lepší tým než na olympiádách, přijeli Crosby, Seguin, Hall, Eberle, Spezza… Neprohráli ani jednou, měli neskutečný mančaft.
„Nastoupili jsme proti Americe, která skončila čtvrtá v Ostravě, ještě musela cestovat. Myslím, že tam došlo trochu k podcenění."
Jaká byla osobní hráčská zkušenost s turnajem?
Na poslední chvíli jsem nevěděl, jestli nastoupím. Během sezony jsem hrál v New Jersey, kde se mi moc nedařilo. Byl jsem vytrejdovaný na Floridu, kde jsem zase ožil. Začal jsem dávat góly a nakonec jsem přijel na mistrovství světa. Bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí, které jsem mohl udělat. Užíval jsem si každé střídání, každý zápas! A to díky fanouškům, kteří mi dali najevo, že si váží toho, že jsem tady mohl hrát. A fandění k mojí osobě, to bylo něco neskutečného. Přál bych to zažít komukoliv. Plus se mi podařil zápas ve čtvrtfinále proti Finsku, kde jsem dal dva góly. Bohužel jsme v semifinále narazili na Kanadu, která byla o něco lepší. Myslím, že jsme odehráli důstojný zápas, hned na začátku jel Červus sám na bránu. Taky nám neuznali jeden gól, který měl platit, kvůli postavení v brankovišti. Škoda…
Během letošního MS budete uveden do Síně slávy IIHF. Očekáváte podobné ovace jako během zápasu?
Nemůžeš srovnávat ceremoniál, který trvá pár minut, s každým zápasem. A s Pittsburghem si myslím, že se to taky nedá srovnávat. Byl jsem tam oceněný sám, dvacet let tam takovou akci neměli, naposledy tam byl Mario Lemieux… Co se událo v Pittsburghu, to je jedinečný zážitek. Jako malí kluci jsme přitom NHL neřešili. Kdybych neměl společný pokoj na mistrovství světa 1990 s Holasem (Robertem Holíkem), tak jsem absolutně nevěděl, co NHL je. On měl ty „Hockey Newsy“ (kanadský magazín The Hockey News). Takže tam jsem dostal školení o NHL (směje se).
„Kdybych neměl společný pokoj na mistrovství světa 1990 s Holasem (Robertem Holíkem), tak jsem absolutně nevěděl, co NHL je."
Jak zpětně vnímáte své první MS 1990?
Nikdo do poslední chvíle nevěděl, jestli pojedu sám nebo pojede celá lajna. V té době byli Robert Holík i Robert Reichel lepší hokejisti, než jsem byl já. Trenér Pavel Wohl se nakonec rozhodl, že vezme celý útok, což mi hrozně pomohlo – jinak bych se tam nedostal. Hráli jsme spolu už na MS juniorů, takže celý turnaj v Bernu byl pro náš rozvoj důležitý.
Prakticky vždy, když jste mohl, tak jste reprezentoval.
Když jsem pak hrál za Pittsburgh, postupovali jsme do play off a šance jet na MS byla minimální. Když jsem pak šel hrát do Ruska, šance jsem měl větší. Třeba v roce 2005, kdy jsme vyhráli a šlo o můj první titul mistra světa, byla v NHL výluka, takže se na turnaj sjeli ti nejlepší hráči celého světa. My jsme ale měli výhodu, že jsme se udržovali a hráli jsme celý rok soutěž, na rozdíl od Kanaďanů a Američanů. Konkurence byla spíše proti Švédsku, Finsku a Rusku. I když se pak Kanaďani dostali do finále, ne všichni byli rozehraní tak, jako my.
Druhé zlato jste získal v roce 2010.
Můžeš říct, že to byla náhoda. Na druhou stranu jsme se dostali do situace, kdy jsme měli nůž na krku. Nebyla žádná jiná možnost, než vyhrát poslední tři zápasy, abychom se vůbec dostali do čtvrtfinále, aby z toho nebyla největší ostuda v historii. A když hraješ pod takovým tlakem… I když nemám rád slovo strach – tak strach tě tak spojí, strach z průšvihu je tak silný, že nakonec jsme si odvezli zlato. (zasměje se)
„I když nemám rád slovo strach – tak strach tě tak spojí, strach z průšvihu je tak silný, že nakonec jsme si – odvezli zlato."
