Spokojený Hejduk po kariéře: Na syny v americkém dresu jsem si zvykl
Foto: Jiří Bezucha
Včetně play off 1 132 zápasů v NHL. Milan Hejduk si Colorado oblíbil a po čtrnácti sezonách v něm i zůstal. Do Česka tak jezdí sotva jednou za rok, v tomhle týdnu ale stihl navštívit galavečer k výročí 100 let v Pardubicích i zahrát si vyprodanou exhibici v Praze. Ještě před ní otevřeně mluvil pro média o životě v USA, nadějných synech v univerzitním systému a názorech na vítězství Avalanche ve Stanley Cupu.
Jste v kontaktu s bývalými spoluhráči z Česka?
Spíš asi jen s Honzou Hejdou. A trochu s Martinem Škoulou. Ale jak člověk žije v USA, tak je to složitější… Napíšeme si jen občas, určitě ne tak často, jak bych chtěl.
Český hokej ale asi sledujete?
Co se týče výsledků? Junioři hráli opravdu výborně, předváděli moderní hokej, obrana podporovala útok a obráceně. Možná jsme měli i nejlepší obranu na celém mistrovství. Áčko uhrálo bronzovou medaili… Já si nemyslím, že by na tom náš hokej byl špatně. Pořád vychováváme kvalitní hokejisty: v NHL řádí David Pastrňák, teď i Martin Nečas nebo Filip Chytil. Ano, z turnajů v minulých letech nebyly žádné medaile, ale to jsou taková hluchá místa… Prošli si tím i Švédové. Nemyslím si, že je to s naším hokejem tak špatné.
„Z turnajů v minulých letech nebyly žádné medaile, ale to jsou taková hluchá místa… Prošli si tím i Švédové. Nemyslím si, že je to s naším hokejem tak špatné."
Co je teď vlastně náplní vašeho soukromého života v zámoří?
Asi osm let jsem trénoval, se svými dětmi jsem vydržel až od jejich šestnácti let. Teď už dva roky netrénuju. Jsem ambasadorem rozvoje hokeje v Coloradu, takže je nás pár bývalých hráčů, co objíždíme různé kluby. Bruslíme s malými dětmi a tak. Pak se věnuju různým charitativním akcím a jezdíme se dívat na kluky. Taková kombinace všeho. (usmívá se)
Čtvrt století od Nagana. Vyprodaná O2 arena sledovala triumf českých legend
Váš syn Marek třeba střílí góly za Harvard...
Zrovna hrají Beanpot, turnaj čtyř univerzit (Boston University Terriers, Boston College Eagles, Harvard University Crimson a Northeastern University Huskies) s asi sedmdesátiletou historií. Hraje se v TD Garden, domácí hale Boston Bruins. Minulé pondělí vyhráli a teď jsou ve finále, ale budeme to sledovat jen v televizi, protože přiletíme rovnou domů do Colorada.
Dočkáme se dalšího Hejduka v NHL?
To nevím. Ale David hraje dvě hodiny od Seattlu v British Columbia Hockey League a na Harvard jde příští rok. Oba dva tam budou spolu, takže určitě se za nimi budeme jezdit dívat. Jestli z toho hokejově něco bude? Těžko říct. Ale budou mít skvělé vzdělání a u toho se můžou zlepšovat i v hokeji. Líbí se nám, jak je v USA spojený univerzitní sport se školou.
„Jestli z toho hokejově něco bude? Těžko říct. Ale budou mít skvělé vzdělání a u toho se můžou zlepšovat i v hokeji."
Co vám vyhovuje na americkém stylu života, že jste tam i po kariéře zůstal?
Už jsem si tam zkrátka zvykl. Strávil jsem tam víc než půl života a život v Coloradu je krásný – máte tam hory, skvělé počasí… Dva roky jsme bydleli v Michiganu, protože Marek hrál za americký program v Detroitu. Ale Colorado je Colorado…
Obdivují synové, čeho jste dosáhl?
Kluci vědí, jakou jsem měl kariéru, ale nějak víc to neřešíme. Celkově se jako rodina moc nezabýváme minulostí. Když je nějaké výročí a někdo se mě zeptá, tak si rád vzpomenu. Ale jinak žiju přítomností. Kluci se narodili v USA, jsou z nich Američani, Marek hrál dokonce za reprezentaci…
Jak jste to vnímal, když oblékl dres s písmeny USA?
