Bronzový medailista ze šampionátu 1987 odešel s pozdější manželkou Alicí do zámoří a poté hrál šest sezon NHL za New York Islanders. "Začátky byly velmi těžké. Nemluvil jsem anglicky, najednou jsme se ocitli ve zcela jiném prostředí. Museli jsme se adaptovat po všech stánkách. Hokejově mi Amerika dala strašně moc. Když jsem odcházel, uměl jsem hrát dopředu. Ale bránit? To mi nešlo. Nenaučili mě to tady," usmívá se.

U Ostrovanů našel ihned uplatnění. Možná i díky tomu, že slavný kádr několikanásobných vítězů Stanleyova poháru doznával změn. "Končili Gillies, Bossy, Potvin. Ještě pamatuju Billa Smitha nebo Bryana Trottiera, ovšem obecně dostávali prostor mladší hráči. To mi pomohlo," říká. Ostrované draftovali Volka už v roce 1984. "Dozvěděl jsem se o tom asi tři roky poté. Táta jednou přišel ze svazu, že mu to tam někdo řekl," vypráví.

Zatímco dnešní mladí kluci mohou o kanadském hokeji získat dokonalé informace, na internetu si mohou najít vyčerpávající novinky, David Volek neměl o NHL potuchy. "Nevěděl jsem o té lize vůbec nic. Opravdu! Abych pravdu řekl, původně jsem ani na NHL moc nemyslel. Hrál jsem ve skvělém juniorském ročníku, reprezentační osmnáctku nebo dvacítku jsme měli nabitou. Kluci jako Petr Svoboda a Michal Pivoňka byli na NHL připraveni velmi brzy. Já ne. Prospělo mi, že jsem počkal," upozorňuje.

Máte pocit, že kdybyste odešel za Atlantik dřív, vypadala by vaše zámořská kariéra jinak?
"Je to možné. V Islanders tehdy zůstaly všechny hvězdy, v podstatě tam nebylo volné místo. Přišel jsem v roce 1988, to už slavná éra doznívala. Ale dva roky předtím ještě ne. Těžko říci, jak by to dopadlo. Když mi bylo dvacet, necítil jsem se na ten krok zralý. Předtím jsme s osmnáctkou hráli šampionát v Německu. Bydlel jsem na pokoji s Petrem Svobodou, který pak utekl. Později jsem jel na dovolenou do Jugoslávie s Michalem Pivoňkou. Také zmizel a já byl zase u toho. Ti kluci už tehdy hráli na určité úrovni, byli rok dva napřed. Já potřeboval čas."

Rozhodl jste se po skončení sezony 1987-88. Věděl jste delší dobu, že utečete?
"Předtím jsem hrál ve Spartě, podařilo se mi dostat se do nároďáku. Snažil jsem se na sobě pracovat. Pamatuju si, jak ta sezona končila. Bylo po olympiádě, v lize prohráli s Košicemi. Po docela dlouhé odmlce se pak najednou objevila informace, že jsme já a Vláďa Petrovka dopovali. Úplný nesmysl! Celé to všechno provázela spousta nejasností. Neudělali nám třeba B vzorek. Oznámení přišlo dlouho po skončení sezony. Dodneška jsem se s tím nesmířil a nesmířím, pořád to hodně řeším. Vždycky mi vadila křivda. A tohle byla křivda jako hrom! Ti lidé, kteří na tom tehdy měli podíl, vědí, že to bylo svinstvo. Musejí s tím žít. Já ne, zvládl jsem to. Ale nezapomněl."

Postrčila vás nespravedlivá kauza k emigraci?
"Samozřejmě. Strašně mi to ublížilo. Byl jsem mladý kluk, který dělal hokej poctivě. A najednou tohle. Kdyby mi to neprovedli, asi bych zůstal. Byl jsem reprezentant, hrál na velkých turnajích. Začal jsem vážný osobní vztah s Alicí, který se nějak vyvíjel. Druhá strana pro odchod moc nebyla, nakonec jsme to udělali. Ti lidé mi vlastně pomohli do NHL. Zní to zvláštně, ale je to tak."

