Škrdlová po snovém roce: Holky jsou pro mě vzorem, ukazují mi cestu
Foto: Karel Švec, cslh.cz
(PLYMOUTH, od našeho zpravodaje) Na mládežnickém sportu je nejkrásnější sledovat, jaké pokroky hráči či hráčky dělají. Jak nabírají zkušenosti, jak získávají herní sebevědomí a jak ho umí přetavit v kýžený výsledek. V ženských reprezentacích je letos výborným příkladem šestnáctiletá obránkyně Adéla Škrdlová – nejmladší hráčka probíhajícího mistrovství světa dospělých v Plymouthu.
Označení „snový rok“ je v jejím případě na místě. Loni ještě hrála za nejmladší reprezentační kategorii do 15 let, letos už stihla tři hlavní vrcholy sezony českého ženského hokeje – s osmnáctkou domácí šampionát v Přerově a Zlíně, s A-týmem pak olympijskou kvalifikaci i seniorské mistrovství. V Plymouthu je jednou z deseti juniorek napříč všemi účastnickými týmy; jako jediná má ale v občance rok narození 2001.
Už teď má v probíhající sezoně odehráno 32 reprezentačních zápasů, a pokud nebude chybět ani na dubnovém mistrovství Evropy do šestnácti let, dostane se těsně pod hranici čtyřicítky. Web hokej.cz eviduje všechny statistiky národních týmů teprve třetím rokem, za tuhle dobu půjde jednoznačně o český rekord.
Je jenom na ní samotné, jak se s tím vypořádá. Adéla Škrdlová hokejově vyrůstá v Třebíči, sny má ale stejné jako všechny její ambiciózní spoluhráčky – podívat se s hokejem do světa.
Přiznejte, jak vnímáte to všechno, co se kolem vás za poslední rok točí?
Mým úplně základním cílem na začátku sezony bylo udržet se v osmnáctce, což se mi povedlo celkem dobře. Pak už jsem pomalu začala myslet na mistrovství osmnáctek. Když jsem se tam dostala, byla jsem nejvíc šťastnej člověk. Jakmile potom přišly nominace do áčka, tak to pro mě bylo něco neskutečného. Byla jsem hrozně ráda, že jsem dostala tuhle šanci.
Vaší první velkou akcí byla ještě loni olympiáda mládeže. Posunula vás tahle zkušenost dál?
Určitě jo. Poprvé jsem se tam potkala s většími týmy, jako třeba se Švédskem. Byla to vynikající zkušenost.
S přechodem do osmnáctky jste si pak poradila velmi dobře.
Už to nebylo tak těžké, protože se s holkama známe nějaký pátek. Věděla jsem, že musím o místo bojovat, tak jsem se o to prostě poprala. Na mistrovství v Přerově jsem pak dostávala hodně prostoru, což mi hrálo do karet. Uvolnila jsem se a hrála víc svoji hru, přestala jsem dělat chyby z nepozornosti.
Po šampionátu přišla pozvánka na olympijskou kvalifikaci. Co jste si v první chvíli pomyslela?
Já jsem tomu v první chvíli vůbec nevěřila. Pak jsem si volala s Natkou Mlýnkovou, a bylo to něco úžasnýho. Křičely jsme na sebe do telefonu, bylo to hrozně hezký (směje se).
Skončilo to až u seniorského mistrovství světa. Udělala jste za ten rok opravdu tak obrovský skok ve výkonnosti?
To si nejsem jistá. Prostě jsem do toho chtěla tuhle sezonu hodně šlápnout, protože jsem si věřila, že můžu něco dokázat. Hokej v áčku je úplně jiný takticky. Co se týče rychlosti, myslím, že až tak pozadu nejsem.
Foto: Martin Voltr
Trenéři na vás chválili, že se jako obránce nebojíte hrát. Jak byste se sama charakterizovala?
No… (přemýšlí) Já myslím, že můj dosavadní problém je hlavně v rozehrávce. Jsem nejistá, taková roztěkaná. Nevím, co bych rychleji udělala. Ale určitě mám i jinak na čem pracovat, ať je to střelba nebo ostatní věci.
Koukal jsem, že na konci tréninku jste pilovala různé dovednosti s Davidem Moravcem. Jaké to je, poslouchat jeho rady?
Na mojí první akci s áčkem jsem na něj koukala, byla jsem úplně unešená. Teď si spíš vážím jeho rad a toho, že se mi někdo takhle věnuje a pomáhá mi. Zapojuje se do tréninků, což nám může dost pomoc. Je určitě fajn si vyslechout věci, které vidí z jiných pohledů.
Na šampionátu hrajete na sedm beků. I vy chodíte na led pravidelně, nejste žádné páté kolo u vozu. To vás musí hodně povzbudit.
Já svoji roli beru tak, že se snažím co nejvíc pomáhat týmu ze všech stran. Že mám možnosti na ledě, jaké mám, je pro mě velké plus. Snažím se odvádět maximum, co můžu.
Jak vás spoluhráčky přijaly?
Plním určitou funkci mladší hráčky, co se týče i práce v kabině. S tím samozřejmě nemám žádný problém. Jsme úžasný kolektiv, holky mě podrží, když je potřeba. Musím říct, že to funguje až nad moje očekávání.
Jste celkem emotivní typ. Zklidňujete se postupem času, akci od akce, zápas od zápasu?
Jo, určitě. Je to právě i tím okolím, že se musím chovat víc profesionálně.
V týmu je spousta hráček, ke kterým možná ne přímo vzhlížíte, ale už toho zkrátka hodně dokázaly. Ať už to je kapitánka Alena Polenská nebo další. Dává vám to hodně?
Jelikož jsme v patnáctkách měly kustoda pana Polenského, občas jsem si s ním o Aleně povídala a bylo úžasné poslouchat, co všechno dokázala. Teď když jsem se s ní poznala, byl to pro mě další krok. Ráda se dívám, jak holky pracují, jak se třeba rozcvičují a podobně. Všechny jsou pro mě příkladem a vzorem. Vidím, co můžu zlepšovat, a ukazuje mi to cestu, kam můžu směřovat.
Foto: Karel Švec, cslh.cz
Jaké máte výhledy do nejbližších let?
Takhle teď moc nepřemýšlím. Mám spoustu práce, i co se týče školy. Je toho hrozně moc.
Jak letos vůbec školu stíháte, když máte tolik akcí?
Letos jsem musela vynechat docela hodně. Určitě z toho nejsem nadšená, moje výsledky se rapidně zhoršily, což mě mrzí. Ale musím se snažit pracovat na všech frontách. Je to pro mě jenom další výzva.
Umíte se sama donutit a doplnit si školu, když potřebujete?
Hodně cítím, že je to potřeba. Některé chvíle jsou hrozně těžké v tom, že já sama hrozně chci, ale všechno se na mě valí a nejde to dohromady. Někdy potřebuju zvolnit a vypnout, přestanu přemýšlet nad tím, co všechno potřebuju dělat.
Nějaké hokejové sny ale určitě máte.
Určitě mám hokejový sen, co se týče zámoří nebo ciziny. Ale teď se musím věnovat hlavně věcem, které probíhají, a je pro mě těžké myslet do budoucnosti.
Share on Facebook
