Bulis o Plekancovi i medailovém roce 2006: V NHL nás hrálo 70!
Jan Bulis slaví gól na MS 2006.
|
Foto: Alena Burešová
Do zámoří odešel v šestnácti letech, potom se Jan Bulis prosadil v NHL a dovezl medaile z olympiády i mistrovství světa. Přestože tedy za áčko Pardubic odehrál jedinou sezonu, patří mezi legendy. Během výluky vyhrál titul…
Na sezonu 2004/05 se na východě Čech vzpomíná se silnou nostalgií. Bulisovi už ale hokej tolik nechybí.
V rozhovoru vysvětluje, co ho baví po kariéře – a jestli byl někdy blízko jeho návrat do extraligy.
Během exhibice k oslavám stoletého výročí pardubického klubu jste si pro televizi zkusil roli experta. Jak vám seděla?
Moc na to nejsem. Když se komentátor ptá na otázky a mám co doplnit, tak je to v pohodě. Ale na rozhovory jinak moc nejsem.
David Pospíšil nebo Petr Koukal si komentování v televizi užívají…
Jo, ti jsou ukecaní. Bavilo je to celkem i v kabině. (usmívá se) Někdo to vyhledává, já se spíš rád podívám na hokej a nechám si zážitky pro sebe. Dynamo sleduju, mrknu se i v televizi. Ale že bych hokej nějak vyhledával… To zas ne. Šlo to trochu stranou a mám jiné zájmy.
Které?
Udržuju se sportem, jezdím na kole, chodím si zacvičit. A chytla mě chalupa, kterou mám na samotě. Takže práce s dřevem, pilou a podobně.
Oslava extraligového titulu 2005. | Foto: Facebook HC Dynamo Pardubice
V uplynulém roce asi bylo hokeje trochu víc, Pardubice pořádaly i speciální galavečer.
Bylo parádní, že jsme se s klukama díky těmhle akcím mohli vidět. Sem tam uděláme nějaký sraz, ale kluci mají rodiny. Někteří bývalí spoluhráči jsou Slováci, další jsou rozběhnutí po republice. Ale když je nějaká akce a dáme to dohromady, tak se vždycky těším. Pořád si rozumíme.
„Udržuju se sportem a baví mě práce s dřevem i pilou na chalupě.“
V Pardubicích jste vyrůstal, ale odcházel jste celkem brzo, ne?
Můj otec František Bulis sám hokej hrál, má titul s panem Martincem a dalšími z roku 1973. Díky tátovi jsem začal s hokejem, ve kterém se mi dařilo, sport mě bavil. Pak začala ta éra, kdy se odcházelo do zámoří, tak jsem to risknul a v šestnácti jsem odešel do Kanady do juniorky. Pak jsem se vrátil až v roce 2004 do extraligy. Později jsem byl zase v zámoří a ještě osm let v Rusku. Já vlastně za Pardubice odehrál jen jednu sezonu.
Jaké pocity jste měl po přesunu do západní Kanady?
Byl to velký skok, v té době (rok 1994) nebyl žádný internet ani chytré mobily. Neuměl jsem jazyk, nikdy jsem neletěl… Ale posadili mě na letadlo do Vancouveru a všechno jsem musel zvládnout sám. Bydlel jsem v cizí rodině. Je to taková správná škola života. Člověka to zocelí.
Díky zkušenostem jste pak měl lehčí cestu do NHL, ne? I když jste se asi v Montréalu musel učit francouzsky.
Ne! (usmívá se) To už takhle není, v centru se anglicky domluvíte dobře, problém je spíš mimo Montréal, když člověk vyjede mimo město do provincie Québec. Ale pamatuju si, že vytvářeli tlak na Saku Koiva. Byl kapitánem a neuměl francouzsky, takže na to lidi byli trochu hákliví.
Ona výluková sezona 2004/05 neměla ideální start. Jak na něj vzpomínáte?
Podle mě byl problém v tom, že jsme trénovali jako pátá nebo šestá lajna. Čekali jsme, že se NHL rozjede, ale… Nakonec se už nerozjela. František Výborný byl sice skvělý trenér, ale asi neměl rozhazovat lajny, které na sebe už byly zvyklé. Nás s Milanem Hejdukem a Alešem Hemským mohl třeba pro začátek nechat spolu… Začátek jsme nezachytili dobře, nastala i nějaká nervozita. Po změně trenéra po šesti zápasech nás pan Martinec postavil do druhého útoku s Michalem Mikeskou, tím nás nastartoval a od té doby to začalo fungovat.