Ani tam žádné speciální emoce nebyly, vnímám to tak, jak to je. Když se tam člověk narodí a žije svůj život… Kluci alespoň umí česky, doma jsme češtinu vždycky používali, takže se umí domluvit. V jednu dobu jsme sice přemýšleli o Česku – jestli by bylo možné, aby synové hráli za českou reprezentaci. Tehdy jim bylo asi patnáct. Ale pravidla jsou trochu komplikovaná, v Česku by museli odehrát dvě sezony, takže bychom se asi museli přestěhovat.
V Coloradu měli i tak dobré podmínky pro rozvoj, že? Doma jste jim prý postavil i vlastní kluziště.
Jasně, když byli kluci menší, měli jsme takový menší stadion na zahradě, aby měli kde bruslit. Užili jsme si tam zábavu, bylo to super.
Měli by Rusové a Bělorusové startovat na mezinárodních turnajích? Co říkají legendy?
Zisk Stanley Cupu pro Colorado jste loni museli taky hezky prožívat.
To jsme si užili naplno. Přijeli jsme na play off na několik zápasů. Byla to velká sláva. Naposledy jsme vyhráli v roce 2001. Avalanche teď měli dobré mužstvo už několik let, loni se jim to sešlo výborně a v play off válcovali soupeře. Vyhráli šestnáct zápasů a jen čtyři prohráli… I silnou Tampu přehráli relativně v klidu.
Zapůsobily na vás oslavy?
Ve městě byl velký průvod, projíždělo se po ulicích na hasičských vozech. I my bývalí hráči jsme měli jeden svůj. S Pavlem jsem pak mluvil… Jakmile se zranil první brankář, Pavel naskočil do brankoviště a chytal výborně. Vyhrál sérii s Edmontonem, finále konference…
Prý byl jedním z tahounů oslav.
Když jsem ho viděl, tak byl ještě v pohodě. (směje se) Colorado vyhrálo ten poslední zápas v Tampě. Tak to asi bylo divoké spíš tam. Ale takový úspěch se musí pořádně oslavit…
Reichel o Naganu: Všechno si to sedlo, hráči byli v ideálním věku
Koho byste vypíchl jako nejlepšího hráče Colorada?
Líbí se mi MacKinnon. Je neskutečný, jeho je radost sledovat. Jakmile se dotkne puku, tak je to jak na PlayStationu. Když dostane puk ve středním pásmu… Táhne celý mančaft. Ale i v play off se ukázalo, jak je důležité mít všechny čtyři lajny dobré a vyrovnané. Některé zápasy to třeba ta první lajna netáhla tolik a dávali góly i jiní. Kadri, Burakovsky… Měli vyrovnané a kvalitní všechny lajny. To je vidět i na Edmontonu, který má sice odskočeného McDavida nebo Draisaitla, ale jen na pár jmen to neuhraje…
Naskočily vám vzpomínky na vlastní úspěch z roku 2001?
Určitě, hned jsem potom psal Gabrielovi Landeskogovi a Eriku Johnsonovi – dvěma hráčům, se kterými jsem ještě hrál. A taky lidem z vedení nebo realizačního týmu. Gratuloval jsem jim a pak jsme se viděli na oslavách.
„My díky svému životu můžeme hodně cestovat, což mi zatím vyhovuje víc."
Váš bývalý spoluhráč Joe Sakic navíc všechno řídil z pozice generálního manažera. Byl ve vítězné sezoně znát jeho rukopis?
Udělal pár výborných výměn. Přivedl Joshe Mansona nebo útočníka Lehkonena. A rok předtím byl hlavně trpělivý s tradem Matta Duchenea. Nějakou dobu ho pozdrželi, neuspěchali se a pak za něj dostali solidní protihodnotu. Třeba Samuela Girarda. Joe to uměl dobře, trpělivost vyplatila. Teď už je prezidentem klubu.
A podobné manažerské působení do budoucna vás neláká?
Zatím jsem o tom ani nijak nepřemýšlel. Taková práce mi přijde dost zavazující, člověk tomu musí věnovat spoustu času. My díky svému životu můžeme hodně cestovat, což mi zatím vyhovuje víc. Jakmile se člověk upíše nějaké funkci, tak se jí musí věnovat naplno.
Foto: Jiří Bezucha
Share on Facebook
