22. 2. - 09:00
Film Děti Nagana, který je ode dneška v kinech, je poctou úspěchům českých hokejistů a vzdává hold legendám, které se postaraly o obrovské překvapení na ZOH v Naganu. Předává poselství o tom, že dětské sny mají mnoho podob a děti je třeba podporovat. Zároveň otevírá aktuální téma dětí a sportu, protože s podporou pohybu dětí je potřeba začít u rodiny. A to je také jedno z klíčových poselství celého filmu Děti Nagana.
15. 9. - 11:28
Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!
4. 2. - 11:32
4. únor je Světovým dnem rakoviny!
Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.
26. 11. - 11:57
Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!
Sám tvrdí, že ve svém věku má poměrně klidný život. "Mohu dělat, co chci. A co mi zdraví dovolí," vykládá. Dopoledne vyráží na kávičku s kamarády nebo s manželkou, po obědě sedá do auta a v areálu nedaleko Jihlavy se obléká do pracovního. "Sekám trávu, dělám s hrabičkami. Snažím se, aby to k něčemu vypadalo," povídá o golfovém hřišti, jež patří dceři Simoně a jejímu manželovi Marku Pakostovi, jinak v minulosti vynikajícímu volejbalistovi.
Sportem číslo jedna býval pro Jiřího Holíka vždycky hokej. Jako kluk začínal v Havlíčkově Brodě, se starším bráchou Jaroslavem. Podobně jako další skvělí hráči Jan Suchý nebo Josef Augusta hltali umění barda z Kotliny Václava Chytráčka a zdokonalovali se v dovednostech pod vedením trenéra Tománka. Všichni slavní odchovanci se později sešli v Dukle Jihlava, ovšem Jiří Holík měl původně namířeno do pražské Sparty.
"Jenže já měl tehdy vážný zdravotní problém a táta rozhodl, že Jirka nikam nepůjde. Takhle to u nás chodilo. Táta byl řezník, jakmile si něco umanul, muselo být po jeho. Jirka šel do Jihlavy, táta chtěl, abychom byli pohromadě," vzpomínal před časem o dva roky starší Jaroslav. Jejich osudy se protínají celý život. Jaroslav byl bojovník, tvrďák jak se patří. Jiří naopak chlapík s mírnější povahu, hokejový elegán a excelentní bruslař, který se ovšem také dokázal zakousnout. Jinak by neměl tak nádhernou kariéru.
O úspěších se ale moc rád nebaví. "Sám se divím, kam jsem to dotáhl. Samozřejmě jsem chtěl hrát hokej dobře, ale člověk potřebuje také štěstí. A já ho měl opravdu vrchovatě," řekl deníku Sport. Před lety v debatě na stránkách týdeníku Gól přiznal, že jak šly postupně roky v Jihlavě a reprezentaci, cítil únavu materiálu. "Začínala mi docela vadit ta dlouhá soustředění. Byli jsme často mimo, postupně jsem to překonával hůř a hůř. Úspěchy vždycky znamenaly odměnu za tu dřinu, já si pak ovšem říkal, že je toho docela dost," přiznal.
V národním týmu začal velice brzy, ještě před 20. narozeninami. V sezoně 1963-64 získal bronzovou medaili na hrách v Innsbrucku, pak Jiří Holík absolvoval ještě další tři olympiády. Pokaždé stál na stupních - z Grenoblu 1968 a Innsbrucku 1976 má stříbro, v Sapporu skončil československý výběr třetí. K jeho největším triumfům patří tři tituly mistra světa v letech 1972, 1976 a 1977, start na prvním ročníku Kanadského poháru 1976 a také domácí primáty s Jihlavou.
Fanoušci Dukly dodnes vzpomínají na krásné časy, kdy svěřenci trenérů Pitnera a Neveselého válcovali tuzemskou konkurenci. Hlavní esa držela obdivuhodnou výkonnost: vzadu Jan Suchý nebo Ladislav Šmíd, vepředu Holíkové, Jan Klapáč, Josef Augusta, Jan Hrbatý a další esa - to byl základ excelentního mužstva. Je trochu s podivem, že někteří z nich dnes zápasy Dukly nesledují z hlediště. Patří mezi ně i Jiří Holík. "Vadilo mi, když na nás lidi s bráchou řvali, ať táhneme. Dukle dál držím palce, ale od té doby tam s Jardou nechodíme," hlásí.
Rekordman naší reprezentace v počtu startů (319 utkání) však rozhodně nezanevřel. Elegantní sedmdesátník se na hokej dívá u televize, časy aktivního hraní nebo manažerské práce v Dukle vyměnil za přece jen klidnější život stranou hlavního dění. Jiří Holík je rád v kontaktu s kamarády a bývalými spoluhráči, v Praze nevynechá tradiční setkání olympioniků, jezdí také na akci legend do hotelu Sen v Senohrabech. Na bruslích už pár let nestál, také tenis a jiné sportovní aktivity šly z obav o zranění postupně na vedlejší kolej. Ale Jiří Holík nemá čas stárnout. Na golfu je v pohybu, užívá si nádheru kopců Vysočiny. Mezi přáteli rozebírá témata od politiky po fotbalový šampionát. Je pořád neskutečně pozitivní.
Snad i proto ho neužije na nostalgii, proti proudu času se moc nevrací. Vlastně jen tehdy, pokud se přiblíží narozeniny nebo jubileum nějakého povedeného turnaje. "Vzpomínat nemám ve zvyku. To jen, když do mě někdo šťouchne. Mám totiž všechno slité do jednoho velkého životního zážitku. Bylo to hezké období. Patřili jsme ke zlaté hokejové generaci. Spoustě lidí jsme našimi úspěchy zlepšili náladu, dodali jim sílu a naději. Bylo krásné, když celý národ prožíval naše výsledky," řekl agentuře ČTK. To je celý on. Jiní dosáhli ani ne třetinu a vidět jsou velmi rádi, bývalý vynikající útočník si ale raději zachovává tentýž nadhled a skromnost, jak to činil celý život.
