Už nemusím do práce! Macuh o svém PŘÍBĚHU, upřímnosti Tomajka i stopce
Rok Macuh
|
Foto: Jakub Šustr a Bohumil Vincura
Pokud by se vyhlašovalo největší překvapení Tipsport extraligy, tak by Rok Macuh byl velkým aspirantem na vítězství. Pár let zpět si přivydělával v kavárně, poté ve skladu, ale teď je nejproduktivnějším hráčem Olomouce. V exkluzivním rozhovoru popisuje tento Slovinec svůj inspirativní příběh, stopku na dva zápasy, svou povahu nebo i incident z minulého roku, kdy skončil v nemocnici.
Je to skutečně velký příběh.
Rok Macuh se přes Havířov, Nový Jičín (2. liga), Šumperk a Přerov dostal zpět Olomouce. Ale rovnou do základní sestavy a udivuje celou extraligu. 25 utkání? 18 bodů!
„Tehdy jsem hokej nebral jako něco, čím bych se mohl živit,“ přiznává z olomoucké kavárny.
„Upřímně nevím, zda si to vůbec uvědomuji. Je to skvělý pocit, začala se vyplácet veškerá práce, kterou jsem do hokeje za poslední roky vložil,“ říká svou typicky skvělou češtinou 26letý útočník.
Předpokládám, že teď jste hodně spokojený…
Upřímně? Nečekal jsem to… Navíc konečně po tolika letech, kdy jsem neměl u trenérů takovou důvěru, tak teď ji fakt mám. Neberu to jako samozřejmost, když se bude dařit někomu jinému, tak prostě takovou roli mít nemusím. Jdu den po dni, makám. Jsem z toho sám překvapený. Kdo by si myslel, že borec z první ligy bude mít i tolik bodů?
No právě. Kdo vás neznal a viděl, že nějaký Rok Macuh jde z Přerova do Olomouce, tak asi nečekal, co ve vás je.
Já si pamatuju, že jak jsem podepsal v Olomouci, tak jsem naletěl na komentáře. Někdo tam psal, že do Jihlavy dobrý. Ale já si to nijak nebral, asi každý si někdy přečte nějaké komentáře. Nestresoval jsem se kvůli tomu.
„Upřímně? Nečekal jsem to… Navíc konečně po tolika letech, kdy jsem neměl u trenérů takovou důvěru, tak teď ji fakt mám."
Teď čtete pochvalné komentáře?
Snažím se to nečíst… Když jsem vyletěl nahoru tehdy v Šumperku, tak mi to pak stouplo do hlavy. S trenéry jsem se někdy dohadoval, strkal jsem prsty do věcí, které se mě vůbec netýkaly. A teď? Nic neřeším, soustředím se jen na sebe. Mám svoji práci. Vyplácí se to.
Po pěti letech jste se vrátil do Olomouce a záříte. To jste si předtím asi ani nepředstavoval.
Když jsem se pak dostal do Nového Jičína, tak jsem hokej ani nebral jako to, čím bych se mohl živit. Jen jsem se hokejem bavil. Nad extraligou jsem vůbec nepřemýšlel, ale jsem rád, že se to vše otočilo a jsem teď tady.
Foto: Archív Roka Macuha
Když jsme spolu dělali rozhovor v říjnu 2021, tak jste mi říkal, že jste jednu dobu dokonce pracoval v kavárně a poté ve skladu v Olomouci.
Když jsem už v juniorech skončil sezonu, tak jsem jel domů a pomáhal jsem tátovi, který má instalatérskou firmu. Do 21 nebo 22 let jsem s ním každé léto pracoval. Potom jsem si musel najít něco v Česku, co mi bude vyhovovat. Instalateřinu jsem dělat ale nemohl, protože někdy musíte zůstat v práci déle a nemohl bych pak někdy na tréninky. V kavárně jsem byl například od devíti do tří hodin. Do skladu jsem jezdil pracovat odpoledne.
Teď už po trénincích nemusíte chodit do jiné práce…
No, teď už snad ne. Díky bohu. Už bych to asi nedal. V Přerově jsem byl po konci sezony docela vyždímaný – navíc jsem se zranil a byl jsem špatný. Dva týdny jsem se nemohl narovnat kvůli zádům… Jsem moc šťastný, že jsem se dostal do Olomouce a nemusím nikde makat po večerech a podobně.
„Jsem moc šťastný, že jsem se dostal do Olomouce a nemusím nikde makat po večerech a podobně."
Kdybyste nehrál hokej vůbec, tak by vás zajímalo dělat instalatéra nebo něco takového?
Ano. Mě baví práce rukama, a to už odmala. Byl bych asi někde ve stavebnictví. Uvidíme, co bude po kariéře, třeba to bude něco takového.
Jak se váš přesun do Olomouce vůbec uskutečnil? Vy jste zde působil v juniorce a poté jste za Hanáky měl i pár startů v extralize.
Poprvé se mi ozval pan Tomajko podle mě v prosinci. V lednu jsme si pak sedli a řekl mi, že má zájem. Podruhé mi sdělil, jakou bych měl roli – byl to první trenér, který mi nemazal med kolem pusy. Řekl mi narovinu, že začnu ve čtvrté lajně, budu hrát oslabení a uvidí se, zda si vybojuju vůbec místo. To mě i nejvíc oslovilo, že byl takhle upřímný. V Olomouci bydlím už sedm let. Jen na jeden rok jsem se odstěhoval do Havířova, jinak tu jsem. Je to tedy můj druhý domov.
A nad čím jste případně přemýšlel?
Já jsem zvažoval, zda to budu mít zapotřebí ve 26 letech, abych vůbec hrál… Ale byla to asi jedna z posledních možností, jak se dostat do extraligy, tak jsem to využil. A zatím se to vyplácí.
„Pan Tomajko? Byl to první trenér, který mi nemazal med kolem pusy. To mě i nejvíc oslovilo, že byl takhle upřímný."
To rozhodně. Jiný kontakt s extraligou v minulosti neproběhl?
Nějaká možnost byla o rok dříve v Přerově – od agenta jsem slyšel, že snad Vítkovice měly nějaký zájem. Ale nedopadlo to – ani nevím, zda to je pravda. Jinak nic…
Kdy jste si začal uvědomovat, že získáte místo v základní sestavě Olomouce? Jisté jste to totiž neměl…
Je to tak, já neměl nic jistého. Věděl jsem, že budu bojovat o čtvrtého centra. V jednu chvíli v přípravě jsem byl dokonce třináctý útočník. Byl jsem z toho docela špatnej. Ke konci přípravy jsem už ale věděl, že čtvrtou lajnu budu hrát. Pak se mi začalo dařit a role se pomaličku měnila, že prostoru na ledě mám hodně.
Foto: Jakub Šustr, hc-olomouc.cz
Teď vás zastavila až stopka od disciplinární komise za údajné napadání rozhodčího.
Já jsem prvně myslel, že v tom jsem jenom já. Až potom jsem viděl, že to jsou i další hráči. Říkal jsem si, že nám tím asi něco chtějí dát vědět – beru to. Šlo vidět, že jsem rozhodčího posunul, zranit nebo zasáhnout jsem ho ovšem vůbec nechtěl. Chtěl jsem se dostat na puk, byla to blbá shoda okolností a on se mi dostal do cesty. Úmysl tam fakt žádný nebyl. Ale jak říkám, trest beru. Nic s tím neudělám.
„Stopka? Chtěl jsem se dostat na puk, byla to blbá shoda okolností a on se mi dostal do cesty. Úmysl tam fakt žádný nebyl. Trest ale beru."
Vyfasoval jste dvouzápasový distanc. Po utkání byste asi nečekal, že něco takového přijde. Mám pravdu?
Já jsem zcela upřímně ani nevěděl, že se něco takového stalo. Nejvíc mě mrzí, že to může ublížit týmu. Teď se nám zrovna začalo dařit, vyhráváme… Až 18. prosince budu moct hrát. Ale nic s tím neudělám. Mám ovšem hodně tréninků, v tempu se budu udržovat hodně. Momentálně jsem na tréninku dokonce v beku. (směje se)
Opravdu?
Jo, přemýšlím, že změním povolání. Ne, dělám si srandu. (usmívá se) Hlavně jsem v obraně kvůli tomu, abych byl v tempu a nemusel se točit s útočníky. Je to sranda. Na tréninku to je fajn, tam nic nepokazíte. V utkání by to bylo něco jiného.
„Momentálně jsem na tréninku dokonce v beku. Je to sranda."
Uvidíme Roka Macuha v obraně i v nějakém zápase?
Ne, to asi ne. Kdyby mi trenéři řekli, tak bych šel. Ale že bych to sám inicioval? To určitě ne. (směje se) Rozehrávat a tak je docela těžký, to bych snad vůbec nezvládl, navíc jak by mě někdo napadal…
Když tak byste si pomohl svým důrazem…
Jo, to ano. V beku jsem se Švrkem (Janem Švrčkem, pozn., red.), jsme hodně důrazní!
Teď vážněji. Vaše produktivita (8+10) je skvělá. Už máte více bodů než za minulý rok v první lize… Čím to je?
Asi i trochu štěstím – začalo mi to tam padat a postupně jsem si věřil. Dále mám důvěru od trenérů. Nechávají nás hrát hokej, někteří trenéři mají jiné systémy a musíte třeba hodně nahazovat a tak. To mi v první lize moc nesedělo. Dřív jsem se setkával také s křikem od trenérů, ale tady? Poprvé zažívám to, že po mně nikdo nekřičí. Naši trenéři mají jiný přístup a mně to vyhovuje. Když něco udělám špatně, tak si mě pozvou po utkání a vysvětlí mi, co bych mohl zlepšit. Ale žádný křik… To mi fakt hodně pomohlo.
V poslední době se vám navíc týmově daří.
Předtím jsme si prohrávali některé zápasy nebo momenty sami… Ale pak jsme propracovali i systém, že jsme začali vyhrávat. A obětavost. To jsou situace, kdy v důležitých momentech zblokuje střelu Honza Bambula nebo Honza Knotek. To nám vyhrává zápasy – jsme urputní, blokujeme střely…
„Dřív jsem se setkával také s křikem od trenérů, ale tady? Poprvé zažívám to, že po mně nikdo nekřičí. Naši trenéři mají jiný přístup a mně to vyhovuje."
Zpátky k vám. Co konkrétně se vám vyplatilo v posledních letech, že jste se tak posunul?
Hodně jsem na sobě fakt makal. Nejvíc asi vděčím Víťovi Černohousovi. Jak jsem přisel do Přerova, tak jsme hodně pracovali na dovednostech. Tím jsem se hodně posunul. On a Kuba Fryč (kondiční trenér, pozn. red.) mají velkou zásluhu na tom, že pomohli zlepšit můj hokej.
Přidával jste si i v posilovně?
Když jsem byl v Novém Jičíně a pracoval jsem v kavárně, tak jsem vstával v 5:40. Šel jsem do posilovny, potom do práce a večer na trénink. Takhle jsem měl stejný každý den během sedmi měsíců. Já si i na ledě dával navíc po trénincích. Sice to dlouho vypadalo, že to nemá smysl, ale nakonec se to vrátilo. Dal jsem tomu všechno. Já dělám vždy všechno na maximum. Buď z toho něco je, nebo ne. Nechci si pak vyčítat, že jsem něco neudělal na 100 procent.
Takže dřina, dřina a dřina. To je většinou více než talent.
Souhlasím. Jenom s talentem se nikam nedostanete, musíte tomu hodně obětovat a někdy se to prostě vrátí.
„Když jsem byl v Novém Jičíně a pracoval jsem v kavárně, tak jsem vstával v 5:40. Šel jsem do posilovny, potom do práce a večer na trénink. Takhle jsem měl stejný každý den během sedmi měsíců."
A konečně si vás všiml i slovinský národní tým. Jak jste si užil reprezentační premiéru?
Bylo to skvělý. Po šesti letech jsem viděl některé kluky, se kterými jsem hrál na dvacítkách. Mrzí mě, že jsme v posledním utkání neporazili Maďarsko, naše výkony se postupně stupňovaly a hráli jsme dobře. Snad ještě nějaká pozvánka bude.
Zkasírovali vás kluci z Olomouce?
No, Nahodil furt kasíruje. Ten mě sežere. (usmívá se) Něco jsem do kasy musel dát.
Ale to nevadí ne? Reprezentace je pro vás další motivace.
Je to tak. Mě dřív mrzelo, že jsem předtím nikdy nebyl na žádném reprezentačním srazu. Byl jsem jediný slovinský hráč v první lize, který nikdy pozvánku nedostal. Nevím, čím to bylo. Mrzelo mě to trošku, ale jsem rád, že si teď někdo všiml.
„Slovinská reprezentace? Bylo to skvělý. Mě dřív mrzelo, že jsem předtím nikdy nebyl na žádném reprezentačním srazu."
Ukazujete navíc, že se umíte i porvat. Porafal jste se letos dokonce s Jakubem Klepišem…
No, porafal, to spíš on mě. Nečekal jsem, že ten borec bude takhle silnej. Není sice vysoký, ale hrozně silný. Pak jsem měl potyčku ještě s Abdulem po Litvínovu. Já jsem agresivní a umím někdy někoho rychle nasrat. (usmívá se) Pak to občas eskaluje. Já rychle vypěním, ale také se rychle uklidním.
Rád provokujete, že?
Samozřejmě. Musíte se dostat někomu do hlavy. Já se ani nesnažím, ale někdy se někomu vysměju a oni jsou hned naštvaní na mě. Já i v tréninku hraju do těla. Jdu do všeho naplno, zde je taková mentalita a dělají to všichni. Nejradši chodím soubojů do rohu se Švrčkem. Ten vás tak zřeže. (směje se) Ale je to situace jako v utkání. Já jsem za takovou soutěživost rád.
Foto: Jakub Šustr, hc-olomouc.cz
Za závěr chci probrat jedno nepříjemné téma. Minulou sezonu hodil v Třebíči na trestnou lavici jeden z „fanoušků“ dělobuch a vy jste skončil v nemocnici. Jak se s odstupem času na to díváte?
Jde mi o zdraví hráčů. I ze strany Třebíče to bezpečí nebylo tak zajištěné, kotel tam je nad trestnou lavicí hostů. To je taky blbý. Za mnou navíc stály děti, kdyby jim to padlo do kapuce… Ještě, že to spadlo na trestnou a já to nezvedl. Já si myslel, že to je nějaká dýmovnice. Dopadlo to ještě dobře… Snad si to lidi uvědomí a už to nikoho nenapadne. Kdybych to zvedl, tak nevím… Byl bych možná invalida.
„Najednou to prasklo a já neviděl a ani neslyšel. Bylo mi hrozně špatně. Tak měsíc mě pak bolela hlava, hrál jsem s prášky. Dlouho mi i pískalo v uších, když bylo ticho."
Pamatujete si všechno z toho incidentu?
Jen to, jak to přiletělo, chtěl jsem to prvně zvednout a vyhodit na levou stranu. Najednou to prasklo a já neviděl a ani neslyšel. Bylo mi hrozně špatně a sesypal jsem se, nevěděl jsem, co se děje.
Trvalé následky ale nemáte, ne?
Tak měsíc mě bolela hlava, hrál jsem s prášky. Dlouho mi i pískalo v uších, když bylo ticho. Třeba v noci. I teď se to někdy stane. Ale naštěstí se to docela zlepšilo.
Share on Facebook
