Brzký konec? Kuchař učí lásku k hokeji: Změnil jsem se, dětem naslouchejme
Foto: Tomáš Bouda, hcsokolov.cz
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Platí to i v případě Ondřeje Kuchaře, jemuž byla prorokována slibná hokejová budoucnost. Jenže osud tomu chtěl jinak a někdejší naděje Karlových Varů svou profesionální kariéru ukončila. Díky tomu se ale Kuchař začal věnovat trénování mladých brankářských naději. „Naplňuje mě to, našel jsem se v tom," říká upřímně.
Tak trochu v ústraní jste před rokem ukončil kariéru. Proč?
Předně chci říct, že jsem udělal správný krok. Když byl koronavirus, vůbec se nevědělo, jestli se bude hrát. Osobně jsem se bál toho, že bych se někde plácal. Takže jsem skončil a jsem za to rád. Nasměrovalo mě to do další etapy mého života, ve které jsem momentálně spokojený.
Ukončit kariéru v mladém věku je přece jen velký krok. Neváhal jste?
Váhal. Říkal jsem si, jestli mi to bude chybět. Nakonec jsem zjistil, že některé věci mi chybí, a to zejména sranda v kabině, tréninky a tréninkové zatížení s tím spojené a podobně. Na druhou stranu mi nechybí stresy s aktivní kariérou spojené. Jak říkám, jsem rád za to, jakou cestu jsem si zvolil.
A to je trénování mladých nadějí, že?
Přesně tak. V Pilsen Wolves se snažím předávat zkušenosti začínajícím hokejistům. Máme tu kategorie od malých dětí až po dorost. Snažím se jim předávat lásku k hokeji. Učit je přijímat vítězství i porážky. Obojí ke sportu patří.
„Snažím se předávat začínajícím hokejistům lásku k hokeji."
Jak jste se k trénování v Pilsen Wolves vlastně dostal?
K tomu se váže příběh. Když jsem byl malý, jezdili jsme s tátou po různých individuálech, které měl i pan Jonák. On v té době trénoval i Třemošnou, přičemž mně se proti ní vždycky docela dařilo. Asi i proto mě tenkrát chtěl do týmu, ale nakonec z toho sešlo. Poté jsme se vzájemně tak nějak ztratili. Ale když jsem skončil v Klatovech, potřeboval jsem peníze a taky jsem nechtěl ležet doma na zadku.
Co bylo pak?
Táta nabídl panu Jonákovi, který v té době vstoupil do Pilsen Wolves, že pro něj má brigádníka. Myslel samozřejmě mě. Pan Jonák na to, že mám hned druhý den přijít. Tak jsem tam přišel, a to asi o deset minut dřív, protože jsem byl tak zvyklý z kariéry, všechno jsem si nachystal a absolvoval s dětmi trénink. Najednou vidím, že stojí na střídačce a kýve hlavou. Tak jsem za panem Jonákem přišel a on a mě: Tebe chceme. Tak jsem zůstal. Mám velkou radost z téhle příležitosti. Doufám, že jako trenér se budu pořád vyvíjet a růst.
Přesto jste říkal, že vám chytání svým způsobem chybí. Není proto ve hře návrat alespoň do 2. ligy?
Návrat ve hře není. Aby byl, tak by musela přijít nabídka, která by mi opravdu dávala smysl. Zejména z pohledu ambicí. Jak už jsem řekl, chybí mi parta v kabině. Ale nemyslím si, že bych se dokázal namotivovat tak jako kdysi. Že bych dokázal přijít do týmu a zase se do toho všeho vrátit.
Možná je to i o tom, že 2. ligu už jste chytal, přičemž to není nejvyšší level, kterého jste dosáhl. I proto třeba není až taková motivace se do té soutěže vrátit, ne?
Určitě je to i o tomhle. Ale na druhou stranu by mi to zas až tak nevadilo. Jak už jsem řekl, musela by ta nabídka přijít z týmu, který má ambice do budoucna pošilhávat třeba i po první lize. Pak bych možná uvažoval, že do toho půjdu. Sám od sebe podněty, že se chci vrátit každopádně nedávám. Už z důvodu toho, že jsem časově hodně zatížený. Nedávno mě ale kluci zlanařili, abych si šel zachytat pro zábavu. Jmenuje se to Kraj A. Hrají to kluci, co mají velké, ale i menší zkušenosti. Každopádně mají za sebou několik sezon a hokej hrát umí, i když jen pro zábavu a pro žízeň.
„Návrat k hokeji ve hře není. Aby byl, musela by přijít nabídka, která by opravdu dávala smysl."
Jaké to bylo?
Užil jsem si to. Vyhráli jsme 5:4 a kluci mě chválili, že to byl dobrý zápas. Když jsem se ale pak vrátil domů, uvědomil jsem si, že motivace ve mně nebyla. Že jsem tam vlastně jen stál a čekal na moment, kdy zápas skončí. Zkrátka jsem se těšil domů za rodinou. Ale jedno vám řeknu. Ten pocit zase zvednout ruce nad hlavu a poplácat si s klukama za výhru je nepopsatelný!
Tak trochu to na mě působí, že už se z vás stal opravdu spíš trenér.
Strašně moc mě ta práce baví. Našel jsem se v ní a moc děkuju za to, že taková nabídka přišla. Předávat dětem zkušenosti a radost, čistou radost z toho, že jdou na led a chtějí hrát, je skvělé, stejně tak jako když sledujete jejich vývoj. Navíc vy jako dospělý vidíte hokej určitým způsobem, ale děti ho mnohdy vidí úplně jinak. I to je fascinující. Nejhorší za mě je, že děti příliš brzo vtahujeme do světa dospělých a oni mnohdy netuší, co je náš humor, co vůbec po nich chceme a to je právě to, co mě baví, vysvětlit jim to jejich očima a vrátit se do dětství, když jsem stejně koukal i já.
Foto: Osobní archiv Ondřeje Kuchaře
Jako trenér brankářů musíte studovat i aktuální trendy, že?
Tohle je další věc, která mě baví. Když se podíváte, tak se hokej obrovsky rychle mění a vyvíjí. Koukal jsem na svoje stará videa z let, kdy jsem ještě chytal. Jsou to videa z let 2017 a 2018, ale i na nich vidíte, jak jde všechno rychle dopředu, jak se všechno zrychluje. Pokud se totiž dnes podíváte na extraligu nebo Chance ligu, tak zjistíte, že je to vlastně trochu jiný hokej a zase o kus rychlejší, alespoň tak to vnímám. Proto rád sleduju ty nejlepší gólmany dnešní doby v NHL a snažím se tímhle studiem předávat zkušenosti svým svěřencům z mého pohledu. Pak je tu další věc.
A to?
Snažím se být pro děti mentorem. Ukázat jim, že to není jen o tom, že jdu do posilovny a na zápas se připravím fyzicky, ale i o psychice. Tohle je totiž aspekt, na který se často zapomíná. Je pro mě důležité, aby věděly, že za mnou můžou s čímkoliv přijít. Zároveň vidím, že ke mně nahlíží, protože mám na určité úrovni něco odchytáno. To je pak ta nejlepší odměna, když děti přijdou a řeknou vám: Ahoj Ondro, těšíme se na trénink s tebou nebo když chtějí gólmanský trénink navíc, aby zase hokejově o kus rostly.
„Když se podíváte, tak se hokej obrovsky rychle mění a vyvíjí."
Máte nějaký svůj zaručený způsob, jak svěřence dostat do pohody?
Těch způsobů je celá řada. Osobně se je snažím nabádat k tomu, že když mají možnost, tak aby se naučili být sami se sebou. Ať už je to o tom jít se projít do lesa nebo si jít hrát s ostatními dětmi na sídliště za barák a dostat se do určitého transu v podobě her a soutěžení. Zkrátka jde o to nebýt pořád na mobilech, tabletech a každou minutou, když to nastane, si jen uvědomili a začali zase od znovu a tím prohlubovali toto uvědomění a pak vlastně zjistíte, že jste na mobilu dvakrát do měsíce. Opravdu to jde, je to o vůli, a tak trochu o důvěře v sebe samotného. Zkrátka říkám jim, aby si užívali čas, který nemají nijak řízený.
Takhle jste to vy osobně vnímal celou kariéru, nebo došlo k určitému prozření, po kterém jste si to uvědomil?
Pro mě byla v tomhle ohledu klíčová sezona 2013/2014. Ta byla opravdu strašná, potácel jsem se ve zraněních, v určitých svých domněnkách a přesvědčeních, které se ukázaly být špatné. Tak za mnou jednoho dne v Karlových Varech přišli, že ve mně vidí potenciál a že mě nechtějí ztratit, ale že by bylo dobré, abych se spojil s určitým člověkem. Dostal jsem na něj kontakt, spojili jsme se, ale po nějaké době to utichlo.
„Osobně se je snažím nabádat k tomu, aby když mají možnost, tak aby se naučili být sami se sebou."
To nezní zrovna jako happy end.
