Brýle při zápasech? Několikrát mě zachránily před vážným zraněním, tvrdí Jozef Bukovinský
Bývala to pořádná rarita, v dnešním hokeji téměř nepředstavitelná. Obránce Jozef Bukovinský hrál ligové i mezistání zápasy s brýlemi. Občas do nich dostal hokejkou nebo pukem, věci neznalý fanoušek by si mohl myslet, že šlo o velmi nebezpečnou záležitost. Ale bývalý zadák Slovanu Bratislava a československé reprezentace oponuje. "Kdepak, žádný hendikep. Brýlě mě několikrát zachránily od vážného zranění. Sklo nikdy neprasklo, obroučky ano, ale nic vážného se mi za celou kariéru nepřihodilo," říká.
Mistr republiky 1979 a účastník mistrovství světa ve stejném roce hovoří o minulosti s nadhledem. Otevřeně. Ví, že jeho brýle zajímaly každého. "Jsem přesvědčen, že mě to při hokeji nijak neomezovalo. Některým hokejistům se přihodily poměrně vážné úrazy v oblasti očí, mně nikdy," hlásí. S jedněmi brýlemi pochopitelně nevydržel. "Hokej je kontaktní sport, občas došlo k souboji a brýle to odnesly. Ne sezonu jsem potřeboval tři, možná čtyři," vzpomíná.
Pomůcku prý nikdy neodložil. Ani nemohl. "Na jednom oku jsem měl sedm dioptrií, na druhém devět. Bez brýlí bych hrát nemohl. zkoušel jsem si vzít čočky, ale jedno oko nepřijalo vůbec, druhé s obtížemi. Ne, prostě to nešlo," říká. Věděl, že bude mezi ligovými mantinely působit nezvykle, ovšem sám se tím nezabýval.
"Občas jsem si užil narážek, ale při zápasech jsem na brýle nebral ohled. Byla to součást mé výstroje." I v této oblasti šel svět kupředu, v současnosti by mohl Bukovinský používat moderní sportovní optiku, jenže v 70. letech zase nebylo moc na výběr. "Hrával jsem s očnicemi z plexiskla, podstatné bylo, abych měl dobrý výhled. Sklo se nerozbilo, toho jsem se nebál. Obroučky občas ano, ovšem s tím jsem počítal," vykládá.
Bukovinský býval vždycky bojovník. je třeba opcenit jeho umění, hokej hrával náramně. "Jsem chlapec od Popradu, tam jsem začínal s hokejem. Tehdy jsme zkoušeli spoustu jiných sportů, hlavně fotbal, ale já si vybral hokej. V dorostenckém věku jsem přešel do Bratislavy, nejdřív jsem hrál v sezoně 1968-69 za BEZ druhou ligu, od devatenácti jsem byl ve Slovanu," vypráví.
Stihl ještě velké bardy slovenského a federálního hokeje. "Golonka, Nedomanský, Gregor, to byli vynikající hráči. Pro každého hokejistu bylo snem mít možnost nosit dres Slovanu. Byl jsem na to hrdý," přiznává. Prosadit se do nejvyšší soutěže nebylo v těch dobách jen tak. Nejlepší hokejisté zůstávali doma, v sestavách jedna hvězda vedle druhé. "Jako mladý jsem dostal šanci a moc si toho vážil. Vybavuju si, jak třeba Václav Nedomanský vyprávěl o NHL, co říkal Golonka. Pro mě to tehdy byly nezapomenutelné zážitky."
V sestavě bratislavského týmu brzy získal výsadní postavení. Bukovinský se nejraději vrací k mistrovské sezoně, tehdy válel ve dvojici s Ľubomírem Ujvárym za elitním útokem bratrů Šťastných. "Měli jsme kvalitu, vynikající hokejisty, i skvělou partu. Všechno se sešlo. Šťastní dali třetinu gólů, hrát s nimi byla radost. V týmu byli zkušení i mladí, z nich třeba Rusnák, Pašek a další," konstatuje.
Mužstvo táhli především Anton, Marián a Peter Šťastní. "Fungovala u nich přirozená rivalita i schopnost spolupracovat, byli vynikající po hokejové i kondiční stránce. Nejen oni, my všichni jsme šli za společným cílem a pak měli strašnou radost z titulu." Slavné mužstvo prožilo v sezoně 1978-79 vrchol, ti nejlepší pronikli také do reprezentace. Včetně Jozefa Bukovinského. "Už jsem předtím byl v širším kádru, zúčastnil jsem se několika soustředění. Toho prvního po mistrovství Evropy osmnáctiletých v Německu. Ale první zápasy jsem hrál až v devětasedmdesátém."
Úspěch Slovanu pomohl k návratu do elitního výběru Sakačovi nebo Kuželovi, Bukovinský si pak v Moskvě připsal své jediné mistrovství světa. Celkem má na kontě čtyři mezistátní zápasy. "Škoda, že jsem nedostal šanci v některém přípravném utkání, nebo na jiném turnaji v sezoně. Přejít z ligy na mezinárodní led není jednoduché. Ale na šampionát vzpomínám rád. Mám stříbrnou medaili, před námi skončili jen Sověti."
Bilanci reprezentační startů mohl mít bohatší, jenže byla jiná doba. "Nejdřív se hrálo pouze na čtyři beky, v nároďáku působili borci jako Pospíšil, Machač, Suchý a další. Dostat se mezi ně v podstatě nešlo. Jsem rád, že se mi to povedlo později aspoň v té Moskvě." Po turnaji už další šance nepřišla, Bukovinský ovšem dál poctivě sloužil Slovanu. Až do roku 1984. Za 14 ligových sezon sehrál 525 utkání a nastřílel 43 gólů.
Na rozdíl od většiny spoluhráčů nemusel na vojenskou službu, celou vrcholovou kariéru strávil v jediném klubu! "Když jsme mluvili o mých brýlích, vzhledem k horšímu zraku jsem dostal modrou knížku. Mělo to své výhody," směje se. Jakmile přijde řeč na dění ve Slovanu Bratislava počátkem 80. let, zvážní. "Bohužel jsme neudrželi výkonnost a na rok dokonce spadli. Já byl s klubem spjatý dlouhá léta, ale poslední dobou už to není jako dřív."
Proč? "Mám pocit, že se u nás trošku zapomnělo na tradici. Abych řekl pravdu, na hokej ani moc nechodím. Teď se u nás hrálo mistrovství světa, neměl jsem vstupenky a díval se jen na televizi. Navíc naše mužstvo zklamalo." Nejvyšší soutěž ho moc neláká, ústup kvality je patrný. Bukovinský si práci ve slovenském hokeji zkusil coby ředitel klubu ze Žiliny, pracoval i jako trenér. Nejdřív u mládeže, svého času také asistoval u prvního mužstva Slovanu.
Ale teď je jeho život přece jen jiný. Jednašedesátiletý sympaťák se věnuje práci ve firmě, jež se pochybuje v oblasti stavebnictví. "Jsem výkonný ředitel, svého času jsem pobýval v Kazachstánu, kde jsme měli velkou stavební zakázku. Teď jsme řešili čerstvý záměr postavit v Kazachstánu několik obytných domů, ale nejspíš z toho sejde. Jsem tedy zase zpátky v Bratislavě," říká s tím, že kancelář má vlastně jen přes ulici od zrekonstruovaného Zimního stadionu Ondreje Nepely.
Jeho život po aktivní hokejové kariéře byl zajímavý. "Mimo jiné jsem čtyři nebo pět let působil jako pedagog institutu ministerstva vnitra, po revoluci jsem rovněž trénoval v Itálii," přibližuje absolvent vysoké školy ekonomické. Na bruslích prý už delší dobu nestál. "Leží ve sklepě. Před časem jsem chodil hrát se starou gardou Slovanu, ale teď už ne. Hokej vnímám jen jako divák," uzavírá.
Share on Facebook