Doma jste patřil k nejlepším ofenzivním hráčům, důrazný nebojácný styl vás pro tehdejší NHL předurčoval. Ovšem také se vám občas vytýkalo slabší bránění. Jak jste se s tímhle za Atlantikem vyrovnal?
"První rok mě nechali být. A pak to začalo. Zjistil jsem, že bez dobré defenzivy v týmu nemohu zůstat. Začal jsem na tom makat, doma mě bránit nikdo neučil. Chtěl jsem se přizpůsobit, povedlo se mi to. Nic lehkého to však nebylo."

A po osobní stránce? Emigrací jste s manželkou přetrhali vazby s domovem, nikdo nemohl tušit, že za rok přijde sametová revoluce a všechno se změní k lepšímu?
"To máte pravdu. Vlastně jsem přiměl k odchodu ze země i rodiče. Táta tehdy trénoval v německém Landshutu. Když jsme s Alicí odešli, naši se rozhodli, že zůstanou a nevrátí se. Takhle jsme měli jistotu, že se budeme moci vídat. Nebyla to jednoduchá doba."

V NHL jste prožil zajímavé okamžiky, ten bezesporu největší se váže k utkání proti Pittsburghu ve čtvrtfinále Stanleyova poháru 1993. Proti Ostrovanům stál tým s Lemieuxem či Jágrem, který útočil na zisk třetího triumfu v řadě. Tenkrát jste rozhodl sedmý zápas v prodloužení zlatým gólem. Vracíte se k němu občas?
"Mladší brácha mi sehnal DVD, na kterém jsou všechna utkání té série. Když se na ten gól podívám, i po letech mě mrazí v zádech. Byla to neopakovatelná záležitost, velký životní okamžik. Jako malý Davídek jsem v pěti letech snil o tom, že dám jednou takový gól. Ve finále mistrovství světa, na olympiádě, kdekoli. Přišlo to v sedmém čtvrtfinále Stanley Cupu, dodneška mám na to krásné vzpomínky. Šlo asi o můj nejhezčí hokejový moment. Ale nebyla to náhoda."

Jak to myslíte?
"Moje manželka se zabývá oblastí, která se týká alternativní medicíny, mentálních technik, podvědomí, myšlení a podobně. Hodně mě v tomto směru ovlivnila. Když na něco usilovně myslíte, můžete to přivolat. Cosi ovlivnit. Jsem si jistý, že ten gól proti Pittsburghu nepřišel sám od sebe. Hodně jsem pro to udělal, našlo si mě to. Jsem opravdu rád."

Toužil jste jako kluk o NHL?
"Nic jsem o ní nevěděl. To až později. Hokej mě strašně chytil, což byla zásluha mého táty. Sám ho hrával, mě i bráchy Aleše a Jakuba k němu vedl. Když si to tak v hlavě probírám, uvědomuju si, co všechno mi táta dal. Tehdy jsem to neviděl, teď ano. Je to stejné jako v mém případě se synem Dominikem. Člověk určité věci pozná později. Synovi je patnáct let, hokej ho moc bavil. Teď je ve věku, kdy už to třeba není tak intenzivní. Často si promítám paralely s mým tátou."

Byl na vás přísný?
"To se nedá říci. Byl i nebyl. Jako já na syna. Také se mi nechtělo jít skákat nebo běhat do parku, když jsem si přidával po trénincích. Táta věděl, proč to musím dělat. V hokeji s talentem nevystačíte, zvlášť v tom současném. Hokejem jsem žil, což platilo a platí. Naše rodina má tenhle sport v krvi. Všichni jsme ho hráli či hrajeme, až kolikrát lituji manželku s dcerou, že se pořád bavíme o jednom a totéž. Dominik je ve Spartě, já tam trénuju juniory. Brácha Aleš dělá agenta, to samé tchán Jaromír Henyš. Když se sejdeme, asi si dovedete představit, jak takové debaty vypadají."

Bylo to stejné i dřív, když ještě žil váš tatínek?
"Táta se v hokeji pohyboval, my se mu pod jeho dohledem věnovali. Takže ano, samozřejmě bylo. Pamatuju si, jak mě táta brával na Spartě do kabiny. Byly mi čtyři roky, nebo pět. Do šatny se chodilo automaticky. Ale to už je dávno..."