Jenže pak přišel konec sezony. Vzpomínám si, že byl konec března, den, kdy bylo venku šero. Vycházel jsem z kabiny a potkal člověka, který se mě zeptal, kudy se dostane do kabiny. Tak jsem mu to řekl, on se mě ještě zeptal, jak se jmenuju, představili jsme se a mně bylo v tu ránu jasné, že jde o člověka, se kterým jsme se před nějakou dobou spojili. Byl to mentální sportovní kouč, který v té době pracoval pro juniorku Karlových Varů hrající MHL. Věřím, že žádná setkání v životě nejsou náhodná. Prostě to tak mělo být. On už pak do kabiny nešel, nýbrž mě vzal na intr, díky čemuž jsme se dali do řeči a poznali se. To setkání mělo, teď když se na to dívám zpětně, obrovský dopad na to, jak jsem se změnil.
Jak to bylo dál?
Začali jsme spolu spolupracovat. V létě 2014 jsme společně trávili opravdu hodně času. Ať už na energetických nebo jen duchovních sezeních. Duchovní jsem si zamiloval, bylo to vzít si svačinu, auto, nebo jen tenisky a ztratit jste se v lázeňských lesích a být tam klidně celé odpoledne. Vracím se opět k tomu být sám se sebou. A tady bych chtěl poděkovat rodině, která mi to umožnila, protože všechno něco stojí a stálo i v té době. Petr mě postupně navedl k tomu, abych začal číst knížky, což pro mě bylo něco nepochopitelného. Navíc to byla celkem hluboká literatura. Například Návrat pokojného bojovníka nebo Hovory s Bohem.
Tehdy vám bylo sedmnáct. To jste tenhle typ literatury skutečně začal číst?
Nejdřív jsem si říkal: Ty vole… Co je to za knížky? To mám jako číst? A proč?! Ale postupně musím říct, že jsem tomu přišel na chuť.
Pomohlo vám to v dalším průběhu vaší kariéry?
Pomohlo, doslova mě to nakoplo. Tím, že jsem začal číst a o těch věcech přemýšlet, začal jsem tomu i věřit. To byl základ. Sezona 2014/2015 byla pak z mého pohledu úplně jiná. Doslova mě vrátila zpátky do sedla. Pro spoustu lidí jsem blázen, jak už jsem řekl v jednom rozhovoru, ale já tomuhle přístupu věřím a pro svoje svěřence se snažím být mentorem. A předat jim to nejlepší ze mě… Jedna ze čtyř dohod se jmenuje: DĚLEJ VŠE, JAK NEJLÉPE DOKÁŽEŠ.
Foto: Osobní archiv Ondřeje Kuchaře
Co z pohledu hokejového výkonu?
Tady jim říkám, aby měli už při vstupu na zimák svůj rituál. Aby šli do brány s úmyslem zastavit všechny puky a z celého srdce o to požádali, nebo jen vyslali přání. Taky jde o to, abyste se na tým před sebou dívali dobrýma očima a věřili mu. Tak je to totiž ve všem. Když se na svět budete dívat špatnýma očima, bude svět špatný, když se na něj budete dívat smutnýma očima, bude smutný. Ale pakliže se na svět budete dívat dobrýma očima, tak svět bude dobrý. Věřte nebo ne, ale opravdu to tak je!
„Svět je takový, jakýma očima se na něj díváme."
Berou si tyhle rady k srdci?
Musím říct, že tu mám děti, které o těchto věcech přemýšlí. Není to o tom, že: Tak mi něco pověz a já jdu domů. Taky se jim snažím vysílat signály, aby si užívaly každou chvilku života a v určitých věcech trochu zpomalily. Když jsme jezdili na kempy, tak jsem si všiml, že někteří dostali oběd a rychle ho snědli, jen aby mohli být znovu na mobilech. To je za mě špatně. Je třeba si vychutnávat každé sousto, každý okamžik života. Souvisí to samozřejmě i s tím, v jak uspěchané době žijeme. Vždycky je důležité zpomalit a nechat věci konat, vždycky to dopadne dobře, a jen si vezměte, když si vzpomenete na minulost, tak všechny události, co k vám přišly, měly návaznost. Zastavte se a jen se usmějte, někdy je to skvělý! Když přemostím, logicky se teď bavím o dětech v dorostu, ne o těch nejmenších.
Velkým problémem mládežnického hokeje jsou podle mě přehnané nároky rodičů. Vidíte to stejně?
