22. 2. - 09:00
Film Děti Nagana, který je ode dneška v kinech, je poctou úspěchům českých hokejistů a vzdává hold legendám, které se postaraly o obrovské překvapení na ZOH v Naganu. Předává poselství o tom, že dětské sny mají mnoho podob a děti je třeba podporovat. Zároveň otevírá aktuální téma dětí a sportu, protože s podporou pohybu dětí je potřeba začít u rodiny. A to je také jedno z klíčových poselství celého filmu Děti Nagana.
15. 9. - 11:28
Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!
4. 2. - 11:32
4. únor je Světovým dnem rakoviny!
Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.
26. 11. - 11:57
Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!
Odchovanec ústeckého hokeje tehdy platil za spolehlivou oporu národního týmu, leč velké turnaje se Štěpánkovi vyhýbaly. "Do sestavy pro mistrovství světa jsem se dostal snad na pátý pokus. Měl jsem hroznou radost, že jsem do Petrohradu mohl odjet, že jsem u toho mohl být. Nikdo dopředu nepočítá s tím, že to vyjde, o to větší pak byla radost. Už je to deset let, pár lidí mi to během léta říkalo. Je vidět, jak ten čas letí," konstatuje.
Ve městě na Něvě národní tým sehrál parádní turnaj, i když tehdy nedorazily očekávané posily z NHL. Zámořskou ligu v české sestavě reprezentovali jen František Kaberle, Buzek, Varaďa a Prospal, prostor dostalo několik mladších hráčů. A nových tváří. Štěpánek mezi nimi nechyběl, konečně se mu splnil velký sen. "Bojoval jsem už o šampionát ve Vídni 1996, kdy to také skončilo titulem. Ovšem tenkrát jsem měl zdravotní problém a moc s tím ani nepočítal," přiznává.
Na konci základní části si zlomil dva prsty na ruce, dostal sádru a musel nuceně odpočívat. "Trenér Bukač mě poté pozval do soustředění, takže jsem sádru sundal a šel na to. Hokejku jsem držel jen třemi prsty, kdyby se nejednalo o nároďák, určitě bych to nepodstoupil. Nakonec jsem se do týmu nevešel, vlastně celé léto jsem se pak věnoval rehabilitaci," vzpomíná. Tehdy si říkal, že další šance určitě brzy přijde. "Člověk to nevnímal tragicky. Byl jsem mladý," připomíná.
V elitním výběru dostával prostoru hodně, ostatně na kontě má 87 mezistátních startů a pět gólů, což hovoří samo za sebe. V souvislosti se šampionátem to vyšlo až v Petrohradě. "Nikdy nezapomenu na tu krásu po finále, na tu radost. Letos kluci vyhráli v Německu, to si pak člověk samozřejmě připomene, co před lety prožíval. Bylo to hezké," souhlasí. Na další velký podnik se s reprezentací už nepodíval, jeho bilance je ovšem zajímavá.
Navíc - Štěpánek prošel s hokejem svět, střídal angažmá, válel v předních evropských ligách. "Záměr to určitě nebyl, ale nelituju," hlásí. Začínal ve Finsku, kde oblékal dresy Raumy, IFK Helsinky, Oulu. Dva roky strávil ve švýcarském týmu z Ambri-Piotty, ruskou nejvyšší soutěž okusil v Jaroslavli, vídali ho fanoušci švédského Malmö či později v Itálii. "Každá štace měla nějaká nej. Z hokejového hlediska to bylo nejlepší ve Finsku, z pozice rodiny ve Švýcarsku. A peníze? Ty byly nejlepší v Rusku," směje se.
Působiště měnil postupně, všude zažil krásné časy. "A taky jsem získal hokejové i osobní zkušenosti. Zdokonalil jsem se například v angličtině, což je taková obecná hokejová mluva, domluvím se rusky.Umím základy italštiny, kterou jsem díky poslednímu angažmá poznal minulý rok. Možná bych vydoloval i slovíčka z finštiny, ale to je dost těžká řeč. Každopádně mám radost, že jsem s hokejem poznal tolik zajímavých míst, lidí, soutěží," kvituje.
