Foltýn o hokeji i životě na Ukrajině. Už se stihl poprat?

Nabídku Ledních Vlků z Kyjeva vzal kvůli tomu, že si chtěl vyzkoušet něco nového. Po stránce hokejové i životní. Drsňák Michael Foltýn vypráví v rozhovoru o tom, jaký je ukrajinský hokej i život.

Aplikace Tipsport extraligy

Váš nový hokejový domov je na Ukrajině. Jak jste se dostal zrovna tam?
Ze všeho nejdřív bych chtěl pozdravit hokejové fanoušky v Česku. Je to momentálně pro všechny nelehká situace, já ale věřím, že ji všichni v rámci možností zvládají. Stejně tak bych rád poděkoval za množství pozitivních vzkazů, které mi při mém přesunu na Ukrajinu přišly. A k vaší otázce: V Česku se dlouho nevědělo, co bude. Můj současný tým hledal defenzivního obránce, takového, který se nebude bát dát ránu. Nějakým způsobem mě měli v hledáčku, oslovili mě a já jejich nabídku přijal. V Česku byl lockdown, na Ukrajině se normálně hrálo, takže jsem neváhal a příležitost chytil za pačesy.

Jak dlouho probíhala jednání?
To byla rychlovka! Dlouhou dobu jsem nevěděl, jestli vůbec budu s hokejem pokračovat. Odmakal jsem letní přípravu a všechno, ale pak přišlo zranění kolene… Kolene, které už jsem měl zraněné dřív. Bylo to všechno s otazníkem. V Česku se samozřejmě nehrálo, pak přišla možnost jít na Ukrajinu. Abych pravdu řekl, rozhodl jsem se snad během dvou hodin. Koupil si letenku a bylo to. (směje se)

To ani neproběhlo zjišťování informací o novém klubu, co?
Přesně tak. (směje se) Samozřejmě, že jsem se podíval na to, co je to za klub, jakou soutěž hraje a podobně… Ale celkově to byla rychlovka. Šel jsem do neznáma, nevěděl jsem, co mě čeká… Jsem tady sám, je to nová zkušenost.

„Rozhodl jsem se snad během dvou hodin."

A prozatímní pocity?
Teď už úžasné. Jsem tady třetím týdnem a člověk si zvyká. Začalo to na letišti v Praze, tam se mnou byl můj bývalý spoluhráč David Homer, který mi pomáhal s věcmi, které byly potřeba zařídit. To bylo super, díky tomu jsem na to nebyl sám. Šlo o hodně věcí, ze všeho toho zařizování jsem byl trošku nesvůj, pak to začalo opadat. Přiletěl jsem na Ukrajinu, první, co bylo, tak mě na letišti zastavila policie, ukázal jsem smlouvu, aby viděli, že hraju hokej. Tím jsem získal možná trošku provizi v tom smyslu, že mě odbavili rychleji. Na letišti na mě měl čekat jeden pán, kterého jsem v životě neviděl, zamával na mě a já s ním odešel. Říkal jsem si: Ty vole, teď mě odvede někam do lesa a co já pak? (směje se)

Neodvedl?
Ne. Dovezl mě na zimák trochu jsme pokecali, tam mi dali výstroj, brusle a další potřebné věci a měl jsem jít na trénink, což byl docela fofr. Ale měl jsem dobrý servis.

Takže na zázemí si stěžovat nemůžete?
Vůbec ne. Je vidět, že jde o nejvyšší soutěž. Místní aréna patří k obchodnímu centru, máte ji v jeho druhém patře. Nutno říct, že je to opravdu obrovské obchodní centrum, je v něm i aquapark a mnoho dalších věcí. Prakticky všechno potřebné máte okamžitě po ruce.

„Přiletěl jsem na Ukrajinu, první, co bylo, tak mě na letišti zastavila policie."

Je vidět, že jde o hlavní město země, ve které jsou jinak velké hospodářské rozdíly.
Bez debat. Je jako kdybyste srovnal Prahu a nějakou vesnici u nás u Zlína. Rozdíly jsou obrovské, navíc umocněné tím, že Ukrajina je obrovská země. Takže tu máte město, pak třeba malou vesnici a pak dlouho nic. Tak se to pořád opakuje.

Vskutku dobrodružné první zahraniční angažmá v kariéře.
Určitě. I proto jsem to vzal. Beru to jako angažmá na vyčištění hlavy, Člověk pozná něco nového, něco neokoukaného, zkusíte si jiný styl života… Začátek byl takový divoký, odtrénoval jsem asi tři tréninky a hned šel do zápasu. Říkal jsem si: Ty vole, kde jsem, co tady budu dělat? Po prvním zápase to ale bylo fajn, jenže za týden přišla krize.

Foto: Michal Polák, eMPefoto.cz

Jaká?
Chtěl jsem jet domů, chtěl jsem se na všechno vykašlat. Koleno mě bolelo, na ledě mi to moc nešlo, ale po dvou dnech bylo zase všechno v pořádku. Navíc už si na sebe zvykáme se spoluhráči, děláme srandičky, je legrace… Takže všechno už šlape tak, jak má.

„V Kadani byly náznaky, že když budu chtít, můžu odejít."

Se spoluhráči bydlíte společně?
Jojo, máme tu takové prostory, kde bydlí prakticky celý tým pohromadě. Zhruba 75 procent mančaftu je z Ruska, přičemž i já mám na pokoji dva Rusáky. Je to s nimi fajn, navíc tu je jeden kluk, který hrál na Slovensku a v Česku chodil na kempy, takže česky něco umí. Ten mi hodně pomáhá. Na to, že je to moje první zahraniční angažmá, tak je to super.

Jen možná v Kadani z něj nemají úplně radost, co? Přišli o důležitého hráče.
V tom nebyl žádný problém. Rozešli jsme se korektně, byly tam náznaky, že můžu odejít, když budu chtít. Už kvůli tomu, že v Česku nikdo nevěděl, co bude. Proto jsme si podali ruce, popřáli si hodně štěstí a rozešli se. Se spoluhráči jsme pořád v kontaktu, zápasy Kadaně sleduju. Myslím, že se tam vždycky můžu vrátit.

Říkal jste, že jedním z hlavních důvodů vašeho odchodu byla nejistota panující v Česku. Na Ukrajině je situace ohledně covidu klidnější?
Klidnější… Jediné, co jsem zatím zaregistroval bylo to, že o víkendu jsou zavřené obchody. Jinak tu žádné zvláštní opatření nemají. Teď se ale řeší velký nárůst nakažených, takže uvidíme, jak to bude dál. Lidé mají trochu strach o Vánoce, ale to máme jako tým zrovna tři zápasy během šesti dnů v oblasti Doněcku, takže u mě jdou letos Vánoce bokem. Nepojedu ani domů, jednak bych to nestíhal a pak bych musel být čtrnáct dnů v karanténě.

Fanoušci na hokej můžou?
Nemůžou, to je stejné jako v Česku. Ale je dobré, že díky hlavnímu sponzorovi ukrajinského hokeje jsou všechny zápasy živě vysílány na YouTube.  Fanoušci tak vlastně o nic nepřijdou.

„Fanoušci na Ukrajině na hokej nemůžou. To je stejné jako v Česku."

Vy jste každopádně hráč, který rád dělá show. Prázdné tribuny pro vás proto musí být utrpením, ne?
Co si budeme povídat… Máte pravdu, bez diváků je to blbý. Tady na Ukrajině bych třeba povzbuzování moc nerozuměl, ale stejně… Fanoušci tomu dodávají šťávu. Tak to je.

Foto: Kateřina Kundertová

Jak hodnotíte úroveň samotného hokeje?
Od jednoho mého bývalého spoluhráče jsem slyšel, že v porovnání s Chance ligou je to rychlejší a tvrdší. Měl pravdu. Jde o klasickou ruskou školu, hra se hodně pouští, hraje se hodně do těla… Stejně tak je to hodně o bruslení. Když jsem hrál první zápas po zranění, byl jsem opravdu dost pomalý. Posilovna, běhání zápasy, tak je to tu pořád dokola. Kvalita ligy je slušná, potkáte tu dost mladých kluků, kteří patří klubům KHL a ve zdejší lize jsou na farmách.

Vám jako vyhlášenému tvrďákovi musí volnější styl sedět.
Stoprocentně. Jsem za to rád, taková hra mě baví. Poslední zápasy v Česku už jsem byl dost nervózní, člověk se pořád podvědomě díval na rozhodčího, jestli nezvedne ruku, tady to úplně opadlo. Řekl bych, že nemám takový ten cejch, který jsem měl u nás.

„V porovnání s Chance ligou je to rychlejší a tvrdší."