„Trénovali jsme jako pátá nebo šestá lajna...“
Rozuměli jste si na ledě od začátku? Na konci sezony jste se totiž s Mikeskou a Hejdukem seřadili na prvních třech místech bodování.
I mimo něj. Mikeš (Michal Mikeska) přitom první zápasy skoro nehrál. Ale pan Martinec viděl, že by se k nám mohl hodit, přišel nám říct, že budeme hrát spolu. A už od prvního tréninku byla sranda, věřili jsme si, přenesli jsme si to i do zápasů a začalo nám to lepit.
Zleva: Milan Hejduk a Jan Bulis. | Foto: Facebook HC Dynamo Pardubice
Titulová sezona vám pak pomohla do reprezentace?
Je pravda, že poprvé jsem pozvánku do seniorské reprezentace dostal až v roce 2005. V té době nás ale hrálo v NHL třeba sedmdesát, takže bylo těžké se dostat do repre. Byla pro mě pocta, když si mě Alois Hadamczik vybral do národního týmu a řekl mi, že mě bude chtít do defenzivní lajny. Nejdřív jsem tomu moc nevěřil, ale potom fakt přišla soupiska a v ní bylo moje jméno.
„Bronz beru jako týmový úspěch.“
Jaké jsou vzpomínky na bronzovou olympiádu 2006?
Velký zážitek, kvalitní tým… Byl jsem nadšený, že můžu reprezentovat. A udělali jsme týmový úspěch, já to beru jako úspěch, protože Finové i Švédové, kteří se dostali do finále, měli taky skvělé týmy. Na mistrovství světa pak ale Čechů z NHL přijelo málo – a my udělali stříbro.
Ovlivnilo české ambice Haškovo zranění v úvodním duelu s Německem?
Tehdy tam byli i Voky (Tomáš Vokoun) a Hnilda (Milan Hnilička). Samozřejmě škoda, že se Hašan zranil, ale oba kluci místo něj zachytali suprově. Získali jsme asi maximum, co jsme mohli uhrát. Protože Švédové, kteří nás vyřadili v semifinále, v té době byli výborní. Vyhráli i mistrovství světa, oni dominovali, hráli hokej poslepu. Pak se to s naším nároďákem začalo měnit a už to šlo z kopce.
„Švédové tehdy dominovali, hráli hokej poslepu.“
A co ty české omluvenky na MS 2006? Byl jste nakonec jedním z deseti hokejistů NHL, kteří přijeli. Co by za to dnešní reprezentace dala…
Lidi na to mají různé názory, ale chlapi v NHL, co hrají 82 zápasů plus play off, a mají jet na nároďák… Já v té době odehrál víc než stovku zápasů za sezonu. Je to strašně unavující, člověk je často v letadle, cestuje přes časová pásma… Když se někdo necítí, neměl by být odsuzován, že nepřijede na mistrovství, protože sezona je fakt náročná.
Jan Bulis na MS 2006. | Foto: Český olympijský tým
Na stříbrné mistrovství jste vyrazil i se spoluhráčem z Montréalu Tomášem Plekancem. Co říkáte na jeho konec kariéry?
Jel tam tehdy jako mladý. Teď má novou roli u dospělé reprezentace. Je to zajímavé, pamatuju si, že Pleky toho moc nenamluvil. Určitě má ale se svými zkušenostmi co předávat. A jestli ho to baví a chce u hokeje pokračovat, proč ne…
A jiná kladenská ikona, se kterou jste si zahrál právě v Turíně 2006?
To musí vědět Jarda, jestli to za to stojí. Ani se mu nedivím, jestli je hokej jeho životní láska, těžce se mu opouští. Bude u toho, dokud to půjde.
„Pleky toho moc nenamluvil, ale určitě má co předávat.“
Jak jste na tom byl s přechodem do běžného života vy?
Já jsem to bral tak, že… Člověk byl pořád pryč, kromě jedné sezony jsem byl od osmnácti do sedmatřiceti let v háji. Taky už jsem měl děti a přesně jsem věděl, kdy je čas se vrátit. Myslím, že skončit v sedmatřiceti bylo ideální načasování.
Jak blízko mohl tehdy být váš návrat do extraligy?
Byl tady nátlak, Salfa (manažer Pardubic Dušan Salfický) mi volal. Ale já už měl hokeje po krk. Poslední ročník 2014-15 v Čeljabinsku mě dorazil úplně, já už jsem od prosince odpočítával, kdy skončí sezona. A už jsem věděl, že končím.
Share on Facebook