Nejvíc se mu prý líbilo na severu Evropy. "Ve Finsku je krásně. První rok jsem hrál za Raumu, kde jsme tehdy působili se Zdeňkem Nedvěděm. Během pobytu v IFK Helsinky se nám narodil syn, později v Oulu jsme zase získali mistrovský titul," vypočítává. Na chuť přišel i finské mentalitě, i když tradiční saunu a páteční večery s alkoholem prý nemusel. "Alkoholu jsem nikdy neholdoval, ani ta suna mě nechytla. Měli jsme ji tehdy doma, ovšem chodila do ní hlavně manželka. Já na to moc nebyl," usmívá se.
V případě Štěpánka je zajímavé, že patří do skupiny hráčů, o nichž v juniorském věku nebylo moc slyšet. Nemá na kontě start na šampionátech osmnáctek ani dvacítek, přesto posléze platil za oporu národního týmu. Schopnosti progresivního beka s výborným bruslením, rozehrávkou a střelbou rozpoznal záhy kouč Luděk Bukač, který Štěpánka poprvé nominoval na turnaj Pragobanka Cup ve Zlíně. Bylo to v září 1994, po pouhé jediné sezoně, kterou ústecký odchovanec strávil v dresu Kladna mezi extraligovými mantinely.
"To už je tak dávno, že si ani nevzpomínám," žertuje. "Ale ne, samozřejmě to není pravda, vždyť šlo o moji premiéru v reprezentaci. Sice jsem byl relativně neznámý kluk, ale proti většině jiných reprezentantů jsem hrával v mládežnických kategoriích i v lize. Je fakt, že jsem šel tehdy hodně rychle. Za Ústí jsem hrál druhou a pak první ligu, po předchodu do Kladna nejvyšší soutěž. A hned následoval nároďák," dívá se proti proudu času.
Kladenský tým opustil v létě 1966, zajímavou kapitolu potom prožil v Litvínově. Po zahraničních štacích přišel čas návratu domů, tentokrát znovu v Kladně a Plzni. Ovšem poslední dobou sešel tuzemským fanouškům z očí. Stopa končí v ročníku 2008-09, kdy pomáhal prvoligovému Havířovu. Později znovu zamířil do zahraničí, loni hrál v Itálii. A pokud to půjde, rád by za hranicemi ještě zůstal. "Momentálně jednám s jedním cizím klubem. Ale jsem pověrčivý. Jednou jsem byl málem dohodnut s italským druholigovým týmem, nicméně pak z toho sešlo. Proto zatím nebudu konkrétní," omlouvá se.
Netají, že by rád v kariéře ještě pokračoval. "Cítím se pořád jeho hokejista, chci hrát. Pokud to vyjde, možná mám před sebou poslední sezonu. I když - třeba ne. Všechno záleží na zdraví a na tom, jestli bude mít někdo zájem." Štěpánek má co nabídnout. Výtečnou minulost, stále velmi dobou kvalitu. "Současní manažeři bohužel koukají hlavně na ročník narození. Jednal jsem s jedním slovenským klubem. Když slyšeli moje jméno, řekli mi: Dobré, bereme. Jenže pak zjistili, kolik mi je, a zájem ztratili," zmiňuje.
Štěpánek oslavil 2. dubna 39. narozeniny. Před lety by dávno patřil mezi vysloužilé veterány, nyní ale mnozí stále válí. A velmi dobře. Stačí se podívat na Dopitu, Pateru, Haška a podobně. Mistr světa z Petrohradu nicméně tuší, že se jeho hokejový život krátí. "Vím, že se budu muset rozhodnout, čemu se věnovat dál. Loni jsem už s kamarádem něco rozjel, ale nebylo to ono. Zmizel jsem na půl roku do Itálie, to je pak těžké," povzdychne si.
Jakmile uslyší otázku, zda by rád zůstal u hokeje, přitakává. "Lákala by mě trenéřina, práce s mladými. Mám syna, který je v páté třídě, vidím, jaké dělá při hokeji pokroky," říká. Možná by mohl využít zkušenosti a jazykovou výbavu coby manažer, třeba přijde v úvahu i něco jiného. Prozatím ale Štěpánek stále obouvá brusle a bere do ruky hokejku. "Možná začnu sezonu v druholigovém Děčíně, kde jsem sehrál pár zápasů i loni. Uvidíme, jak dopadnou jednání s tím zahraničním klubem. Chci hrát, chci pokračovat. Nic jíného tudíž momentálně neřeším," uzavírá.
