Plzeňský bard Vlček: Mít šanci jako Ptáček, tisícovku bych udělal také!
Foto: hcskoda.cz
Platil za jednoho z nejvěrnějších plzeňských hokejistů, Ivan Vlček strávil v západočeské metropoli téměř dvacet let. Válel v obraně Škody, s klubem prošel dobré i zlé. A pracuje pro něj i teď. Železný chlap ve výslužbě působí s Radkem Kampfem u tamního staršího dorostu. "Ve čtyřiceti jsem skončil s hokejem, teď je mi o dvanáct víc - přesně tak dlouho se věnuju trenéřině. A ještě bych nějakou dobu rád," usměje se.
Na první pohled se nezměnil. I názory má podobné. Někdejší český reprezentant a účastník MS 1995 byl prototypem dříče, který neuhnul v žádném souboji. Po vojně v Táboře nakoukl do ligy jako dvacetiletý bažant. Dostat se tehdy do plzeňského áčka, to už musel nováček něco umět! "Byl jsem na sebe tvrdej, celou dobu jsem to takhle měl. Takže je asi logické, že patřím k přísným trenérům. Disciplína musí být," hlásí.
Když přešel na dráhu kouče, měl se kým inspirovat. Zažil Bukače, Hlinku, Wohla a další osobnosti. "Ale neřekl bych, že by mě někdo vyloženě ovlivnil. Samozřejmě, člověk si na leccos vzpomene. Hlavně to však beru podle sebe. Každý má svoji hranici, co může dokázat. A proto mi strašně vadí, když na to někteří kluci mají, ale neodvedou maximum. Jestliže to v někom není, dobrý. Pokud však je, a dotyčný pro to nic nedělá, to jsem pak hodně naštvanej," vykládá.
Já býval srdcař! Žil jsem pro plzeňský hokej
Stejné věci mu vadily i u dospělých. Zatím prý nepomýšlí na to, že by se posunul do nejvyšší kategorie. "Chlapy jsem trénoval, není to o tom, že bych musel někam dojíždět. Ale štvaly mě stejné věci jako u mladých - jestli někdo chce, nebo ne," upozorňuje. Sám totiž nic nedostal zadarmo. Když hrával, panovala velká konkurence, Vlček se ovšem dokázal probít až na mezistátní scénu. "Vážím si startu na mistrovství světa, bylo to ve Finsku 1995. Vidíte, před dvaceti lety," zakroutí hlavou. "Dopadli jsme jako kluci letos v Praze. Čtvrtí, což je škoda. Myslím, že jsme měli mančaft na medaili, chyběl nám kousek."
Hezčí vzpomínky se týkají plzeňským úspěchů. "Určitě to je finále s Trenčínem, to pro mě hodně znamenalo. Víte, já býval srdcař. Žil jsem pro plzeňský hokej," připomíná. Po úspěchu z jara 1992 ovšem následoval západočeský pád, málem doslovný - do národní ligy. "Hodně mi vadilo, že tomu někteří hráči nevěnovali, co měli. Nebudu jmenovat, to nemá cenu. Ale jsem si jistý, že kdyby do toho dali víc, byli bychom jinde," reaguje.
Sám byl vzorem poctivosti, nasazení a ohromné vůle. Vlček platil v extralize za inventář, strávil v ní skoro 20 let. Jako první svého času překonal hranici 800 sehraných zápasů, nicméně jeho nástupci rekord posunuli výrazně dál. "Frantu Ptáčka a Pepíka Řezníčka uznávám. Dát přes tisíc zápasů v lize, to je fakt dřina. Ale řeknu vám - kdybych dostal podobnou šanci, a v těch sezonách mohl hrát tolik utkání jako kluci později, tu tisícovku bych udělal také. O tom jsem přesvědčený! V 80. letech se za rok hrálo jen 34 zápasů, ještě nebylo play off. Já v lize působil od jara 1984 a jen jednu sezonu jsem strávil ve finském Kuopiu."
