Ačkoli pochází z Hradce Králové, doma je v Jihlavě. "Věmuju se akvaristice, i když ne na takové profesionální bázi jako dřív. Ale k rybkám mám pořád blízko, baví mě to," konstatuje. Podnikání se věnuje se stejnou vervou, jako miloval hokej. "Samozřejmě je to specifická záležitost. Všechno má své proti a proti. Ovšem nestěžuju si," vykládá. Z jeho hlasu je cítit pohoda.

Rok bez hokeje - trest za touhu po Jihlavě

Libor Dolana znamenal v 80. a 90. letech minulého století pojem. Syn někdejšího reprezentačního útočníka a bronzového medailisty z olympiády 1964 v Innsbrucku Jiřího Dolany se k hokeji dostal ve východočeské metropoli. "Ale táta mě k němu nepřivedl. Moji kariéru začala maminka. To víte, otec byl často pryč, neměl moc času," vzpomíná.

Když byl jeho talent zřetelný, získali nadaného hokejového hračičku nedaleké Pardubice. "Šel jsem tam na učiliště a hlavně za hokejem. V juniorských výběrech jsem hrával s Jirkou Jiroutkem a Milošem Volným. Páni, to byli spoluhráči," líčí s nadšením. Otec Jiří našel úspěšného následovníka. "Hodně lidí se ptalo, jestli jsem si byli s tátou hokejové podobní. Snad ano, ovšem to musejí posoudit jiní. Můj názor není objektivní," připomíná.

Dolanovy další kroky vedly do Jihlavy. Na vojnu. "Dukla vlastně znamenala nároďák, hrála tam spousta skvělých hokejistů. Začínal jsem nejdřív v Písku, pak mě vytáhli do první Dukly. Zažil jsem tam skvělé roky. Když si v hlavě promítám všechny ty zážitky, nedokážu vybrat jeden nejhezčí. Byla jich spousta. I nehokejových. Víte, úspěch dělá vždycky parta. Zašli jsme si na pivo, měli jsme k sobě hodně blízko. Při hokeji i mimo led," vypráví.

Přechod na Vysočinu se ovšem neobešel bez potíží. Jakmile Dolana skončil povinnost vůči armádě, měl se vrátit do Pardubic. Ovšem odmítl. Porušil tím přestupní normy a dostal trest. "Rok jsem nesměl hrát hokej. Pro dvacetiletého kluka to bylo strašně těžké, ocitl jsem se ve svízelné situaci. Ale vydržel jsem. Dneska už je to jedno, tehdy jsem však neprožíval moc příjemné období. Posílilo mě to," potvrzuje.

Vídeň byla jenom jedna

Šikovný bruslař, výtečný technik a střelec nucenou přestávku překonal. Brzy zase válel jako z partesu. "Dostal jsem se do národního mužstva a v sedmaosmdesátém jel na svoje první mistrovství světa. Dodnes na ten turnaj vzpomínám. Našemu útoku s Petrem Vlkem a Jirkou Kučerou se dařilo, před posledním zápasem proti Sovětům jsme měli šanci na zlato. Nepovedlo se, mě navíc mrzelo, že jsem přišel o titul pro nejlepšího útočníka. Nastřílel jsem stejně gólů jako Krutov, ale cenu dali jemu," upozorňuje.

Tehdy se ocitl na vrcholu. "Říkal jsem si - klid, ještě budeš mít šanci toho nejlepšího útočníka získat. Přijdou přece příští turnaje. Skutečně přišly, ale vždycky mi něco chybělo. Pohoda, shoda okolností, štěstí. Další rok jsem chyběl na olympiádě v Calgary, musel jsem na operaci s kolenem. Kdepak, Vídeň byla jen jedna. Moc hezký šampionát," konstatuje s povděkem.

V kariéře stihl ještě mistrovství světa 1990 a 1991, kdy s jihlavskou Duklou získal mistrovský titul. "Také hodně velká událost. V Dukle jsem měl možnost hrát s výbornýma klukama, vedl nás trenér Neveselý, který mě mnohokrát podržel," děkuje na dálku. V létě 1991 zamířil Libor Dolana společně se spoluhráčem Petrem Vlkem do švýcarského druholigového Herisau.

A okamžitě patřil k nejlepším hokejistům soutěže. "Co bylo v začátcích nejtěžší? Jednoznačně řeč. Neuměl jsem komunikovat. Postupně jsem si osvojil základní výrazy, bylo to v pohodě. Dva roky ve Švýcarsku neměly chybu." V tom druhém nastřílel Dolana 38 branek, po sezoně se ovšem vrátil domů. "Za Jihlavu jsem sehrál dost zápasů, ale nesmím zapomenout ani na Havlíčkův Brod, kam jsem pak na jeden rok přešel," podotýká.

Tomáš a Roman: pokračovatelé slavného rodu

V proslulé Kotlině zažil moc povedené období. "Byli tam kamarádi jako Jarda Benák nebo Olda Válek. Někomu to možná nepřijde, ale v Brodě jsem se cítil skvěle. Ovšem to už byl pomalu konec mé vrcholové činosti. Skončil jsem a od hokeje víceméně odešel. Dneska ho sleduju maximálně v televizi, a někdy ani to ne. V Jihlavě jsem se nepohodl s jedním člověkem, na zápasy tam nechodím."

Libora Dolanu těší, že v jeho stopách šlapou synové Tomáš s Romanem. Tak jako on kdysi pokračoval v odkazu tatínka Jiřího. "Tomáš je moc šikovný hráč. Šel vlastní cestou, makal ve Švýcarsku a nyní podepsal smlouvu s Langnau. Neznamená to nic jiného než to, že dostane šanci. Bude záležet jen a jen na něm, zda se v nejvyšší soutěži prosadí. Je poctivější než já, strašně mu držím palce," říká pyšně.

A co mladší Roman? Podle švýcarských médií není vyloučeno, že i on zamíří do země pod Alpami. "Jedná se o tom, ale zatím to mohu těžko komentovat. Roman hraje v Hradci Králové a také si vede dobře. Když jsem říkal, že dnešní hokej moc nesleduju, v případě synů to samozřejmě neplatí. Rozebíráme zápasy, bavíme se o detailech. Jsem na ně hrdý a moc jim fandím," uzavírá.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter