Nemakáš? Nehraješ! Jinak to nejde, hlásí Kočí. Mladým ukazuje cestu

Foto: Jana Mensatorová, bezfrazi.cz

Nejtvrdší Čech v NHL, který se nebál žádného soupeře a vyhrál hromadu těžkých bitek. David Kočí kdysi pochopil, že každý hokejista má svoji cestu, která ho může dovést mezi nejlepší. "Potřebujete ji najít a pak tvrdě dřít," říká rázně. Někdo sype góly, jiný skvěle brání. Další dokáže dýchat pro tým. Každý má své místo. "Ale i hráči s největším talentem, jaký si dovedete přestavit, pracují každý den na sto procent. Kane, Stamkos, Duchene. Všichni," zdůrazňuje bývalý hráč Pittsburghu, Tampy Bay, Chicaga a dalších klubů.

Fanshop

Ačkoli je ve věku, kdyby mohl ještě dál aktivně hrát, Kočí už je delší dobu v pozici trenéra. Působil u sparťanské mládeže, stál na střídačce Prostějova. Před novou sezonou převzal starší dorostence Chomutova, které cepuje společně s kolegou Radkem Šípem. "Skončil jsem relativně brzy, ale takhle jsem to chtěl. Za deset let kariéru nevybudujete. Kdybych hrál do čtyřicítky, neměl bych dostatek času, abych se mohl prosadit jako trenér," vypráví upřímně.

V minulém ročníku jste nejprve působil u sparťanské mládeže, pak následoval přesun na střídačku Prostějova. Proč jste se nyní vydal ke starším dorostencům Chomutova?
Během sezony se naskytla nabídka jít k týmu WSM Ligy, v Prostějově se hrál dospělý hokej a mě to hodně lákalo. Sparta mi změnu umožnila, za což jsem byl rád. Spíš mě zajímají starší kategorie, ale pořád se učím a sbírám trenérské zkušenosti. Po sezoně jsem se chtěl trošku posunout, na Spartě byly všechny pozice obsazené. Pak se ozval Honza Šťastný s možností, že bych se ujal chomutovského staršího dorostu. To mě hodně oslovilo.

Hrálo roli i to, že po dlouhém působení v roli asistenta jste teď hlavním koučem?
Také. Chomutov je top tým, má kvalitní mládežnické kategorie. Nabídka byla lákavá, nemám to ani daleko z domova. Piráti vybudovali super akademii, oslovilo mě, jakým směrem chtějí v chomutovském klubu jít. Jak vychovávat hráče. Proto jsem se dlouho nerozmýšlel.

Hlavním koučem prvního týmu Chomutova je Vladimír Růžička, který rád zapracovává mladé hráče. Znali jste se v minulosti osobně?
Párkrát jsme spolu mluvili. Myslím, že máme dost podobný názor na hokej. Když sleduji jeho tréninky, říká hráčům dost věcí jako já starším dorostencům. To je pro mě příjemné zjištění, že tak úspěšný trenér vidí leccos dost podobně. Ale o hráčích jsme se zatím nijak konkrétně nebavili. Mezi starším dorostem a áčkem je ještě juniorka, přímá návaznost tam není.

Patříte k trenérům, kteří sledují trendy ze světa? Nebo žijete spíš praxí?
Sleduju zápasy, zajímá mě, jak se hokej vyvíjí. Hodně vám dají i tréninky, na ty se také dívám, což platilo už předtím na Spartě. Abych se přiznal, hrabání v knížkách není nic pro mě. Spíš koukám na hokeje, snažím se absolvovat semináře a hodnotit, jakým směrem se to ubírá.

Věděl jste během aktivní kariéry, že chcete být trenérem?
Určitě!

Už někdy v pětadvaceti letech?
To ne. Asi tak o tři roky později. Tehdy jsem s tím koketoval, po příchodu do Sparty to bylo dost silné. Hodnotil jsem si trenéry, jak co dělají. Co se mi líbí, co třeba trochu méně. Zajímal jsem se.

Jaký jste typ trenéra?
Věřím na tvrdou práci. Člověk si něčím prošel. Když jsem hrál, musel jsem vyzkoumat, co udělat, abych se prosadil a dostal do NHL. Musel jsem si najít svoji cestu, teď to je podobné v trenéřině. Tehdy bylo třeba zjistit v čem a jak se zlepšit. Co cvičit. Poslouchal jsem trenéry a nabral zkušenosti. Jedno jsem věděl dobře: že všechno je o dřině. Každý asi ví, že jsem absolvoval dost bitek, ale tvrdou práci myslím obecně. Uvědomil jsem si, že kdo se v NHL udržel dlouho dobu, dělal maximum. Kdo byl naopak lempl a nejel nadoraz, dřív nebo později skončil.

Pomáhá vám při trénování svěřenců respekt, který jste si v NHL vybudoval jako velmi tvrdý hokejista?
To nevím. Každý o tom mluví, při hokeji jsem měl nějakou roli, ale teď v trenérské praxi to možná může i uškodit. Jestli mám respekt kvůli hokejové minulosti? Na to nedokážu odpovědět. Tohle musejí říci kluci. Já se každopádně snažím předat všechno, co jsem v hokeji zažil. Měl jsem možnost být v týmech s největšími hvězdami, jako jsou Kane, Stamkos, Duchene. Viděl jsem je pracovat, znám detaily, co prožívali. Vím, že měli pokoru a fakt jeli naplno. Tihle kluci nejsou žádní machýrci. Své hráče bych chtěl vést správným směrem a ukázat jim cestu, která je dostane dál.

Stalo se, že za vámi někdo přišel s tím, abyste ho naučil bitky?
Né, to ne. Ale obecně jsme to také trošku dělali, byť ne rozhodně nijak soustředěně a cíleně. Je dobré, když hráči vědí, jak se v určitých situacích chovat. Možná jednou dvakrát za sezonu jsme udělali srandu po tréninku.

Sám jste hrával v obraně i v útoku, pomáhá vám to teď?
Jasně, člověk se dokáže vcítit do pocitů defenzivních i ofenzivních hráčů. Za to jsem hodně vděčný.

Jak jste zvládal přeškolit se na jinou pozici? Jde o unikát, v NHL to dokázal Brent Burns, v Litvínově třeba František Procházka nebo Zbyněk Sklenička.
Moc hráčů to nezažilo, ale v mém případě nešlo jinak. Já hrál dřív obránce, v Americe pak nebylo zbytí. Zkrátka jsem musel. Dali mě do čtvrté lajny, a abych mohl hrát NHL, stal se ze mě útočník. Od nás se čekalo, že to tam rozvíříme. Jenže ať si myslí kdo chce, co chce, také jsem musel dokonale znát herní systém. Nebylo myslitelné, abych udělal chybu. Jasně, když došlo k nějaké rvačce, tak jo. Ovšem hlavně jsme hráli hokej. Já se pořád ptal trenérů, kde stát. Proč právě tam. Strašně moc mi to dalo. Dostal jsem hromadu informací.

Není vám líto, že jste hokeje nechal dost brzy?
Ani ne. Už jsem necítil, že bych mohl být tady v Evropě platný. Mým největším snem byla NHL, to jsem si splnil. I na docela dost zápasů. Když jsem se vrátil do Sparty, už to nebylo ono. Nechtěl jsem dohrávat ve stylu, že ještě prostě musím. Spíš mě lákalo rychle otevřít novou kapitolu a začít se věnovat trenérské práci. Skončil jsem po třicítce, tedy relativně mladý, což se teď samozřejmě hodí. Mám dost času. Kdybych se plácal někde do čtyřicítky, tak co potom?

Vracíte se rád k minulosti v NHL? Že si třeba pustíte něco na internetu?
Jasně. Určitě. Koukám. Tedy ne na své zápasy, ale na ty současné. Na to, jakým stylem se hraje, kam hokej směřuje.

Dobrý trenér potřebuje nejen znalosti, ale také potřebný instinkt. Ten se asi nedá naučit.
Tohle je dar. A také se přidávají zkušenosti. Hráčské, pak trenérské. Všechno dohromady. Správně se rozhodnout, zvolit optimální variantu, trefit to... Já dost dám na první myšlenku. Na intuici. Většinou jde o první nápad, který je často ten pravý. Sám znáte situace, že když se pak v něčem moc babráte, kolikrát to není správně.

Který trenér vás v kariéře ovlivnil způsobem, že si na něj rád vzpomenete?
Je jich spousta, protože za kariéru člověk potká hodně trenérů. V mém případě to byl třeba Michel Therrien. Zažil jsem ho v Pittsburghu a byl to pedant na tvrdou práci. Pod jeho vedením jsem se dostal dál. Hrál jsem víc, nastartoval mě.

Byl lidský?
Nó, to nevím, jestli je správný výraz (usměje se). Byl tvrdej. To každopádně. Kdo dělal, toho nechal hrát. Lemply ne! Takhle by to mělo být. Trenér by měl být spravedlivý. Nedělejme z toho žádnou vědu. Nemakáš? Nehraješ! Jiná cesta nevede.

Co byste jednou rád dokázal jako trenér?
Vést nějaký profi tým, to by bylo fajn. Ne teď hned, samozřejmě. Jednak si musím projít dlouhou cestou, jednak mě teď baví práce s mladými. Mým hlavním cílem je, abych klukům pomohl. Aby hráli lépe, zvedli se a někam to dotáhli. V Chomutově potřebujeme být dobrým týmem, který pomůže jednotlivcům. Je to to jedno s druhým. To mě zajímá teď. A časem bych si rád zatrénoval u solidního profi týmu v solidní lize. Jenže na to teď nemyslím, jde o přání směrem do budoucna. Hokejová kariéra mě naučila jednu věc: dělej to teď a tady! Ne tuhle sezonu, ale dneska! Na sto procent! A zítra zase.

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - © Copyright: BPA sport marketing a.s. & eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz