Z kabiny do kanceláře. Člověk se učí každým dnem, říká Mario Cartelli
Mario Cartelli
|
Foto: hc-olomouc.cz
Skončit se má na vrcholu. Přesně tohle dodržel i obránce Mario Cartelli. Ten dovedl olomouckou Moru po sedmnácti letech do extraligy, pak si řekl dost a ukončil svou bohatou kariéru. U hokeje však zůstal. Jen se přesunul z šatny do kanceláře. Nyní pomáhá kohoutům na cestě vzhůru z pozice marketingového manažera. Stará se o náročné fanoušky hanáckého klubu a je vidět, že nová práce jej hodně baví.
Jaký byl skok z hokejové šatny do kanceláře?
Zpočátku to bylo hrozně těžké. Přece jen je tady extraliga po sedmnácti letech a té práce, co jsme museli udělat, bylo strašně moc. Celé vedení muselo splnit hodně požadavků. Spousta lidí si ani neuvědomí, kolik věcí bylo třeba udělat, aby se tady extraliga hrála. Jezdily k nám kontroly a velkou část požadavků jsme zvládli splnit na výbornou. Samozřejmě jsme některé detaily museli doladit, ale jsme rádi, že to funguje. Když si vzpomenu, jak jsem o půl dvanácté večer objednával reklamy na mantinel…
Už jste pevný v kramflecích, nebo v marketingu ještě trochu plavete?
Člověk se učí každým dnem. V hokeji i marketingu a práci pro klub. Zpočátku to pro mě byl skok do neznáma. Než jsem zjistil, jak spoustu věcí funguje, a jakým způsobem komunikovat. Nyní už vím a jsem v tom pevnější. Přichází ale nové věci, na které musí člověk reagovat. Takto to bude celý život, ať budu dělat cokoliv.
Pomáhá vám při jednání s partnery vaše jméno?
Partneři, kteří hokej sledovali delší dobu a setkají se s mou osobou, vědí, že jsem hrál hokej. Prostředí byznysu a hokeje je ale něco jiného. Spíš než mé jméno za mě mluví klub a myslím, že je jedno, jestli s nimi komunikuji já, nebo pan Dopita. Samozřejmě, když se s partnery bavím o hokeji při zápase ve VIP zónách, je dobré, že hokeji rozumím. Partneři se ptají, co se na ledě děje a můžu jim to vysvětlit, což je příjemné pro obě strany. Na jednáních umím říct, jak to v klubu chodí, protože jsem tu nějakou dobu strávil. Díky tomu se k nim dostane možná více informací, než kdyby tu byl nějaký marketér.
Stíháte se při tom množství práce fyzicky udržovat?
Byl jsem zvyklý nějakým způsobem vypnout, jít si zacvičit, ale práce bylo strašně moc. Fanoušci měli nějaké podněty, kterými jsem se zabýval. Když jsem jezdil čím dál tím později domů, jeden den jsem si řekl, že potřebuju čas i pro sebe, abych si vyčistil hlavu. Když má člověk denně 50 telefonátů, vyřizuje e-maily, je to únavné. Řekl jsem si dost a nastavil si harmonogram dne. Začal jsem chodit do posilovny a na kolo. Přece jen po 35 letech mám tělo obouchané, takže se snažím dělat stabilizační cviky, aby mě nebolela záda a držela kolena.
Nechybí vám hokej?
Když se dívám na kluky na ledě, někdy je mi po hokeji teskno. Na druhou stranu nastal čas skončit. Myslím si, že každý má v sobě daný čas, kdy se může sportu věnovat na vrcholové úrovni, a ten můj vypršel.
V týdnu jste se byl s áčkem dokonce sklouznout na ledě…
Podařilo se mi být s kluky na ledě a jo, chuť by byla. (smích) Ani mě nebolelo tělo, takže dobré. Už by mě ale unavovalo to neustálé cestování.
Takže až olomouckou obranu postihne marodka, oblečete dres a půjdete týmu pomoct?