Tatínek také patřil k výborným trenérům? Berete si něco z něho?
"Táta mi moc chybí. Chybí nám všem. Jako táta, děda, manžel, tchán. A mně jako trenér. Nikdy jsem si nemyslel, že budu jednou trénovat. Opakovaně jsem to tvrdil. A vidíte - stalo se. Nikdy neříkej nikdy... Kdyby táta žil, určitě bych se od něj snažil hodně naučit. Potřeboval bych jeho zkušenosti. Nadhled. Mít se s kým poradit. Jakmile je někdo mladý a začíná, bez konzultací s někým ostříleným se neobejde. Zpětná vazba je důležitá. Ovšem co se dá dělat."

Řada hráčů tvrdí, že je výrazně ovlivnil Pavel Wohl. Vy jste ho ve Spartě dobře poznal. Jaký byl?
"Přísný, ale také demokratický. Měl výborný přístup k hráčům. Dokázal namotivovat, i povolit. Podle situace. Jak naladit tým na zápas, aby se vyhrálo, v tom byl pan Wohl vynikající. Ve Spartě si vybral hráče, kteří se hodili pro zamýšlený styl hry. Nechyběl mu cit, přehled."

To on sestavil báječnou řadu Volek, Hrdina, Doležal, která zářila ve Spartě i v reprezentaci. V čem bylo její kouzlo?
"Trenér k tomu dospěl určitým zkoušením. Zvolil varianty a tahle mu vycházela nejlépe. Nedivím se. Jirka Doležal byl mimořádně spolehlivý hráč, strašně nabruslil, odmakal. Jirka Hrdina měl nejvíc zkušeností, tvořil hru, rozdával puky. No a já se snažil bojovat, chodit do koncovky. Doplňovali jsme se, každý měl určité přednosti. Ovšem podobné lajny tehdy hrály i v jiných klubech. Hokejisté moc nepřestupovali, leckdo vedle sebe vydržel několik sezon. Z toho se pak rodila souhra, kombinace. Všechno."

Koncem 80. let jste zažil i několik velkých světových turnajů. Jaká nejhezčí vzpomínka se ve vašem případě váže k národnímu týmu?
"Těžko vybrat něco konkrétního. Povedl se třeba předolympijský turnaj Calgary Cup, také Kanadský pohár. Fajn bylo moje první mistrovství světa, ve Vídni jsem hrál, když mi bylo jednadvacet let. Zážitky jsem měl rovněž z juniorských výběrů. Od šestnáctky jsem nastupoval s klukama jako Pivoňka, Kašťák, Medřík, Svoboda. Dneska ani nevím, kde všichni jsou. Ale bylo to parádní časy."

Mnozí se dali na trenérskou dráhu, vy také. Opravdu jste trenéřinu původně dělat nechtěl?
"Je to tak, nechtěl. Ale člověk se vyvíjí, sám jsem toho dokladem. Když jsem skončil jako hráč, měl jsem jiné představy."

Vaši kariéru zabrzdily vážné potíže se zády. Jak jste se s tím vyrovnával?
"Lehké to nebylo. Pro mě to ale především znamenalo svým způsobem vysvobození. Ulevilo se mi. Jak to říci - byl jsem v takovém začarovaném kruhu. Víte, jsem soutěživý typ. Když jsem jako kluk hrával tenis proti tátovi, strašně jsem ho chtěl porazit. Nepovedlo se? Ach jo. Příště to musí vyjít! To byla moje filozofie. Zdraví je jen jedno, jestliže jsem nemohl hrát hokej naplno, tak to prostě jinak skončit nemohlo. Později jsem se ještě krátce vrátil, ale šlo už pouze o epizodu."

Pamatuji se, jak jste po hráčském návratu do Sparty na podzim 1995 nelibě nesl, když někdo ze spoluhráčů na tréninku něco odflákl. To jste býval vždycky takhle náročný?
"Určitě. Nesnáším, když někdo dělá něco napůl. Uznávám všechny, kteří se jakékoli činnosti věnují s vervou. Ať je to sbírání jablek nebo starost o zvířata v pražské zoo. Najde se hromada jiných povolání, která jsou náročnější než hokej. My hráči měli tu možnost věnovat se zálibě, která nám přinášela radost. Tak proč ji nedělat naplno? Tohle jsem nechápal. Máte možnosti, schopnosti, talent. A kašlete na to? Tak to ne!"

