22. 2. - 09:00
Film Děti Nagana, který je ode dneška v kinech, je poctou úspěchům českých hokejistů a vzdává hold legendám, které se postaraly o obrovské překvapení na ZOH v Naganu. Předává poselství o tom, že dětské sny mají mnoho podob a děti je třeba podporovat. Zároveň otevírá aktuální téma dětí a sportu, protože s podporou pohybu dětí je potřeba začít u rodiny. A to je také jedno z klíčových poselství celého filmu Děti Nagana.
15. 9. - 11:28
Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!
4. 2. - 11:32
4. únor je Světovým dnem rakoviny!
Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.
26. 11. - 11:57
Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!
Do elitní soutěže kdysi naskočil jako sedmnáctiletý mladík a okamžitě se rozkoukal. Pamatujete? Útok Rob, Horák, Pýcha byl svého času hlavní zbraní Jihočechů. Zatímco prvně zmíněný křídelní útočník ještě aktivně hraje, Horák s Pýchou se rozloučili. Výtečný centr nadobro, v současnosti už milovaný sport neválí na žádné úrovni. "Ještě před dvěma lety jsem pomáhal Strakonicím ve druhé lize, ale zlomili mi kotník. Mám v něm patnáct šroubů," láteří.
I kdyby chtěl, s poraněnou nohou do brusle nemůže. "Okamžitě mi to natéká, hrát s tím nejde. Nechodím ani se starou gardou, dva roky sleduju hokej jen z novin nebo z televize.Každý čtvrtek pustím přenos a koukám na extraligu" hlásí. Postupem času se trošku vytratil. Horák netrénuje, není o něm slyšet. Našel si práci mimo sportovní obor, daleko od hučícího publika vyprodaných arén.
"Pracuju v jedné budějovické firmě, kterou vede můj táta. Dělám strojního zámečníka. Mám průmyslovku, pracuju na strojích, naučil jsem se spoustu věcí. Když je potřeba, stane se ze mě skladník. Nakládám, vykládám. Jindy zmáknu zase něco jiného," vypráví. Jeho denní režim je zcela jiný než v dobách aktivní činnosti. Zatímco dřív trávil s hokejem především večery a víkendy, teď je tomu naopak.
"Práci mám od sedmi ráno do tří odpoledne. Soboty a neděle jsou volné, tehdy se snažím chodit na zápasy syna," reaguje. Roman mladší dělá tatínkovi radost. Platí za jednoho z nejtalentovanějších útočníků ročníku 1991, je stálým členem reprezentační osmnáctky. "Jezdím s ním na turnaje, chodím na domácí utkání. Myslím, že Roman nějaký talent má," říká skromně hrdý otec.
Potomka dokáže pochválit, ale častěji ho cepuje. "Když třeba přijede soupeř slabších kvalit, někdy se mi zdá, že Roman nehraje naplno. Opakuju mu: pokud chceš něčeho dosáhnout, musíš tomu dávat maximum pořád. Ve všech zápasech," říká. Je syn hokejově podobný tatínkovi? "Těžko říci. Něco tam je. Kluk má lepší bruslení, rychleji se rozjede z místa, já vynikal zase možná v jiných věcech," uvažuje.
S bývalými spoluhráči udržuje Horák starší občasný kontakt. "Když jdu na juniory, někdy někoho potkám. Volám si s Edou Turkem. Kdysi jsme se spolu dostali do nároďáku, bylo to v době po návratu Budějovic z národní ligy, kdy se nám v nejvyšší soutěži dařilo. S ním v kontgaktu jsem," vzpomíná.
Do osobní sbírky úspěchů může Horák zařadit olympijské hry v Lillehammeru 1994 a tři světové šampionáty. Z Německa 1993 má bronz, další rok v Itálii si výtečný střední útočník pro změnu zahrál krátce jako obránce. "Bylo to proti Francii. Chyběli nám hráči a trenér Hlinka oznámil, že na beka půjdu já. Centři umí všechno, řekl. Doplnil, že pokud bude třeba, dá mě do branky. Byla to legrace, pan Hlinka měl ohromnou autoritu."
Utkání zvládl na výbornou. "S rozehrávkou jsem neměl problémy, přede mnou naskakovali tuším Ručinský s Beránkem. Ale stíhat dozadu - to bylo těžší. Naštěstí kolem mě soupeři moc nejezdili," usmívá se. V národním týmu by toho Horák stihl určitě víc, jenže brzdila ho zranění. "Měl jsem potíže s kolenem, později s plotýnkou. Také jsem si zlomil ruku," vypočítává.
Rád by se dostal na lukrativní zahraniční angažmá, jenže NHL tehdy hráčům jako on nepřála. "Před dvacítkami v Anchorage jsem vypadl pro zranění. Slyšel jsem, že by mě mohli draftovat. Ale když jsem se tehdy nepředstavil na šampionátu, nikdo si mě nevzal. NHL byla jiná než teď, kdy se píská každý faul. Možná bych nebyl bez šancí, takový Martin Hosták se také moc nesrážel a přesto se do zámoří dostal. Ale to už je teď jedno," mávne rukou.
Z jihočeské metropole se vydal do pražské Sparty, kde prožil výborné období. Hrál za německý Norimberk i ve finském Pori. "Měl jsem jít do švýcarského Klotenu, ale v létě jsem si hnul plotýnkou a čtyři měsíce pak marodil. Švýcaři mi zrurušili smlouvu," lituje zmařeného odchodu pod Alpy. V Norimberku zažil soutěž plnou Kanaďanů. "Hráli jsme ve staré hale, podmínky nebyly jako dneska," srovnává.
Do Finska se vypravil tak trochu z nouze. "Ze Sparty jsem šel do Havířova, kde měli finanční potíže. Vyřešil jsem to přesunem do Finska." Později se Horák vrátil do rodného města a ještě vypomáhal v nižších soutěžích. Nastupoval za Jindřichův Hradec či Strakonice, hokej dělal jako ostatní. Pro radost. "Všechno skončilo zraněním kotníku, měl jsem ho dvakrát zlomený. Ještě si tak pinku tenis. Ale hokej? Ten už ne," dodává rázně.
Aktivně už není ve vrcholovém sportu činný ani Romanův brat Michal. Účastník šampionátu dvacetiletých 1997 hrával za Karlovy Vary či Beroun, nyní žije v Praze. "Dokončil bakalářské vzdělání, pracuje jako obchodní zástupce jedné farmaceutické firmy. Jelikož by rád získal trenérskou jedničku, vede devítku pražské Kobry," uzavírá zmínkou o mladším sourozenci Roman Horák.
