Petr Hubáček o Brně, fotbalu, mladících i (ne)bouřlivých oslavách
Foto: Jan Jedlička, hcdynamo.cz
Momentálně hraje v Pardubicích, ale jinak je to Brňák jak poleno a jak sám říká, pokud se po kariéře s rodinou neodstěhuje do Finska, zůstane dále věrný jižní Moravě. "Já jsem v Brně vyrostl, žil, žiju a vím, že Brno je hrdé na svoje Brno. Vždycky to tak bylo a lidé jsou k tomu vychováváni," hlásí Petr Hubáček, který se rozpovídal také o "cizí" SPZ v Brně, párcích na fotbale nebo dnešních vztazích mezi mladšími a staršími hráči.
Ještě se vraťme k utkání proti Kometě, jak jste ho emocionálně vnímal?
Vzhledem k té pětileté prodlevě, během které jsem působil ve Finsku, je ten pocit trochu zkreslený. Kdybych třeba hrál v Kometě minulou sezonu a pak někam přestoupil, tak bych to bral asi mnohem osobněji a ty emoce by byly mnohem silnější. Takhle to pro mě bylo spíš příjemné, že jsem viděl brněnský dres, lidi na tribuně, takže to ve mně vyvolalo spíš nostalgické pocity z dětství a dospívání, kdy jsem celé dny trávil v hledišti za Lužánkami a chodil se koukat na Zetor nebo Kometu. Dnes už to jde stranou a já jsem už dost starý na to, abych podléhal podobným vlivům a přemýšlel nad tím, proti komu zrovna hraju.
O vás se říká, že slavíte góly jako Thierry Henry…
Ano, tato historka už ale má svoje léta. (směje se) Líbilo se mi, že když dal Henry gól za Arsenal, tak se moc neradoval. Na druhou stranu je občas potřeba to pořádně rozpumpovat. Ono to vypadá, že z těch gólů nemám radost, ale je to přesně naopak. Je to dáno tím, že nejsem kluk, který by musel létat po hřišti a bouřlivě slavit góly, možná bych to mohl dávat najevo trochu víc, ale já už jsem prostě takový.
Takže podobně bláznivých kousků, které dělá například Alexander Ovečkin, se od vás nedočkáme?
To asi ne. Jsou kluci, kteří si oslavy dopředu připravují, což já jsem nikdy nedělal. Ze mě to vždy vyjde samo, nějaká malá oslava nebo pohyb rukou. Já si ani vlastně nepamatuju, zda jsem někdy udělal nějakou velkou gólovou oslavu, zřejmě ne. (směje se)
Nemyslíte si, že podobné komedie potom mohou být brány jako neúcta k soupeři?
Ne, to rozhodně ne, to je každého věc. Vezměte si třeba Petra Švancaru, ten rád slaví góly, zakládá si na tom. Záleží na osobnosti každého člověka a vůbec to nemusí být bráno jako nerespektování soupeře. Samozřejmě všechno má svoje hranice, nesmí se to přehánět, ale jakákoli menší nebo větší oslava v mých očích neúctu k soupeři nevyjadřuje.
Vzpomněl jste Petra Švancaru, byl jste se podívat v Pardubicích na Baník?
Nebyl, protože jsme zrovna měli volno a byl jsem doma.
Není to škoda?
Ani ne, já jsem rád, že jsem viděl děti.
A na fotbal jste v Pardubicích už zavítal?
Bohužel ne, protože to vychází blbě, jelikož domácí zápasy hrají v sobotu dopoledne, kdy máme trénink. Někdy bych se ale chtěl jít podívat.
A nevadí vám, že je to pouze druhá liga?
Vůbec ne, na tom nesejde. Já třeba v Brně chodím na třetí ligu na Líšeň, mám to rád, hlavně to prostředí. Tři lavičky, jedno zábradlí, dobrý párek a ty lidi kolem. Já mám tu atmosféru nižších fotbalových soutěží rád, i když druhá liga zase není nic nízkého.
Ale k párku patří dobré pivo, což v sezoně nejde...
Jde, ale člověk na to nemá tolik času. Když máte v sezoně chvíli volno, tak člověk volí většinou jinou formu odpočinku, než sedět v zimě na stadionu. V létě je to zase něco jiného.
Brno-Líšeň, tam asi plánujete i zestárnout, že?
Jasně, z té části Brna pocházím, žil jsem tam a žiju celý život a pokud se s rodinou po mé kariéře neodstěhujeme do Finska, tak tam budu žít navždy.
My Češi tvrdíme, že lidé z Jižní Moravy jsou takoví jiní, příjemnější. Vnímáte to stejně?
Podívejte se na mě (rozesměje se na plné kolo). Ne, já jsem strašný „vocas“, já vím. Asi takhle, já jsem v Brně vyrostl, žil, žiju a vím, že Brno je hrdé na svoje Brno. Vždycky to tak bylo a lidé jsou k tomu vychováváni. Já jsem rád, když někdo zvenku řekne, že lidé z Brna jsou hodnější, slyšel jsem názory naprosto opačné.
Záleží asi na tom, s jakou SPZ do Brna přijedete…
No samozřejmě, s tím názorem naprosto souhlasím. Pozor na SPZ. (směje se)
Je asi těžké si zvyknout na to, že doma je teď v Pardubicích a ne v Brně…
Zůstaňme ale u sportovního prostředí a pohledu fanoušků. Já jsem rád, když si člověk stojí za městem, ze kterého pochází. Vezměme si příklad. Člověk je fanoušek Pardubic, práce ho zavane do Plzně, stane se fanouškem Plzně? Nestane. Pořád bude sledovat ten svůj klub. Já se jdu rád v Brně podívat na sport, malému je teď šest let, budu ho tlačit k tomu, abychom chodili na sporty spolu.
Už u něj vidíte nějaký talent?
Teď je v přípravce Komety, zatím začíná, teprve druhým rokem bruslí. Občas jdu s těmi malými kluky v Brně na led, protože mám rád, když vidím to jejich nadšení. A tím, že hraju hokej už třicet let, tak to beru s takovým odstupem, protože vím, že ta cesta k profesionální hokejové kariéře je dlouhá a vím, že těch faktorů, které se musí dobře sejít, je hrozná spousta. Proto vím, že u takhle malých dětí je naprosto nesmyslné se k něčemu upínat a vidět v nich něco, co v nich vlastně vůbec nemusí být. Já mám největší radost z toho, že má pod tou mřížkou úsměv na tváři.
To abyste hrál do nějakých sedmačtyřiceti a můžete zažít podobný příběh jako Jakub a Lukáš Galvasovi…
To byl skvělý příběh, to se mi moc líbilo. Mně se obecně líbí takoví mladí kluci, kteří nastupují mezi dospělými. Například Martin Nečas z Komety, naprosto vynikající. Hrozně se mi na něm líbí, že se nebojí vzít puk, udělat si kličku, dovolit si něco, vrátit situaci, podržet si puk. Třeba udělá drobnou chybu, ale to je jedno, protože v dalším střídání má pořád snahu hrát stejně i nadále.
Myslíte si, že je důležité, aby ho za podobné chyby zkušenější hráči nepeskovali?
Myslím si, že je super, že hraje v lajně s Martinem Eratem a Markem Kvapilem. To jsou zkušení borci, v hokeji něco dokázali a dobře ví, jak těžké jsou ty začátky. Snaží se mu tu hru spíše usnadnit, pomáhají mu, podporují ho, dávají mu puky spíš do těch jednodušších situací, snaží se mu dobře najíždět. Zaslouží si to, hraje opravdu dobře.
V Pardubicích je Filip Zadina, což by měl být podobný talent jako Martin Nečas…
To je trochu rozdílná situace, protože „Záďa“ je typově jiný útočník než Nečas. Je to hokejista spíše individuálního charakteru, silový, umí přejít přes obránce, má dobrou střelu, je to spíš hráč do koncovky, kdežto Nečas se snaží víc tvořit hru, je to centr. Ale výraznou roli v tom hraje i fakt, že Kometa má dobré mužstvo, hraje nahoře, daří se jí a pak je jednodušší dát prostor i mladším klukům, zatímco my máme v sedmi zápasech pouze tři body. Ale líbí se mi, že mladí kluci dostávají šanci.
Nejsou třeba v porovnání s vaší generací víc drzí?
Těžko říct. Myslím si, že je to hodně o individuální osobnosti jednotlivých hráčů a o tom, v jakém mančaftu hráč působí. Záleží na tom, jaké hráče má kolem sebe, jak v tom týmu funguje kolektiv. Když jsem začínal já, tak starší byli vůči mladým mnohem odměřenější, dneska ta zkušenější generace těm mladším hráčům mnohem víc pomáhá a vztahy mezi mladšími a staršími hokejisty jsou mnohem bližší.
Řeší se třeba tykání a vykání?
Jak kde. Hlavní je ta pomoc, dojít za tím klukem a vysvětlit mu, co by měl dělat jinak, nebo ho oslovit na střídačce, probrat s ním tu situaci, prohodit dvě tři slova. To tomu klukovi strašně pomůže, když vidí, že ten chlap, kterému je pětatřicet ho zná a má o něj zájem. Pak si ten kluk připadá mnohem víc jako součást týmu. Je to mnohem lepší, než když by přišel do týmu a nikdo ze starších by vás ani nepozdravil a akorát by na vás štěkl: „Hňupe, uhni a sedni si támhle do rohu.“ Na druhou stranu si ten kluk musí dobrý přístup starších zasloužit, což tady v Pardubicích určitě funguje.
Share on Facebook