Možná i proto jste přísný trenér. Říká se to o vás.
"Já vím. Ale trenérská práce není jen o přísnosti. O drilu. Člověk musí být lidský, umění povolit a ukázat pozitivní pohled je strašně důležité. Letos jsme měli se sparťanou juniorkou docela těžkou situaci. Loňský úspěšný kádr se změnil, několik kvalitních hráčů odešlo, museli jsme omladit. V přípravě jsme měli snad čtyřicet kluků, které jsme stáhli ze všech možných hostování. Chtěli jsme dát všem stejnou šanci. Ale na podzim to nešlo podle představ, vázla nám disciplína. Bylo třeba reagovat. Povedlo se, dostali jsme se do poloviny tabulky a postoupili do play off. Což byl cíl. Před sérií proti Slavii jsem přísnějí přístup trochu změnil. A kluci se nám odměnili. Hráli parádně, předváděli výborné výkony. Závěr se prostě povedl. Pro mě jako trenéra to byl cenný poznatek. Ba ne, jsem trochu jiný než dřív. Tohle všechno vás ovlivní."

Docela dlouhou životní etapu jste věnoval práci skauta. Pro Buffalo jste pomáhal vybírat spoustu hráčů, kteří jsou dnes v NHL. Proč jste s touto činností skončil?
"Věnoval jsem se tomu devět let, to není málo. Byla to zajímavá záležitost, ale jsou tam i horší stránky. Například časté cestování. Jsem typ člověka, který chce všechno dělat s velkým úsilím, ale po určité době potřebuji změnu. Hodně ovlivnil i syn Dominik. Začal hrát hokej a já najednou zjistil, že chci být s ním. Že ho chci vidět hrát, trénovat. Ježdění po světě jsem nechal a vůbec mi to nechybí. Stal se ze mě trenér, bylo to určitě dobré rozhodnutí."

Jaký jste v přístupu ke svěřencům?
"Snažím se být přísný i otevřený. Podle mého je na prvním místě poctivost a důslednost. Stanovím pravidla a ta neměním. Hráč vám musí věřit. Nedělám podpásovky, s každým jednám na rovinu. I když je to někdy nepříjemné. A také se snažím příjímat zkušenosti. Pořád se přece vyvíjím."

Před časem jste měl v týmu také syna, což je vždycky docela obtížná role.
"Jasně. Pro oba. Nerozlišoval jsem, mám na tu dobu parádní vzpomínky. Jak jsme jezdili na zápasy, na turnaje... Byli jsme v Kanadě, různě po Evropě. V první řadě jsem pro Dominika táta, pak trenér. Já to měl ve vztahu k mému tátovi úplně stejné. Třeba jsem s lecčím nesouhlasil, ale teď mu dávám za pravdu. Dominik to možná jednou bude brát stejně."

Geny má prvotřídní, otec i dědeček hráli za reprezentaci. Jaký je Dominik hokejista?
"Ve svém věku patnácti let lepší než já. Dokáže dát gól, lépe bruslí. To říkám naprosto upřímně. Potřebuje, aby měl ten pravý zápal. A jestli je trošku po mně? No tak to nevím. Musel bych se podívat na kazety z dob, když jsem byl v jeho letech. Ale zrovna nedávno mi tchýně říkala, že když vidí Dominika bruslit, prý jsem to celý já. Takže asi něco podědil."

Zahrajete si ještě občas pro radost nějaké soutěžní zápasy nebo exhibici?
"Moc ne. Není čas. Vedoucím sparťanské juniorky je Gusta Havel, který trénuje reprezentační veterány. Třikrát jsem mu musel letos odmítnout. Ale pokud to vyjde, nastoupím. V kondici pořád jsem. Občas sportuju, třeba v létě hraju fotbalové přáteláky."

V nich ale chytáte. Jak se hokejový střelec vašeho formátu dostane při fotbale do branky?
"Protože brankáři nemusejí tolik běhat. Ne, dělám si legraci. Vždycky mě to tam táhlo. Při fotbale i při házené, které jsem se věnoval jako kluk. Jenom na ledě mě bavilo góly dávat. To je zvláštní, že?"

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter