22. 2. - 09:00
Film Děti Nagana, který je ode dneška v kinech, je poctou úspěchům českých hokejistů a vzdává hold legendám, které se postaraly o obrovské překvapení na ZOH v Naganu. Předává poselství o tom, že dětské sny mají mnoho podob a děti je třeba podporovat. Zároveň otevírá aktuální téma dětí a sportu, protože s podporou pohybu dětí je potřeba začít u rodiny. A to je také jedno z klíčových poselství celého filmu Děti Nagana.
15. 9. - 11:28
Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!
4. 2. - 11:32
4. únor je Světovým dnem rakoviny!
Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.
26. 11. - 11:57
Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!
Vlk se do světové špičky dostal velmi rychle. V roce 1984 narukoval do jihlavské Dukly, za tři roky hrál na mistrovství světa. "Po šampionátu ve Vídni mě draftovali New York Islanders, do Jihlavy pak za mnou přijel i nějaký zámořský agent. Ale cesta do NHL vedla jedině přes emigraci, což jsem nechtěl. S manželkou jsme měli rodinu, která pro mě byla vždycky základ," konstatuje.
Kdo ví, jak by to ve slavné lize vypadalo, kdyby tam mohla odejít silná generace 80. let. Pár vyslanců se našlo. Klíma, Musil, Pivoňka a někteří další dokázali pretrhat pouta a zmizeli. Jiní zůstali, sen si nesplnili. Petr Vlk ale tvrdí, že ho to nijak zvlášť nemrzí. "Později jsem měl možnost odejít do švýcarského Herisau, kde jsme s Liborem Dolanou zažili parádní roky. Bylo to hezké, rad vzpomínám," tvrdí.
Ideální spoluhráč? Libor Dolana!
Pod štíty Alp platí jedna letitá pravda - cizinci musejí být výrazně lepší než domácí borci. Kdo nevynikne, má smůlu. "Hráli jsme druhou nejvyšší soutěž a tlak na nás byl taky, to je jasné. Soupeři postavili bourací lajnu, museli jsme se vypořádat s těsným bráněním. Ovšem góly jsme dávali, vždycky jsme našli způsob, jak si poradit," reaguje.
Libor Dolana byl pro Petra Vlka ideálním spoluhráčem. "Vyplývá to ze statistik, z pohledu na sestavy v jednotlivých letech. Rozuměli jsme si skvěle, často jsme kombinovali úplně poslepu. S Liborem to byl výborné," komentuje souhru obou kamarádů, kteří před dvaadvaceti lety patřili k oporám československého výběru na světovém šampionátu ve Vídni. Tehdy s Vlkem a Dolanou nastupoval ještě Jiří Kučera, toho času voják základní služby v Dukle.
Jihlavská hokejová univerzita přivedla mezi elitu desítky hokejistů. Kdo dostal důvěru a mohl se stát členem kádru, většinou z toho dost vytěžil. Petra Vlka nevyjímaje. "Přišel jsem ve čtyřiaosmdesátém a Dukla byla plná reprezentantů. Rok poté hrálo na pražském mistrovství světa osm kluků z Jihlavy a to se ještě zranil Petr Klíma. Nebylo jednoduché udržet si místo, člověk se musel hodně snažit."
K hokeji se dostal v proslulé Kotlině. Havlíčkův Brod vychoval legendárná bratry Holíky, Augustu, Suchého, Chalupu. Byly tyto osobnosti příkladem i pro Petra Vlka? "To si úplně nemyslím. V našich dobách nebyla moc publicita. Z novin se člověk dočetl maximálně výsledky a možná střelce. Hokej jsme měli v rodině, bylo jasné, že se k němu dřív nebo později dostanu. Táta v Brodě trénoval, hokej dělal o deset let starší brácha. Nemohl jsem dopadnout jinak," konstatuje.
Jak vojákům Dukly pomohla prvomájová amnestie
Jakmile přešel do Dukly, nastartoval kariéru do vybrané společnosti. Petr Vlk zažil na vojně časy hokejového zrání, dneska si i rád připomene některé průšvihy, které silná generace na vojně udělala. "Pamatuju si třeba, že jsme jednou dorazili pozdě do kasáren. Dostali jsme čtrnáct dní basy, jenže přes prvního máje tam nikdo nemohl být. Takže následovala amnestie, pustili nás," směje se.
V září 1986 si poprvé zahrál na mezistátní scéně, bylo to během přátelského utkání proti Švédsku. Za půl roku startoval na svém prvním mistrovství světa. Poté následoval Kanadský pohár. "To byl velký turnaj, zážitků mám spoustu. To samé pak z olympiády v Calgary, kde se nám nepovedl první zápas proti Němcům a už to pak nebylo ono. Škoda, chtělo to lepší výsledek. Ale atmosféra her se mi jinak líbila. Od té doby uteklo už jednadvacet let, což je hrůza," kroutí hlavou.
První šampionát i Canada Cup 1987 se výsledkově vydařil, olympiáda ani Vlkovo poslední mistrovství světa 1991 ve Finsku nikoli. "Tehdy jsme s Duklou získali poslední mistrovský titul, bylo to úžasné. Pokud se někdy vracím ke vzpomínkám, triumf na jaře 1991 mezi nimi určitě nechybí. Ale šampionát nepřinesl očekávanou tečku. Řada z nás byla dost unavená, neměli jsme možnost po lize pořádně zregenerovat. Když budu mluvit za sebe, během turnaje jsem zátěž určitě cítil," připomíná.
Poté následovaly už zmíněné dva roky v Herisau, následně další pobyt v Jihlavě. Závěr kariéry prožil Vlk na Slovensku. Válel za Liptovský Mikuláš, působil také ve Zvolenu. Všude uplatňoval důrazný hokej, na jaký byl vždycky zvyklý. "Do těla, osobní souboje - to mi nedělalo problémy. Kličku jsem tolik neuměl, takže i proto jsem hrával takhle," usmívá se.
Trénovat syna není jednoduché, někdy jsem dost přísný
Když v roce 1989 přišla revoluce, mohli hráči odcházet do zahraničí bez ohledu na svolení vrchnosti. Řada z nich zamoříla do NHL, Petr Vlk mezi nimi chyběl. "Už nebyl ten správný čas. Vyšlo to se Švýcarskem a nestěžuju si." Právě v zemi sýrů a hodinek začal s trenéřinou. "Nebylo to nic oficiálního, ale měl jsem s sebou své kluky, kteří tam háli hokej. Nejstaršímu je dneska čtyřiadvacet let, prostřednímu dvaadvacet. No a ten nejmladší má sedm," říká pyšný tatínek tří potomků.
Vlkův přechod na trenérský stupínek se narodil tak nějak samozřejmě. "Vrátil jsem se ze Slovenska a začal v Havlíčkově Brodě trénovat mládež. Měl jsem k tomu blízko, začalo mě to bavit," popisuje. Posléze přešel do Jihlavy, poslední dobou je k vidění v tandemu s Petrem Fialou v Olomouci, kde zůstane i příští sezonu.
Na Hané vede Vlk mimo jiné prostředního syna Petra. potomek v mužstvu, to bývá vždycky docela složité. "Není to jednoduché, to je fakt, na syna jsem někdy dost přísný. Ale zvykli jsme si. Snažím se být objektivní, často využívám kolegy, abych si při debatách s ním názory porovnal," přiznává.
Na bruslích je v průběhu ročníku téměř každý den, ale zápasy už skoro nehraje. "V Jihlavě bývala stará garda, v Olomouci také existuje. Dostal jsem se tam desetkrát až dvanáctkrát za sezonu. Jinak jsem hrál utkání naposledy loni o prázdninách při exhibici Oty Janeckého. Trenéřina zabírá dost času, na vlastní hraní mi skoro žádný prostor nezbývá," doplňuje závěrem.