Fajn pocit, že?
Můžu hrát o dost uvolněněji. Neznají mě, jak se říká, přišel jsem tam s čistým štítem. Ale je pravda, že když ukrajinské stránky oznamovaly můj příchod, představily mě jako bitkaře. Dokonce k tomu přidaly i jedno video s mou bitkou, které někdo vytvořil na YouTube. (směje se)  

Myslím, že brzy začnou vznikat videa i s vašimi ukrajinskými bitkami.
Zatím jsem se popral dvakrát, jedna bitka byla taková menší, druhá už o něco větší, ale pořád to nebylo ono. Dostali jsme 5+5 minut, ale protože zbývaly čtyři minuty do konce zápasu, šli jsme rovnou do kabin. Ale pořád to nebylo ono, pletli se tam protihráči i spoluhráči. Ta klasická férovka to zatím nebyla. Myslím, že to ještě přijde. (usmívá se)

Předpokládám, že vaším hlavním úkolem v týmu je právě protihráče řezat.
Je to tak. První věc, kterou jsem od trenéra slyšel byla: Když budeš moct, tak to před bránou sundej. Ale pak mi řekl, abych se nebál udělat kličku, když se na to budu cítit, takže to není vyloženě o tom, že bych byl jen nějaký hromotluk. Je to zápas od zápasu, někdy udělám právě i tu kličku.  

„Můžu hrát o dost uvolněněji. Neznají mě, jak se říká, přišel jsem tam s čistým štítem."

Nemáte strach, že vám tam při tvrdší hře odrovnají koleno, se kterým dlouhodobě laborujete?
Člověk nad tím nesmí přemýšlet. Mám tu super doktora, který je můj kamarád, takže jsem v klidu. Občas ho člověk samozřejmě cítí, ale při zápase to jde stranou. Musím říct, že zatím mi drží, jsem za to rád.

Foto: hcdukla.cz

Co cestování na zápasy? Ukrajina je hodně rozlehlá země…
Je hodně rozlehlá, využíváme výhradně autobus. Cesty jsou dlouhé, ale naštěstí to není žádná kraksna, takže se to dá zvládnout. I když je to občas zápřah, někdy jste na cestě i dvanáct hodin.

Zabavíte se?
Musím. Tady v tom autobuse se ale nedá ani spát, protože cesty jsou opravdu hodně špatné. Ještě loni jsem nadával na naší dálnici D1, ale může vám říct, že ta je oproti zdejším cestám zlatá. Kdybych měl alkohol, tak se nejradši opiju. (směje se)

„Cesty na Ukrajině jsou opravdu špatné. Ještě loni jsem nadával na naši D1, ale ta je oproti zdejším cestám zlatá."

Sehnat nějakou kvalitní ruskou vodku nemůže být na Ukrajině problém.
(směje se) To máte asi pravdu, ale k nám do autobusu se zatím žádná nedostala. Ale ne vážně… Není to o tom, že bych byl nějaký alkoholik.

Teď mimo hokej. Jak se vám žije v Kyjevě?
V Kyjevě se mi žije hodně dobře. Jsem gurmán, takže chodím po městě a ochutnávám nová jídla. Různé sladkosti a podobně. Jediné, co znám jsou obchody a zimák. (směje se)

Které jídlo vás zatím nejvíc zaujalo?
(zamyslí se) Možná, že místní masové závitky, ty byly opravdu výborné. Ale celkově je to tady fajn, utratíte dvě stovky a máte plnou tašku sladkostí. (směje se)

Takže v porovnání s Českem je na Ukrajině levněji?
Jak co. Něco je tady hodně levné, ale něco je pro změnu zase dražší. Globálně bych řekl, že se ceny v Česku a na Ukrajině moc neliší.

„Určitě se chci podívat do Černobylu."

Když jsme se bavili naposledy, říkal jste, že máte přítelkyni. Jak v tomhle směru zvládáte vaše zahraniční angažmá?
No… Přítelkyni už zase nemám. (směje se) Rozešli jsme se v dobrém, jsme kamarádi, takže jsem tady sám.

Na Ukrajině je ale případných adeptek víc než dost, ne?
To je pravda, je jich tady hodně. (směje se) Ale to, že tu jsem sám je asi snazší, člověk se tak může soustředit jen na hokej a nemá hlavu nikde jinde.

Vím o vás, že máte rád turismus. Kam byste se chtěl na Ukrajině podívat?‘
Určitě do Černobylu, to je pro mě číslo jedna. Když jsem věděl, že jdu na Ukrajinu, hned jsem doma říkal, že do Černobylu prostě pojedu. Tahle část historie mě hodně zajímá. Až bude víc času, projdu si taky památky v Kyjevě, p0uls už jsem se byl podívat u moře. Když jsme byli na tripu, zašel jsem si při pauze na pláž, což bylo rozhodně fajn.

Foto: Dalibor Kachlík, skkadan.cz

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz