22. 2. - 09:00
Film Děti Nagana, který je ode dneška v kinech, je poctou úspěchům českých hokejistů a vzdává hold legendám, které se postaraly o obrovské překvapení na ZOH v Naganu. Předává poselství o tom, že dětské sny mají mnoho podob a děti je třeba podporovat. Zároveň otevírá aktuální téma dětí a sportu, protože s podporou pohybu dětí je potřeba začít u rodiny. A to je také jedno z klíčových poselství celého filmu Děti Nagana.
15. 9. - 11:28
Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!
4. 2. - 11:32
4. únor je Světovým dnem rakoviny!
Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.
26. 11. - 11:57
Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!
Sympatický chlapík navázal na úspěšnou kariéru obránce, který roky brázdil především naše a německá kluziště. Syn vynikajícího trenéra Floriána Střídy patřil do silné generace hokejistů z Pardubic, kteří zazářili v juniorských výběrech a pak i v nejvyšší soutěži. Martin Střída má doma zlaté medaile za tituly z let 1987 a 1989, pravidelně nastupoval za reprezentační B tým.
S vrcholovým hokejem zůstal v kontaktu z jiné pozice a rozhodně nezvolnil. "Naše společnost postupně expandovala, zastupujeme CCM, a to i na Slovensku nebo v Maďarsku. Takže také dost cestuju a neustále řeším spoustu věcí. Ale rozhodně si nestěžuju. Mám to rád," vykládá upřímně.
Vaše společnost letos slaví dvacet let od založení. Jak myšlenka na působení v oboru prodeje a distribuce výstroje vlastně vznikla?
Strašně rychle. Když jsem ještě hrál, podobné plány jsem neměl. Vrcholového hokeje jsem nechal ve dvaatřiceti letech, na dnešní poměry velmi brzy. Stalo se tak v Německu, kam jsem po změnách v roce 1989 odešel za angažmá. Naše generace, do níž patřili Dominik Hašek, Jirka Jiroutek, Franta Musil a další, dostala tu možnost díky novým poměrům. Po návratu z vojny jsem byl rok v Pardubicích, načež jsem mohl odejít do Německa. No a když jsem tam hrál šestým rokem, přišel jeden obchodník za mým otcem, jestli by s ním nechtěl dělat v Čechách. Šlo o distribuci a prodej výstroje, veškerého vybavení pro hokejisty. Táta řekl: hele, to není pro mě, zeptám se syna. A mně se to zalíbilo.
Takže opravdu náhoda.
Úplná! Byl jsem v situaci, kdy se mi v klubu hokejově dařilo, na stole ležel nový tříletý kontrakt. Ale říkal jsem si, že bych už docela rád začal doma v Česku podnikat. Daly se tu dělat výhodné smlouvy, i v Německu. Tak nějak jsem cítil, že tahle oblast by mě mohla živit. A zajímat. Jsem sice vystudovaný učitel a mám trenérskou jedničku, ale přišla nečekaná šance a já se pustil do podnikání. Zároveň jsem dojížděl hrát do Německa, do tamních nižších soutěží. Pak už to fakt nešlo dohromady, na hokej jsem se tedy vykašlal, od té doby působím v oblasti prodeje a distribuce hokejového vybavení.
Je pro vás velkou výhodou, že máte za sebou hokejovou minulost a dobře víte, jaké jsou potřeby a přání hráčů?
Jednoznačně. Dneska jsem ten, který ve firmě možná nejméně rozumí produktu, který je úžasný a strašně složitý. Vím o něm asi víc než někdo z ulice, ale méně na to, abych ho uměl nabízet. Výstroj je teď samozřejmě úplně jiná než v dobách mého hraní, stejně jako je úplně jiný hokej. Všechno se zrychluje. Současné materiály jsou velmi lehké a nesají vodu, za mých časů měla výstroj po první třetině o deset kilo víc a z gólmanů kapala voda... Ale to není podstatné. Zásadní bylo, že jsem hokej hrál. Byznys se rozděluje na obchod s týmy a ten pro veřejnost. Přičemž těžší je dělat pro kluby, jelikož potřebujete velkou kvalitu zboží, musíte znát konkrétní lidi. A také je nutné, abyste uměl mluvit s hráči. Vycítit jejich potřeby. Paradoxní bylo, že já neuměl prodat hokejku paní do obchodu v Havlíčkově Brodě, ale uměl jsem uzavřít obchod s kluby z Pardubic nebo Budějovic, protože tam seděl někdo, koho jsem znal. Přišel jsem a řekl: hele, dej mi šanci. On odpověděl: pokud to hráči budou chtít, nemám námitek.
