"Potřebovali jsme jeden blbý gól," těšil se po zápase dojatý Jaroslav Špaček, útočník Jiří Dopita mluvil o situaci v kabině po druhé třetině
Kabina mistrů světa. Zážitek, na který celá řada generací sportovců marně čeká celou sportovní kariéru, se českému hokejovému týmu naplnil potřetí za sebou. Šampaňské, ohlušující řev, uvolnění. Každý hráč prožíval první přívaly radosti jinak. Někdo seděl v koutku, koukal do země a zarytě mlčel, jiní se nechávali fotit s pohárem pro mistry světa, další se objímali s nejbližšími, kteří je přijeli na závěr turnaje povzbudit, další telefonovali svým nejbližším. Z tváří všech byla patrná únava, ale zároveň obrovská radost. Dokázali to. "To je české srdíčko. To bije pořád. Bije pro nás a podpora, která u nás doma je, nám dodává ohromnou sílu. Prostě to tak musí být. Nikdo lepší na světě v tomto momentě není," říkal po zápase dojatý Jaroslav Špaček, který tuto atmosféru zažil podruhé v kariéře - poprvé na mistrovství světa v Norsku, shodou okolností také po úspěšném prodloužení finálového duelu s Finy.
Důvěru v zisk zlaté medaile přes nepříznivý průběh zápasu neztratil a po vyrovnání byla již neoblomná: "Jak jsme vyrovnali, tak jsme věřili, že už to prostě dotáhneme do konce. Věděli jsme, že jsou mimo. Vzali si oddechový čas a byli úplně dole. Báli se od prvního gólu, co dali." Co podle Špačka rozhodlo? "České srdíčko a parta, jaká je v mužstvu. To, co se tady dělo po druhé třetině... Řekli jsme buď všechno, nebo nic. Zvrátili jsme zápas. Povedlo se nám to, je to něco neuvěřitelného," jen těžko hledá zkušený obránce slov.
Mužstvo bylo naštvané. Ve finále se vše obracelo proti němu, Finové vedli 2:0, ale nakonec vůle českého mužstva zvítězila: "První gól jsme dostali z ofsajdu, takže vůbec neměl platit. To nás trochu rozhodilo a proto jsme hráli, jak jsme hráli celou dobu. Ale po prvním gólu, co jsme dali, jsme se zvedli. Celý mančaft věřil tomu, že to obrátíme. Potřebovali jsme je den blbej gól a věděli jsme, že to pak půjde."
Jiří Dopita seděl hned vedle Jaroslava Špačka a chvíle štěstí prožíval v klidu. Autor důležité vyrovnávací branky, kterou zajistil prodloužení, se rozvážně rozpovídal: "V první třetině jsem měl hned při prvním střídání stoprocentní šanci a gól jsem nedal. Říkal jsem si, to je zákon schválnosti. Jsem rád, že jsem vyrovnávacím gólem přispěl k prodloužení, ale je jedno, kdo ten gól dal, hlavně, že jsme to zvrátili. Zase se ukázala síla toho týmu, který na mistrovství byl, a kolektivního ducha. Zvládli jsme to."
Důvěru mužstvo neztratilo: "První gól jsme dostali z ofsajdu, druhý gól v oslabení. Prohrávali jsme 2:0, ale za tohoto stavu jsme věděli, že když jeden gól dáme a za stavu 2:0 se nám povede snížit, tak se pak soupeř o výsledek bojí a my jsem celkem byli v laku. Věřili jsme si a dělali jsme maximum pro to, abychom stav minimálně vyrovnali, a to se nám podařilo." Před prodloužením věřili, že rozhodnutí přinese nastavený čas a samozřejmě v úspěch českého týmu: "Dvacet minut je hodně dlouho. Nedá se hrát na to, že se to dohraje na penalty. Oba týmy hrály ze zabezpečené obrany. Měli sice přesilovku a měli v ní nějaké šance, ale pak jsme měli jednu vážnější šanci a dali jsme z ní hned gól a vyšlo nám to super."
Kde hledat sílu českého mužstva na tomto šampionátu a vůbec sílu této hokejové generace: "Výborně chytal Milan Hnilička, což je nejlepší základ - výborný gólman. A je tady opravdu dobrá parta. Všichni táhnou za jeden provaz. Po druhé třetině jsme si řekli, že se nic neděje, i kdybychom prohráli, ale že do toho v poslední třetině půjdeme, že to zkusíme a vyšlo to. Výborná parta je základ. Bez toho to nejde." Zbývá vůbec po náročném programu hokejistům síla na oslavy? "Síla na oslavy se najde. Nějakou jsme si na ně nechali," usmívá se Dopita.
Jaroslav Martínek, Hannover