Ne, ne. Trvalo by strašně dlouho dostat se do formy, která by splňovala parametry extraligy nebo první ligy. Kluci trénovali od května a vrátit se není otázka čtrnácti dnů, ale dost možná šesti týdnů, dvou měsíců. Do zápasů už asi nenaskočím, ale bylo příjemné strávit nějaký čas na ledě a zjistit, že hokej v rukou ještě stále mám.
Jiří Vykoukal dříve řekl, že být hokejista je skvělé povolání, což si člověk uvědomí, až když s hokejem skončí a začne se věnovat jiné práci. Vnímáte to stejně?
Porovnal bych to jinak. Hokejista, kterému se daří, je v pohodě. Zajde si zacvičit, je na ledě a domů přijde s čistou hlavou. Unavené je jeho tělo. Přece jen na profi úrovni je fyzická zátěž enormní. Tahle práce je náročná zase psychicky. Když se ji člověk snaží dělat poctivě a já jsem zvyklý dělat všechno na doraz, přijdu domů, pohraji si s dětmi a v deset večer ještě skončím u počítače a něco dodělávám. Člověk chce jít spát, ale pořád mu šrotuje hlava. Každá práce je jiná a má své pro a proti.
Bojovný duch je naše gró
Domácí zápasy téměř vždy sleduje plná plecharéna. Diváci na Hané vytváří skvělou atmosféru. Máte z toho radost?
Na návštěvnost si stěžovat nemůžeme. Je to i tím, že kluci hrají výborně. Musím před nimi smeknout, spousta hráčů šla do neznámého, tým jsme doplnili a zatím mančaft jede. I když se prohraje a diváci vidí, že kluci na ledě odevzdali všechno, padají do rány a bojují o každý metr ledu, dokážou to ocenit.
Olomouc se prezentuje fyzicky náročným hokejem, do všeho jde po hlavě s plným nasazením…
Bojovný duch je naše gró a možná i hlavní důvod, proč jsme postoupili do extraligy. Bojovnost dobře symbolizuje naše logo, které si fanoušci sami vybrali. Někdy mi je teskno, že nejsem součástí týmu. Atmosféra je tady specifická a řev davu je prostě úžasný. Každý, kdo je na ledě, ví, jaké to je. Kluci pak před takovou kulisou jedou naplno, což je super.
Na druhou stranu v první třetině utkání s Pardubicemi část diváků roztáhla transparent, na kterém stálo „My jsme vám vyšli vstříc, vy jste z nás udělali hlupáky.“ Co k tomu říct?
Řeknu to otevřeně. Když tady byl problém s pyrem, za což klub dostal pokutu, sešel jsem se s našimi ultras. Domluvili jsme se na některých věcech, které splňují, což je hlavně nepoužívání pyra. Za to jsem jim maximálně vděčný. Dohodli jsme se na tom, že když budou mít problém, mohou za mnou přijít. To už se stalo, přišli za mnou a já se snažil jejich problém vyřešit.
Podle jejich názoru se to však úplně nepodařilo…
Neříkám, že to funguje úplně perfektně, ale opravdu se snažím vyhovět všem fanouškům. Ono to vždycky nepůjde. Je tady 5500 lidí a ti budou mít názor na jednu situaci z 5500 úhlů. Nicméně proč vznikl problém, jsem se vyjadřoval už dříve. Nechtěl bych to znovu otevírat, aby fanoušci neříkali, že mám sílu komunikovat s médii a oni ne.
Zkuste alespoň naznačit, proč ke konfliktu došlo…
Došlo k jisté věci, kterou jsme museli splnit. Šel jsem fanouškům maximálně vstříc. Že jim nevyšlo choreo a hodili to na mě? Beru, že mohou být nazlobení, ale myslím, že jsme v té chvíli udělali maximum možného. Fanoušci přišli sami s tím, abychom prodávali lístky na pokladně, aby si je mohli koupit Olomoučáci. V tom jsme jim absolutně vyhověli. Mohli jsme to dát na Ticketportal, bylo by tu celé Brno a nikdo by si neškrtl. Udělali jsme maximum, a pokud to v jejich očích dopadlo špatně, omlouvat se za to nebudu.
Řekl jste, že příznivci se s vámi mohou kdykoliv sejít. Sedli jste si po tomhle incidentu?
Nesedli.
Fanoušci se mohou těšit na kalendář
Jaké akce chystáte pro fanoušky?
Je toho dost, co pro fanoušky děláme. Od začátku sezony jsme spoustu věcí zlepšili a zdokonalili. Neusínáme ale na vavřínech a furt do toho šlapeme. Koukáme se po dalších stadionech a hledáme inspiraci, jak fanouškům zpříjemnit zápasy. Jsme ale v první sezoně a zjišťujeme, jak všechno funguje. Byl bych rád, kdyby byli trpěliví. Na webu máme sekci „Ptejte se vedení“, na kterou odpovídám. Pokud mají podnět, napíší ho tam a já se jím zabývám.
Co konkrétně řešíte v poslední době?
Přišlo několik podnětů, že jsou špatně vidět řady. Dělám si šablony, abychom je mohli znovu očíslovat. Pracuji na plánu sektorování. Vytváříme kalendář, což tady sedmnáct let nebylo. Mám u sebe veškeré náhledy, vyfotili jsme skoro kompletně všechno. Není to jen čistě o hokeji, ale i o zázemí pro hráče. Jsou to fotky z olomouckého prostředí. Na kalendáři jsme pracovali dlouho a měl by vyběhnout před Vánoci. Chystáme i další akce.
Jednou z povedených akcí, byly nedávné zásnuby při utkání s Vítkovicemi. Jak jste je zorganizovali?
Kontaktoval mě pan Jemelka a domlouvali jsme se. Společně jsme jeli do Olomouc City a sedli si ke kulatému stolu (smích). Přišli jsme na různé nápady. Zjišťovali jsme nejoblíbenější hudbu přítelkyně, na web jsme umístili soutěž s označením životní výhra. Museli jsme to zakamuflovat, aby nevěděla, o co jde. Ona do poslední sekundy skutečně netušila, co ji čeká. Dělali jsme s ní rozhovor, co si myslí, že vyhraje a říkala, že možná nějaký zájezd. (smích)
Atmosféra v hale byla v tu chvíli neuvěřitelná…
Fanoušci se k tomu postavili neskutečně. Když snoubenec poklekl a požádal svou přítelkyni o ruku, najednou lidi zbystřili a začali tleskat. Když řekla ano, byl na stadionu rachot jako bychom dali gól. Bylo to hodně povedené. Rád by poděkoval Olomouc City, které obdarovalo budoucí snoubenku. Máme z toho fotky, videa. Fanouškovi jsem říkal, že to byla velká odvaha, protože co jsem se díval na Youtubku, v NHL z toho některé slečny utekly. (smích)
Masáže a duchovno? I to je Mario Cartelli
Olomoucká kabina podporuje akci Movember a partu s hráči držíte i vy. Komu roste knír nejvíce?
Pár kluků to drží, ale na Jirku Dopitu asi nemáme. (smích) Je to dobrá akce, propaguju ji už několik let. Mamina se vždycky těší, až bude konec listopadu. Manželka, syn Matteo i já máme v listopadu narozeniny, takže na fotkách vypadám trošku strašně. (smích). Jsem ale rád, že takové akce jsou, a pokud je člověk může podpořit tím, že se měsíc neholí, je to fajn. Všichni vědí, o co jde, tak proč to nepodpořit.
Podporuje Mora nemocnici nebo charitativní nadace?
V létě jsme podpořili tibetskou školu v Gyaltenu. Byl jsem hned pro, protože Tibet je mi velmi blízký. Máme akci s jednou nadací, kterou jsme podpořili. O nemocnici se bavíme, chtěli bychom nějak pomoct. Nechceme být ale všude, chceme si vybrat, koho maximálně podpořit. Chystáme další akce, zrovna jsme se dívali, co je potřeba, kdybychom chtěli dělat veřejnou sbírku. Chceme do něčeho jít také společně s fanoušky.
Už dříve jste se naučil masírovat. Máte nyní na masáže čas?
Chtěl bych se tomu věnovat, je to další forma jak vypnout. Na masírování jsem nezanevřel, ale aktuálně na to nemám čas. Abych řekl pravdu, možná mi to trochu i chybí. Starám se o veslaře, kajakáře a chci si s nimi dát schůzku. Chtěl bych je začít znovu trénovat. I když se věnuju práci pro klub, jeden kluk už si ke mně skočil na masáž. Trochu jsem mu spravil záda. Chtěl bych v tom v budoucnu pokračovat, baví mě to.
Jste známý tím, že máte rád literaturu. Jaké knížky nejraději čtěte?
Mezi mé favority patří Paulo Coelho, Eduard Tomáš. Baví mě knihy, kde se promítá reálný život s duchovnem. Dlouho jsem si nekoupil novou knihu, ale občas zabrousím do těch starších, abych se vrátil zpátky a nebyl přímo v materialismu. Ne všechno se točí kolem práce, je to i něco víc. Díky těmto knížkám si vždy zklidním hlavu.
Přečetl jste nějakou knížku víckrát?
Několikrát jsem přečetl Paula Coelha, ten mi dává opravdu hodně. Mám doma knihovnu a často sáhnu po knize, jen tak ledabyle ji otevřu a přečtu si jen úryvek, který mi pomůže a něco mi dá. Nyní moc nečtu, ale koukám i na Youtube. Rád si poslechnu Marcelku z hor. Člověk si uvědomí si, že život není jen materialismus. Důležitý je i duchovní růst, který by měl být obohacením nebo vrácením se zpátky.
Jste věřící?
Víra je podle mě jen začátek nějaké cesty. Člověk ví, nejen existuje. Cítím, že chápeme víc a víra jde trochu stranou. Dneska se snažíme prohloubávat dál.
Kořeny má v Itálii
Vaše jméno má italský původ. Pátral jste někdy po svých předcích?
Můj praděda se narodil v Itálii, děda už tady v Česku. Rodina pochází kousek od Udine z vesnice Tramonti di Sopra. Přímo ve vsi jsem se podívat nebyl. Když tam byl můj otec pozvaný, vždycky mně začínala sezona, nebo jsem neměl čas. V Itálii jsem působil, a když jsme jeli autobusem do Pontebby kolem Udine, vzpomněl jsem si, že někde blízko jsou mé kořeny.
Pocházíte z Karviné, kde žije početná italská komunita. Drží Italové spolu?
Je tam docela dost silná italská komunita, což je logické. Lidé tam chodili za prací. Můj otec umí italsky velmi dobře. Mají s Italy dokonce nějaké sezení. Když jsem byl v Itálii sám, půjčil jsem si od něj knížky – italštinu pro samouky a podobně. Minulý víkend u nás zrovna byli na návštěvě a chtěl je zpátky. Chystá se tam nějaká akce, takže si to chtěl oprášit. Když jsem byl malý, vzpomínám si, že jsme se nějakými rodinami navštěvovali. Bylo to fajn. V Karviné vlastní Italové snad i nějakou pizzerii a šéf karvinského hokeje pan Boniatti má také italský původ.
Pojďme zabrousit k vaší rodině. Vedete své dva syny k hokeji?
Šestiletý Matteo, ten stál na bruslích poprvé, když jsem hrál v Bratislavě. Byli jsme na Ružinově na otevřeném stadionu a chodili spolu párkrát na led. Letos začal velice intenzivně, už má za sebou tři zápasy. Moc ho to baví. Samozřejmě, když to vidí malý Marco, zpočátku jsme chodili na led i s ním. Má ale teprve tři roky, takže ho nenutím. Když se chce dívat na rolbu nebo jak Máťa trénuje, jde z ledu pryč.
Hrajete si i doma?
Když bylo světlo déle, vzali jsme hokejky a mastili na zahradě. Matoušek dostal k narozeninám Stiga hokej, takže ho furt valíme. V domě máme širokou chodbu, často si tam lehneme a posíláme proti sobě puky. Matteo je soutěživý, sport ho baví. Není to ale jen o hokeji, snažíme se jej vést ke všem dalším sportům. Ať už je to tenis, fotbal nebo florbal. Je to lepší než sedět doma u televize nebo u počítače.
Vaše žena tak pečuje o tři hokejisty…
Manželka je sportovně zaměřená, žije tím a ke sportu vede i děti. Už při mé kariéře mě obrovsky podporovala. Za to jí patří velký dík a poklona. Bez takového domácího zázemí by to nebylo tak fajn.
Itálie: Hokej ve stínu fotbalu
Kromě Plzně, Třince nebo Olomouce jste hrával i za italskou Fassu. Jak Italové hokej berou? Jasná jednička je tam přece fotbal…
I v kabině se kluci pořád bavili o fotbale. Italové jsou fotbalový národ. Hokej se hraje hlavně v tyrolské oblasti kromě Valpellice a Milána, což je na druhé straně, ale musím říct, že když jsme přijeli do Milána, takovou atmosféru jsem krom Olomouce nebo Plzně snad nezažil. Bylo to specifické v tom, že fanoušci roztáhli velké vlajky, transparenty a už při rozbruslení zpívali chorály. Když Miláno prohrávalo, nebo vyhrávalo, zpívali pořád až do konce. Bylo to hrozně příjemné prostředí. Přišlo tam kolem dvou a půl až tří tisíc diváků, kteří na malém stadionu vytvořili skvělou atmosféru.
To je na Itálii solidní návštěvnost. Kolik diváků chodilo na zápasy Fassy?
Ve Val Pusterii, která hrála nahoře, chodilo na hokej až tři a půl tisíce diváků, což je na Itálii úplně super. Hokej tam dělají ti, kteří jej mají rádi. Je tam rodinné zázemí. Ve Fasse se nám nedařilo, hráli jsme spodek, ale kluci říkali, že dříve bylo na zimáku i přes tisíc diváků. Přece jen je to holiday destinace. Lidí kolem Fassy žije málo, ale přesto si dokázali najít cestu na stadion. Hokejem žili, protože to bylo jediné sportovní vyžití v oblasti. Měli jsme týmové bundy, lidé mě poznávali a bavili jsme se třeba i na sjezdovce.
Mimohokejový život byl v Itálii parádní, že?
To bylo úžasné. Nechci říct, že to byla dovolená, protože hokej byl fyzicky náročný. Každý tým měl Kanaďany a Němce. Cizinci museli hrát hodně a muselo se jim hlavně dařit. V našem mužstvu jsme hráli na čtyři beky, takže jsem měl na zápas ice-time i třicet minut. Na druhou stranu tréninky jsme měli o půl osmé večer a zápasy o půl deváté. Ve Fasse byli poloprofesionálové, kteří chodili hrát po práci, protože měli hokej rádi.
Jak si to užívala rodina?
Na konci sezony jsem se naučil lyžovat a na lyžích stály i děti. Bylo tam spousta sněhu, nádherné Vánoce. Napadlo snad metr a půl sněhu, fakt jsme koukali. Děti měly zpočátku rýmu a kašel, ale pak z nich vylezly všechny bacily. Čistý vzduch byl parádní. To prostředí se nedá slovy vyjádřit. Byla tam neskutečná pohoda. Samozřejmě i díky tomu, že tam byli Češi – Kuba Šindel, David Turoň a hlavně český trenér Miro Fryčer, který tomu dával pohodový ráz.
Share on Facebook