Podnikání v hokejovém prostředí je ale na druhou stranu dost specifické, ne?
Je, ale já ho mám rád. Tenhle byznys je úplně stejně tvrdej jako v jiných oblastech. Jsem ale vděčný za to, že mohu v hokeji takhle působit. Znám prostředí, vyšel jsem z něj. Všichni hráči, trenéři, funkcionáři a fanoušci jsou na hokeji proto, že ho milují. Oni tam nemusejí být, jenže to mají rádi. Jste uprostřed jakési vášně. Vy to máte asi stejné. Hokej.cz děláte proto, že máte hokej také rád. Kdyby ne, najdete si jinou oblast. Takže když to shrnu: je to náročné, ale hokej lidi spojuje. Což samozřejmě neplatí jen v Česku, ale po celém světě.
Jak dlouho spolupracujete s českým hokejovým svazem?
Určitě víc než deset let. Začali jsme tím, že jsme dodávali dresy, později byla spolupráce rozšířena o práva na výrobu i prodej předmětů pro fanoušky. Před šesti nebo sedmi lety jsme přebrali smlouvu, kterou společnost CCM podporuje svaz, další spolupráce běží ze strany Střída Sport. Naše partnerství je široké a myslím, že obohacuje obě strany. Vyvinulo se to třeba ve společné akce, mám na mysli projekt Pojď hrát hokej a další. Celkově vzato jsme u nás distributorem značky CCM, která patří pod křídla Adidas Group, aktuálně jsme jedničkou na trhu. Střída Sport také realizuje spolupráci na poli výroby dresů, merchandisingu a podobně.
Znamená to, že dresy a vybavením zásobujete nejen elitní národní tým, ale i další reprezentační výběry?
Ano. Existuje smlouva o dodávání výstroje a vybavení, záběr je široký. Jde o všechny věkové kategorie, včetně reprezentačního áčka. Určité specifikum nastává před akcemi, kdy přicházejí hokejisté z NHL. Tam totiž platí trošku jiný systém. V Evropě si domluvíte smlouvy s klubem a podle toho hráči berou vaši výstroj, v NHL si firmy dělají smlouvy s jednotlivými hráči. Stává se tedy, že někteří kluci mají i jiné značky, což nám nevadí. Jde o to, aby byli všichni spokojeni. Ale naše značka má i tak převahu.
Společnost CCM zastupujete jen u nás, nebo i v jiných zemích?
Na trhu jsou obecně dvě největší značky, CCM je jedna z nich. A ta nejsilnější. Tuhle značku používají největší hvězdy NHL, mnozí hokejisté z extraligy, z jiných evropských zemí. Na našem kontinentu se prodej a zastoupení řeší různě. Někde má značka svoji pobočku, některé země jsou řešeny přes distributory - jako třeba u v Česku. To znamená: já jsem soukromá společnost, která má distributorská práva pro území České republiky, Slovenska a Maďarska. V dalších zemích je to různé, Švýcarsko a Německo má kupříkladu Švýcar, který funguje podobně jako já.
Dá se říci, kolik poboček máte? A kolik lidí zaměstnáváte?
Jelikož jsme vznikli v Pardubicích, sklady i kanceláře sídlí tam. Obchodní oddělení máme v Praze. Na obou pobočkách je zhruba deset lidí, další zaměstnanci působí v našich maloobchodech. Dva lidé pak pro nás pracují na Slovensku.
Zmínil jste společnou akci se svazem Pojď hrát hokej, kdy podporujete malé zájemce o tento sport. Leží vám hodně na srdci, aby začali hrát i ti, jejichž rodiče třeba nemají takové finanční možnosti?
To je naše filozofie, máme ji společnou se svazem. Český hokej je aktuálně ve velmi dobré kondici – jak díky svazu, tak díky práci jednotlivých klubů. V každém vyrůstá zhruba 300 dětí, což je úžasné. My Češi jsme pořád hokejový národ, ale konkurence už není taková jako v dobách, kdy začínala moje generace. Jsou tu jiné sporty, školy, počítače... Ve světě to je stejné. Proto považuji za strašně důležité, abychom děti získali na naši stranu. Akci Pojď hrát hokej vymyslel svaz a my jsme její součástí. Materiálně ji podporujeme.
Během mezistátního utkání v Plzni (na snímku) jste předával šek malé holčičce z Nadace Malá jóga, jež pomáhá dětem s onkologickým onemocněním. Věnujete se charitě pravidelně?
Děláme ji mnoho let a nikdy jsme to nikde nepublikovali. Myslím, že to není důležité. Řekněme, že teď se to stalo součástí oslav 20 let Střída Sportu. Připravili jsme spoustu soutěží pro děti a fanoušky, rozdávali jsme čepice, šály, další předměty. Chtěli jsme trošku pobavit lidi a s národním týmem si připomenout naše výročí. Došlo i na předání zmíněného šeku, chceme pomoci. Má to smysl pro děti, pro Malou jógu. To byl největší důvod, proč jsme souhlasili s tím, že to uděláme takhle veřejně. Třeba se najdou i další lidi, kteří nadaci finančně podpoří.
Ještě se vrátím k reprezentaci, kterou zásobujete vybavením. Vy jste si v minulosti zahrál za dvacítku i za B tým, ale do toho elitního jste se nedostal. Není vám to líto?
Žili jsme v jiné době, hokej tady byl úžasný a strašně silný. Hráči nesměli odcházet, zůstávali doma, dostat se do nároďáku bylo mimořádně náročné. V lize hráli lepší kluci než já. Osm beků bylo v podstatě jasných, pro další místa nebyla. Teď se v reprezentaci otočí ročně 30 až 40 hráčů, za nás mnohem méně. To samé v Pardubicích. Když odešli Martinec, Šťastní a další legendy, nastoupila naše generace. Nebýt devětaosmdesátého, kluci po nás by se do ligy dostávali mnohem hůř. Jenže po roce 1989 se otevřely hranice a tím i příležitosti v tuzemských klubech.
Když se podíváme na vaše současníky, to byla spousta vynikajících hráčů.
Ano, neskutečných! Vezměte si Dominika Haška, Frantu Musila, Petra Břízu. Na dvacítkách nastoupili Rosol, Kameš, Klíma, Dolana, Jiroutek, Petr Svoboda... V téhle partě hrát, to bylo fakt skvělé. Moc rád vzpomínám na mistrovství světa juniorů a samozřejmě na dva tituly s Pardubicemi.
Který byl těžší?
Ten proti Jihlavě, v roce 1987. S Trenčínem o dva roky později mi to připadalo veselejší, i když jsme poslední utkání hráli venku. Tehdy jsem dostával hodně prostoru a hrál v podstatě všechno. V obranné dvojici jsem byl s Milošem Hrubešem, před námi Láďa Lubina, Jirka Jiroutek a Ludva Kopecký. První lajnu tvořili Marek, Mečiar, Janecký, Kovařík a Šejba. Pak byl útok Čech, Musil, Vršanský. A v brance samozřejmě Hašan.
S ním jste zažil i vojnu v Jihlavě a zmíněný rok 1989.
S Dominikem se známe strašně dlouho. Z mládežnických týmů Pardubic, v podstatě jsme spolu začínali, také jsme později chodili na stejnou fakultu a na praxe. S Hašanem a s Robertem Vršanským jsme šli na vojnu po druhém titulu a musím říci, že to tam bylo na úrovni. Sametovou revoluci jsme sledovali jako všichni ostatní, jezdilo se do Prahy na demonstrace, v Jihlavě to nebylo nijak dramatické. Nic politického. Měli jsme na starost jenom hokej. Po vojně odešel Dominik do Chicaga, já hrál ještě rok v Pardubicích a pak přišlo zmíněné Německo. Konkrétně Peissenberg a Miesbach.
Váš tatínek Florián byl vynikajícím trenérem, který působil v Pardubicích, v Německu, u reprezentačních výběrů. Vás by trenéřina nebavila?
Ale bavila, jenže víte, jaký mají trenéři život. Když se nedaří, jsou první na ráně. Hodně cestují, samé stresy... Já to viděl na tátovi. Byl úspěšný, měl krásné roky. Ale stejně se mu stalo, že musel skončit dřív. Navíc já dostal dobrou nabídku na podnikání, tím to bylo dané. Zůstal jsem u hokeje, byť v trošku jiné roli. A jsem za to moc rád. V podnikání jsem našel strašnou svobodu. Za dobré i špatné věci si mohu sám.