Měl jste tam známý proslov, kde zaznělo, ať si každý sáhne do svědomí.
Myslím, že nebylo úplně správně pochopeno, co jsem chtěl říct. Byl jsem plný emocí, ale vadilo mi to, že po prohře s Norskem začali novináři šít do mužstva, že není dost dobré. A já si myslel, že to bylo nespravedlivé. Pokud jsme neměli kvality, ještě to neznamenalo, že jsme špatní. Dělali jsme naplno všechno, co jsme dokázali. Prohru nejde brát jako konec světa, důležité bylo, že jsme odevzdali maximum. Chtěl jsem kluky bránit a snažil jsem se říct, že by měli být kritizovaní spíš ti hráči, kteří se na to s prominutím vys*ali a z NHL nepřijeli. A nakonec jsme kvalitu ukázali, přehrávali jsme Švédy i Finy. Ale zezačátku, než jsme se do toho dostali, spousta kluků byla poprvé na mistrovství světa…
Ve finále jste porazili Rusko s mnoha hvězdami.
Bojovnost tam byla taková, že hráči do střel padali po hubách. Kdyby někdo našemu hráči vystřelil do hlavy, tak neuhne! Jak byl tým poskládaný, a jakou měl vůli a chuť vyhrát, to bylo jedinečné.
Svoji roli v týmu jste vnímal jak?
Jsou na to dva pohledy. Jeden je hokejový – nemyslím si, že by se mi dařilo tak moc, že bych byl nenahraditelný. Druhá věc je ta, že jsem byl hráčem se spoustou zkušeností. Tahle podpora byla pro mužstvo a jeho psychiku větší než ta hokejová na ledě. Tam jsem nepodával zázračné výkony a byl jsem jeden z hráčů.
„Nemyslím si, že by se mi dařilo tak moc, že bych byl nenahraditelný. Druhá věc je ta, že jsem byl hráčem se spoustou zkušeností."
Změnil ten turnaj některým hráčům i kariéru?
Proč by ne, podepsali vyšší smlouvy v lepších ligách, spousta kluků šla do KHL, která tehdy byla druhou nejlepší soutěží. Možná získali i sebevědomí a chuť vyhrávat, třeba Martin Růžička. Ale celkově jsme měli dobré hráče. Akorát nebylo známí, neměli takové jméno.
Jak vidíte české šance letos?
Těžko předpovídat, když nevíme, jaké budou soupisky. Jsem zvědavý, jak silná přijede Kanada a Amerika. Termín mistrovství je posunutý o týden dozadu, výhodou je, že mohou přijet i hráči po vypadnutí z prvního kola Stanley Cupu. Nevýhodou je, že zámořští hokejisti nemají kemp, jako my. Musí se udržovat sami. A když nepokračuješ v play off, chceš si odpočinout, jet někam s rodinou. A pak se zase sbalit a hrát hokej? Rozdělit si odpočinek i letní přípravu? Záleží na pohledu hráče. Na druhou stranu je sem táhne Praha. Co si budeme namlouvat, Praha je krásné město. A má hezkou reputaci. (směje se)
V NHL už nepůsobí tolik Čechů, nebude to na kvalitě týmu znát?
Nemyslím si, že by to byl problém. Potřebuješ rozdílového hráče, tím je Pasta nebo Martin Nečas. Ale Pasta je jinde a ty potřebuješ hokejistu, který dokáže zápas „vyhrát sám“. Myslím, že problém vůbec nebudou kvalitní brankáři, těch nám v NHL chytá dost. Ale i hráči z Evropy nebo z extraligy to můžou v klidu hrát. Trenéři měli možnost je vidět, vyzkoušet, budou pohromadě. Není to tak, že přijedou hvězdy z NHL a ostatní pojedou domů. Občas se stane, že to taky nabourá chemii v mužstvu. Základ týmu ale zůstane pořád stejný a doplní jej pár hráčů ze zámoří. To může být pro dobro věci.
„Jiří Ticháček? Já doufám, že bude bojovat hlavně v baráži."
O MS bojuje i kladenský Jiří Ticháček.
Já doufám, že bude bojovat hlavně v baráži. (usměje se)
Když mluvíte o rozdílových hráčích – vnímáte to tak, že v roce 2010 jste to byl vy a brankář Tomáš Vokoun?
