Hlava je vždycky základ, hlásí Sekeráš. Ministr obrany se z Třince probil až do NHL
Foto: hcocelari.cz
Patří k legendám Ocelářů, Ľubomír Sekeráš prožil v Třinci vynikající část kariéry a v roce 2000 se odtud prosadil do NHL. „Bylo mi jednatřicet let, ale potvrdilo se, že když něco skutečně chcete a tvrdě pracujete, můžete to dokázat," povídá dlouholetý slovenský obránce.
Ve městě u česko-polských hranic strávil dvě krásné etapy. Dres Ocelářů poprvé oblékl už v sezoně 1995-96, tedy před 25 lety: „To není možné, připadá mi to jak včera," usmívá se při povídání pro hokej.cz. Rodák z Trenčína přišel jako elitní slovenský bek a v Třinci odvedl skvělé služby. Klub ho za to loni ocenil slavnostním vyvěšením dresu s číslem 77 pod střechu domácí arény. „Byl jsem naměkko," přiznává.
V Třinci vždycky dělali maximum, aby se klub dostal mezi nejlepší
Chlapík, který ještě v dobách společné federace sehrál za Československo 16 mezistátních utkání a vstřelil jeden gól, přišel k Ocelářům s nálepkou kvalitní defenzivní posily. Celou předchozí kariéru strávil Sekeráš v Trenčíně. „Tehdejší podmínky v Třinci se s těmi současnými nedají srovnat, ale vedení vždycky dělalo maximum, aby se klub dostal mezi nejlepší. Hráli jsme na starém zimáku, kde byla skvělá atmosféra, lidé jako Janko Móder nebo Tomáš Chrenek třinecký hokej ohromně podporovali."
Mužstvo šlo postupně nahoru a v roce 1998 hrálo finále play off proti Vsetínu. „Trenér Lojza Hadamczik to výborně poskládal, herně jsme si sedli a měli výsledky. Každý z nás hrál pro kolektiv, Lojza věděl, jak s týmem naložit. Já s ním byl v kontaktu delší dobu, když jsem přišel, nechal mě hrát to, co je mi vlastní. Cítil jsem se uvolněně a snažil se podporovat útok," povídá spokojeně.
V kádru zůstal pět sezon a pokaždé za sezonu posbíral minimálně 20 bodů. Sekeráš si báječně rozuměl s kamarádem Jozefem Daněm, společně s Richardem Králem, Ladislavem Lubinou, Markem Zadinou, Janem Peterkem a dalšími parťáky veleli ofenzivě mužstva. V sezoně 1997-98 si Sekeráš připsal parádních 51 bodů (včetně play off), v dalších dvou letech se pokaždé dostal přes třicítku.
Foto: hcocelari.cz
„Je škoda, že se nám tehdy nepovedlo udělat titul. V Třinci to později dokázali a já měl ohromnou radost, protože jsem to klubu vždycky moc přál. Když se dneska podíváte na Oceláře, je to špičková organizace s možná nejhezčí halou, jakou jsem kdy viděl," hlásí.
NHL? Byl jsem ostřílený hráč a neměl co ztratit
Ľubomír se díky vynikajícím výkonům prosadil do NHL. Se slovenskou reprezentací přivezl stříbro z MS 2000 v Petrohradě, poté si ho v draftu zamluvili zástupci tehdejšího nováčka Minnesoty Wild. A konstruktivní zadák s perfektní střelbou či nahrávkou vyrazil za Atlantik. V 31 letech! „Splnilo se mi to, o čem jsem ani nesnil. Byl jsem ostřílený hráč se spoustou těžkých zápasů v lize a národním mužstvu. Neměl jsem co ztratit," vzpomíná.
Sekeráš se uvedl na úrovni, u Wild vydržel tři roky a byl platným členem týmu. Ročník 2003-04 zahájil v Dallasu, načež odešel do ruské Jaroslavle. Později hrál za Södertälje, Norimberk, Trenčín, Malmö, Zlín. A v létě 2007 se stal znovu Ocelářem. „Vždycky jsem se toužil vrátit. Jak jsem chodil po světě, zažil jsem hodně. Ale Třinec byl jen jeden, zažil jsem tam perfektní roky," potvrzuje.
V české nejvyšší soutěži přidal dva roky. Když se loučil, bylo mu čtyřicet. V mateřské Dukle Trenčín pak přeskakoval mantinel ještě dvě další sezony. „Hokej mě pořád bavil a měl jsem výhodu, že mě nepotkala žádná větší zranění. Někteří kluci mají v mládí operovaná kolena nebo ramena, případně je zlobí třísla. Mně se to nestalo. Byl jsme typ takového hubenějšího šlachovitého hráče, tělo drželo," reaguje na dotaz, co stálo za jeho sportovní dlouhověkostí.
A ještě jedna vlastnost mu hodně pomohla. Sekeráš je hodně pozitivní člověk. Kdysi měl v telefonu jako vyzvánění písničku od skupiny Chinaski. „Pohoda, klídek a tabáček," směje se. Byť tvrdě trénoval a uměl zatnout zuby, skladba ho dobře charakterizuje. „Tvrdím, že hlava je základ. V hokeji i v životě. Když ji máte správně nastavenou, všechno funguje. Samozřejmě, také jsem prožil situace, kdy to nebylo ideální. Ale vždycky jsem se snažil dívat se na svět z té lepší stránky. Pozitivně," vyznává se.
Drželi jsme pohromadě. Ty krásné roky mi z paměti nezmizí
Po odchodu do hokejového důchodu zůstal u milovaného sportu v trošku jiné roli. „Podílím se na projektu Evropské univerzitní ligy. Škoda, že vinou koronaviru jsme to museli dočasně zastavit, rozjížděl se velmi dobře," povídá. Trenérská práce ho prý nikdy moc nelákala. „Mám i své osobní aktivity, práce pro univerzitní hokej se mi líbí. Chci chlapcům pomoci v tom, aby se při studiu mohli věnovat hokeji," dodává.
Doma je v Trenčíně, jednou za čas vyrazí do Třince. „V klubu působí kamarád Jožo Daňo, s ním si občas zavolám. V organizaci mám pořád dost přátel, když to jde, jedu se podívat. Třeba na play off." Někdejší vynikající obránce se výrazně zapsal do kroniky Ocelářů. „Když jsem byl loni pozván na slavnost k vyvěšení dresů a zařazení do klubové Síně slávy, znamenalo to pro mě velkou čest. Byl jsem naměkko," přiznává.
Medaile a úspěchy doprovázejí unikátní osobní zážitky, spousta radosti z povedených bitev i společné legrace. „Dnešní generace to má trochu jiné, je kapitalismus, každý jede především na sebe. My drželi pohromadě, měli jsme super partu a spoustu srandy, za což jsem strašně rád. Ty krásné roky mi z paměti nikdy nezmizí," uzavírá.
Partneři HC Oceláři Třinec
Share on Facebook