S Řezníčkem diskutujeme. Ale jsem níž, takže vyhraje on
Když válel mezi extraligovými mantinely, mohl se spolehnout na pevné zdraví. "Držel jsem dlouho, musím to zaklepat. Zranění se mi vyhýbala. S kariérou jsem spokojený, možná nejvíc si cením toho, že jsem celou vrcholovou éru strávil v jednom mančaftu. Nebyl jsem poutník, nestřídal kluby. Plzeň pro mě hodně znamenala a já tam odvedl, co jsem mohl," vyznává se. Ale jedné etapy zpětně lituje. "Sezonu 1995-96 jsem strávil ve Finsku, bylo to tam fajn. Chtěli, abych pokračoval. Ale v Plzni dávali dohromady tým s určitými plány a já souhlasil. No a dneska vím, že ten návrat být neměl. Šel jsem zpátky, stejně tak Pepík Řezníčků, Petr Kořínek, Jirka Kučera. Neměli jsme ideálního gólmana, celé jsme to pak podělali. Načež se všechno obrátilo proti nám. A já si pak doma říkal: ty vole, proč ty jsi takovej blbej srdař? Byl jsem naivní. Kdybych věděl, jak všechno dopadne, hraju ve Finsku dál. Ale to je život!" zdůrazňuje.
Kariéru dokončil tam, kde to miloval. Vlček patří do generace výborných hokejistů, kteří se stali na západě Čech ikonami. Dneska ho už ale v utkání uvidíte málokdy. "Nejsem zastáncem hry starých pánů, gard, veteránů. Své jsem si odehrál, abych řekl pravdu, na led do zápasů mě to netáhne. Výjimky se najdou, když jsou nějaké narozeniny, výročí. Ale jinak ne," hlásí. Hokejové dění pochopitelně neustále sleduje, především tedy Škodu. "Letos mě Plzeň příjemně překvapuje. A jsem rád, že se prosazují kluci jako Kubalík, Kristl a další. V plzeňském mužstvu je nyní dost mladíků, byť ne všichni úplní odchovanci, mnozí nám prošli rukama. To je pro trenéra mládeže příjemné," oceňuje.
Jeho bývalí spoluhráči to dotáhli daleko i v jiných funkcích. Josef Řezníček je ředitelem extraligy, Jaroslav Špaček zase asistentem reprezentačního trenéra Vůjtka. "S Pepou se vídáme, jsme v kontaktu. Když se bavíme, řeknu mu nějaké věci, on se mnou občas nesouhlasí. Diskutujeme, ale jsem níž, takže vyhraje on," směje se. "A Špágr? Letos v Plzni nefunguje tolik jako dřív, ale samozřejmě taky hokej probíráme." Plzeňský klub řídí jeho majitel Martin Straka, další z legend tamního hokeje. "Jsem rád, že to pod jeho vedením funguje. Třeba i Klatovy, kde máme zajištěnou návaznost pro kluky z juniorky. Martin udělal velký kus práce. Když se budu držet svého - plzeňské áčko omladilo a já myslím, že to je jediná správná cesta."
Když patnáct dětí vyhodím, že neumí bruslit, budu to hrát akorát já
Jako trenér se snaží vychovávat nástupce. Coby bývalý bek se specializuje hodně na obránce, kterých má nejen český hokej poslední dobou nedostatek. Proč? "Myslím, že je tam víc vlivů. Za prvé - od třetí třídy se hraje nějaká soutěž, sledují se tam výsledky, kanadské bodování. To by podle mě nemělo být. Místo abychom děti hokej učili, tak ho hrajeme. To je můj názor. Za druhé: pak tihle mladí kluci přijdou do dorostu a vy vidíte, že postrádají potřebné dovednosti, že nemáte tolik na výběr."
Když Vlček sám začínal, bylo všechno úplně jinak, v dnešních podmínkách to má český hokej obtížné. "Ano, je jiná doba. Souhlasím. Ale pokud dotyčný chce hrát, tak na to musí mít. Hokejově, mentálně, fyzicky. Jiná doba je už pětadvacet let... Chceš hrát? Tak hraj! Jestli tě to nebaví, no tak jdi domů!" povídá rázně. Potíž podle něj není v práci s talenty, v tréninku, přípravě, v nastaveném systému.
"Nemyslím si, že bychom špatně trénovali. Spíš bych řekl, že to je až nad poměry. Z kluků, které dostaneme, totiž pořád dokážeme produkovat řadu solidních hokejistů. Ale problém je jinde. Jestli ve švédském Linköpingu přijde na nábor první třídy 300 děti a v Plzni dvacet nebo patnáct, no tak to je rozdíl, ne?" srovnává nahlas. "Co pak s tím? Máte dvacet dětí, ne hráčů, a chcete z nich mít hokejisty. Když jich patnáct vyhodím, že neumí bruslit, tak to budu hrát akorát já. Trenér musí dělat s tím, co má, kluky piplá a doufá, že se někteří prosadí. Je to takový nekonečný příběh," uzavírá.
Share on Facebook