Voky samozřejmě chytal výborně. Potřebuješ gólmana, bez toho to nejde. Pokud ti gólman pustí v rozhodujícím zápase dva tři góly, které by neměl dostat, tak se nemůžeš do toho vrátit. Není to Stanley Cup, kde máš další šanci. Tady je to o jednom zápase. Můžeš mít všechno perfektní, najednou se ti zraní klíčový hráč, brankář zrovna nemá svůj den, komukoliv se něco stane a všechno můžeš zahodit. Za rok začínáš znova. Je to hodně o náhodě.
Kdo by mohl být takovou osobností letos?
Máš tam zkušené trenéry, kteří to hráli – ať je to Židla (Marek Židlický) nebo Pleky (Tomáš Plekanec). To mluvím o hráčích, kteří v daných situacích byli, to je důležité. Radim Rulík nehrál hokej na téhle úrovni, ale zase je to vynikající trenér. Potřebuješ ale propojení, asistenti trenéra jsou hrozně důležití. Beru je jako takovou propojku. Hráči řeknou víc asistentovi než hlavnímu. Pleky byl aktivní hráč ještě minulý rok, Židla taky neskončil tak dávno. Jsou to mladí trenéři, což je důležité. Záleží, jaká bude sestava. Je důležité, kolik tam bude veteránů, ale hlavně je důležité, jak se ti daří. Hlavně klíčovým hráčům. Málokdo dokázal být lídr, když se mu zrovna nedaří. Když tam řveš na ostatní hráče, tak pak vypadáš jako šašek. Oni ti pak řeknou, že taky hraješ hov*o. Od toho je hierarchie. Nejhorší je, když se první lajně nedaří, a začne se dařit čtvrté. To je největší průšvih. Ti ze čtvrté si najednou myslí, že můžou hrát tu první. Ona to je pravda, ale čtrnáct dní. Když se daří první lajně, druhá je druhá, třetí je třetí a čtvrtá je čtvrtá, tak je to ideální.
„Potřebuješ propojení, asistenti trenéra jsou hrozně důležití. Beru je jako takovou propojku."
Je těžší hrát takhle velký turnaj doma? Na Světovém poháru 1996 jste zažil i hořkých neúspěch.
Rok 1996 byl specifický. Novináři z nás udělali daleko lepší hráče, než jsme byli. Nazývali jste to dream team, my byli dream team, ale ten tu měla všechna mužstva. Nakonec jsme dostali i od Němců. Záleží vždycky, jak se ti daří. Pokud máš dobrý začátek, lidé tě poženou. Záleží ale na tom, jak se s tím hráči vyrovnají. To je individuální. Proto potřebuješ osobnosti, které tomu dají klid. Nezbláznit se, když se ti nedaří zápas, když prohráváš po první třetině, aby mužstvo nezpanikařilo.
Zažil jste větší erupci nadšení než po vašich gólech ve čtvrtfinále šampionátu v roce 2015 proti Finsku?
Pro mě osobně to je nezapomenutelný zážitek. Bylo to moje poslední mistrovství světa, bral jsem to jako svůj poslední zápas, kdybychom prohráli. Zrovna se mi dařilo, postoupili jsme. Vždycky se říká, že je to klíčový zápas na mistrovství světa. Když uděláš čtvrtfinále, tak je to úspěch, nebo neúspěch. Můžeš prohrát spoustu zápasů v základní části, ale když vyhraješ ve čtvrtfinále, tak máš šanci na medaili.
Měnil se v průběhu let váš vztah k národnímu týmu?
To asi jo. Není to jen o národním týmu, je to celkově o hokeji, o tom, jak se koukáš na hokej. Věkem se mění všechno. To, jak se koukáš na hokej, jak koukáš na tým. Když jsi mladý, máš v hlavě daleko víc osobní úspěch, když jsi starší, tak už osobní úspěch jde stranou a máš před sebou jen týmový úspěch. To je úplně normální. Vážíš si úspěchu v nároďáku později daleko víc, než když jsi mladý. To je stejné, jako když se díváš na život a je ti 20 let. Až ti bude 70, budeš si vážit každého dne. Když je ti 20, tak jich máš spoustu před sebou. Stejné je to s nároďákem. Říkáš si, může to být tvůj poslední zápas. Je to to samé.
Share on Facebook