Je to tak bohužel všude. Vnímám to u nás i na turnajích, po kterých jezdíme. Řeknu k tomu jedno. Můj táta hokej nikdy nehrál, mamka taky ne. Nikdy se přitom nestalo, že když jsem dostal osm gólů, tak táta přišel a začal mě tlouct do země. Nikdy. Vždycky naopak přišel a řekl: Život jde dál, ne? Hokej jde dál… Další zápas vyhrajeme. Díky němu jsem v tomto ohledu čerpal spoustu energie. Samozřejmě mě dokázal i umravnit, ale to bylo ve chvílích, kdy viděl, že na to kašlu. Nikdy mi ale nenadával za to, že se mi zápas nepovedl.
„Nikdy se přitom nestalo, že když jsem dostal osm gólů, tak táta přišel a začal mě tlouct do země. Nikdy."
Mnozí ale takové štěstí bohužel nemají.
Nechci jmenovat, protože se to nedělá, ale jsem často svědkem nepříjemných momentů, a nejen u nás na Wolvesu, ale ve všech možných klubech napříč republikou. Klukům se něco nepovede ve věku, kdy z chyb rostou, a už vůbec si neuvědomujeme, že ve věku 7 až 9 let ti kluci jako děti nejvíce vnímají obzvlášť své chyby a moc dobře to ví. No a tady je ta zápletka, RODIČ – DÍTĚ – TRENÉR. Řeknu jen jedno, nikdy jsem ještě za rok a půl, co trénuji tyto kategorie, nenašel odpověď co na to říct…
To je tak, když si rodiče chtějí prostřednictvím dětí splnit svoje nesplněné sny…
Ano i ne. Za mě podvědomě to tak je, v podvědomí, aniž bychom si to uvědomovali, máme v synech hvězdy, které dovedeme na vrchol, bohužel ty děti mají svou fantazii a své sny. Aby se tohle změnilo, musíme více naslouchat, více vnímat, co chtějí.
Musíme se zkrátka změnit jako společnost, jedině tak se můžeme posunout i ve sportu.
To je hluboká a těžká hypotéza, ale troufám si říct, že to tak je. Svým způsobem jde o takové češství, které už máme v podstatě vrozené. Nechci nic hanit, vůbec ne. Ale další věc je ta, že my tu máme pořád různé dovednostní kempy, pořád hledáme nové metody…. Ale tak nějak se zapomnělo na to, že hokej je prostě hra a zábava, nic víc. U někoho přinese miliony a někomu dá radost třeba jak jsem už řekl „pro žízeň“. Pořád se hraje s pukem, pořád se bruslí, pořád hrajete na ledě. Další problém je přehršel určité toxické nálady.
„Ale tak nějak se zapomnělo na to, že hokej je prostě hra a zábava, nic víc. Věřím, že se dokážeme vrátit zpátky na výsluní."
Jak to myslíte?
Vracím se úplně na začátek a k tomu, proč jsem psal komentář na sociální sítě, kvůli kterému jsem tehdy skončil v Sokolově. Vidíte to i vy sám, když uděláte sebelepší rozhovor na hokej.cz, tak tam pod ním stejně jedou hejty, posměšky a podobně. Mnohdy bez toho, aby dotyčný člověk v životě něco dokázal. Prostě je to o tom, jakýma očima se na svět díváme, jak už jsem říkal. Když špatnýma, tak bude špatné všechno a my budeme toxikovat sami sobě i ostatním. Pokud máme zlepšit společnost jako takovou, musí začít v prvé řadě každý sám u sebe. Je to krásně napsané v knize, jak jsem již zmiňoval Čtyři dohody, stoupneme si před zrcadlo a dnes je tam mezi námi a zrcadlem kouř, který ale nevidíme, a my se ho musíme zbavit.
Jak vidíte budoucnost českého hokeje?
Věřím, že se dokážeme vrátit zpátky na výsluní. Bude to sice chtít čas a bude potřeba restart, ale podle mě máme na to, aby se z nás znovu stal mocný hokejový národ. Jen je z mého pohledu potřeba udělat změny v managmentu. A taky musíme přestat žít minulostí. Že se nám podařilo zvítězit v Naganu bylo skvělé, měli jsme v té době velká jména, ale to už je pryč. Teď je před námi spousta práce, kterou musíme udělat. Závěrem chci moc popřát klukům na světovém šampionátu juniorů, ať si to užijí a mají hlavy nahoře za jakéhokoliv stavu. Hokej je nevyzpytatelný a velice rychle proměnlivý. Hodně štěstí.
Foto: Osobní archiv Ondřeje Kuchaře
Share on Facebook
