Život na třetiny, jako hokejový zápas. Odešel legendární Vladimír Kobranov

26. října 2015, 19:40

Václav Jáchim

Patřil ke členům týmu mistrů světa 1949 a ke skupině vynikajících hokejistů, kterým život změnil komunistický režim. Vladimír Kobranov vynikal na ledě skvělým bruslením, technikou a střelbou, v dresu československé reprezentace získal také stříbro z olympiády ve Svatém Mořici 1948. Jenže na jaře 1950 byl po provokaci STB zatčen a po vykonstruovaném politickém procesu uvězněn na deset let. V roce 1955 byl po amnestii propuštěn, ale do dresu se lvíčkem se už nikdy nevrátil. Rodák z Černošic hrál jen na ligové úrovni, od srpna 1968 žil trvale na předměstí Curychu, odkud nyní přišla velmi smutná zpráva. Vynikající hokejista a chlap, jak se patří, v neděli ve věku 88 let zemřel...

Nový fanshop

Milovaný hokej mu dal nejdřív slávu šampióna a hrdiny své doby, pak bohužel krutou nespravedlnost v nesmyslném politickém procesu. "Zavřeli nás a poslali do kriminálu za něco, co jsme nikdy neudělali. Pořád cítím ohromnou křivdu," říkal Kobranov na jaře 2009 v rozhovoru pro hokej.cz, když během mistrovství světa ve Švýcarsku převzal památeční plaketu člena Síně slávy českého hokeje.

Ačkoli zápasil se zdravotními potížemi, měl z pocty radost. Ani po letech nedokázal zapomenout na nespravedlnost a příkoří. Jakmile měl hovořit o tématech, jež se bezprostředně dotýkala známého politického procesu s hokejovými reprezentanty, draly se mu do očí slzy. "Víte, život bych rozdělil do tří třetin. Jako mivají hokejové zápasy," řekl.

Proč nikoho nehnali k odpovědnosti?

Tou první byla oslnivá hokejová éra. Druhou vazba, proces a kriminál. Třetí třetina pak následovala po návratu do běžného života. "Když mě zavřeli, z padesáti procent jsem všechno odepsal. Nevěděl jsem, kdy se vrátím, co bude. Nic jsme neudělali, ale oni nás sebrali a dali do vězení. Ta nespravedlnost mě ničila," přiznal.

Záminkou k politickému procesu byla výtržnost v hospůdce, jíž se říkalo Zlatá kaplička. Hokejisté zapíjeli narození synů Roziňáka s Macelisem i smutek, jelikož vinou smyšlené bajky o potížích s vízy pro rozhlasové reportéry přišel československý výběr o šampionát ve Velké Británii.

Vladimír Kobranov na onom sezení se spoluhráči vůbec nebyl, přesto skončil za mřížemi. V hlavách komunistických pohlavárů se začal rodit plán, jak zničit skupinu sice výjimečných hokejistů, ale také lidí, kteří nemínili ohýbat hřbet před bolševickou vrchností. Do vězení putoval legendární brankář Bohumil Modrý, který s hokejovým týmem už neměl nic společného. Zvůli aparátu odnesla většina hokejové reprezentace.

Od té doby utekla spousta let, Kobranov nikdy nezapomněl. "To ani nejde. Dělali s námi hrozné věci, člověk najednou přišel o všechno. Nejvíc mi vadí, že nikdo nepotrestal ty, co nás zničili. Vždyť třeba nacističtí pohlaváři putovali před spravedlnost i po dlouhých letech. Ale u nás? Nic takového. Nikoho nehnali k odpovědnosti. Ti lidé se mohli dál veselé smát," vyprávěl s velkou trpkostí.

Jaké nahrávky nechtěl legendární Drobný

Vladimír Kobranov přišel o skvělou hokejovou kariéru. Kdyby mu dovolili pokračovat, mohl mít na krku mnohem víc medailí. Mohl být zapsán ve sportovních encyklopediích ještě výraznějším písmem. Šikovný bruslař s úžasnou technikou vynikal už coby mladý hoch. "Začínal jsem v Černošicích, ale od sezony 1945-46 jsem hrál ligu za I. ČLTK Praha. Přišel jsem do týmu, kde byl největší hvězdou Jarda Drobný," připomínal.

Pozdější vítěz tenisového Wimbledonu si Kobranova rychle vytáhl do svého útoku. "No jo, s Jardou hrál první zápas Kramer. Když utkání skončilo, Drobný k němu přišel a řekl: Jindro, dobrý. Ale příště chci na křídlo Kobranova," smál se. Hrát s Drobným nebyl žádný med. "Musel dostat puk přesně na hokejku. Když jsem mu nahrál o pár centimetrů vedle, Jarda nadzvedl hokejku, nechal kotouč kotoučem a jel zpátky. Takové nahrávky nechci, odsekl."

Na Štvanici tehdy válel tým, který jeden rok sebral mistrovský titul slavnému LTC Praha. "Vedle Drobného tam byli třeba Robětinové, Franta Pácalt a další borci. Moc jsem se od nich naučil a velmi brzy jsem byl v reprezentaci." V národním týmu doplnil Kobranov zlatou generaci, po Stockholmu 1949 se tvrdilo, že je zřejmě nejlepším světovým útočníkem nové hokejové vlny.

V elitním československém výběru tehdy vznikla myšlenka, že by jednu pětku mohli tvořit samí útočníci. Vepředu Roziňák, Vladimír Zábrodský, Konopásek, vzadu Augustin Bubník s Kobranovem. "Tehdejší beci byli jiní než ti dnešní. Nám se zdálo, že málo podporují ofenzivu, takže jsme to zkusili sami. Určitě by to fungovalo, byli jsme výborně sehraní. Rozuměli jsme si. Kdokoli z nás mohl zaútočit, vracel se vždy ten první. Ale bohužel, už jsme to nestihli ukázat na mistrovství," dodal.

Místo hokeje vozil dobytek, brambory nebo uhlí

Následoval politický proces a dlouhý pobyt za mřížemi. "Co jsem viděl a zažil, to se nedá zapomenout. Už uteklo tolik let... Ale pořád to mám všechno před očima," zmínil tiše. Až s odstupem se Kobranov, Roziňák, Modrý, Konopásek a další hokejisté dočkali rehabilitace. "Ale vinicí potrestání nebyli, prý to je promlčené. Také na hokejovém svazu strašně dlouho trvalo, než se k nám začali chovat normálně."

Po návratu z kriminálu poznal Kobranov další příkoří. "Táhli jsme s sebou cejch politicky nespolehlivých lidí. Nemohli jsme získat práci, ukazovali na nás pořád jako na kriminálníky. Nic jsme neudělali, ale nikoho to nezajímalo. Já měl štěstí, že jsme se s manželkou měli kam uchýlit. Bydleli jsme u mých rodičů v Černošicích. Ovšem třeba Vašek Roziňák přišel o byt. Hned musel jít hrát hokej, aby zabezpečil rodinu."

Kobranov nechtěl o návratu mezi mantinely ani slyšet. "Vždycky u nás někdo zazvonil, byli to zástupci klubů. Vystřídalo se jich snad osm. Jakmile jsem uslyšel, že mě chtějí, jen jsem zařval - a ven!" Jeden z nejlepších hokejistů naší hokejové historie se živil, jak to okolnosti dovolily. "Jezdil jsem s náklaďákem. Vozil jsem dobytek, házel lopatou uhlí. Převážel jsem brambory. Nic jiného mě dělat nenechali."

Pak se přece jen k hokeji vrátil, Kobranova přesvědčili vyjednávači Pardubic. "Sám nevím, jak se jim to povedlo. Prostě záhada. Říkal jsem si, že hokej nechci do smrti vidět. Dovedl mě na pokraj smrti. Z kriminálu jsem si přinesl zdravotní problémy, hůř jsem slyšel. Po dvou letech na svobodě do mě začali hučet Jirka Pokorný s Kráťou Kratochvílem. Ukecali mě. Také proto, že jsem dostal byt. Zázemí jsme potřebovali vyřešit."

Prosit někoho o milost? Tak to tedy ne!

Do Pardubic přijel Kobranov s rodinou a se všemi věcmi. "U rodičů jsme to vyklidili, všechno dali do náklaďáku a vyrazili. Nevím, co bychom dělali, kdyby z toho sešlo. Ale postarali se o nás výborně. A já pak zažil v týmu moc hezké časy," potvrdil. Později zamířili Kobranovovi do Zlína, v roce 1968 odešli do Švýcarska. "Nevěděli jsme, co bude. Nechtěli jsme žít v režimu, který nevinného člověka nechal z ničeho nic zavřít, zmlátil ho a totálně zničil," pálil upřímně.

V zemi pod Alpami našel Vladimír Kobranov s manželkou a rodinou nový domov. Usadil se v Regensdorfu u Curychu. "Po určité době nám nabídli, že můžeme získat švýcarské občanství. Předpokládalo to ale zrušení toho československého. K tomu bylo zapotřebí poslat žádost. Ale já jsem věděl, že o žádnou milost žádat nebudu. Prosit se o něco? Tak to tedy ne!"

Do vlasti se Kobranov podíval až po roce 1989. "Jel jsem k hranicím, zastavil a v duchu si říkal: Mám to udělat? Skutečně tam chci jet? Jasně, za chvilku jsem zařadil jedničku a vyrazil. Už nám nic nehrozilo. Kdyby se nezměnil režim, nikdy bych se do Československa nepodíval." Kobranov bez ohledu na to udržoval kontakty s dávnými kamarády. Především tedy s Václavem Roziňákem, jenž také zamířil do Curychu, na návštěvu jezdili i další - hlavně Stanislav Konopásek.

Dřív se hrál hokej do šířky, později do délky

Hokejoví fanoušci mohli vidět tyto skvělé mušketýry třeba během mistrovství světa 1992 v Praze, kam přijeli na pozvání organizačního výboru. "Ale skutečného a oficiálního uznání jsem se dočkal až později. Bylo zapotřebí, aby se změnilo vedení hokejového svazu. Přišli tam noví lidé, mám z nich velmi dobrý pocit. Nejsou zatížení minulostí, věci vidí objektivně. Řeknu vám - měl jsem skutečně radost, když mě během šampionátu 2009 uvedli do hokejové síně slávy. Moc si toho vážím," přiznal.

Sport, který ho proslavil, a jenž mu sebral tolik roků života, sledoval Kobranov stále. "Hůř chodím, většinou tedy sedím doma a koukám na televizi. Dnešní hokej je něco zcela jiného než za našich dob. Hraje se velmi rychle, odpadlo pravidlo o červené čáře. My to hráli do šířky, dnešní kluci do délky," vykládal. Českým reprezentantům velmi fandil. "To je jasné. Přece nezapomenu, odkud jsem vyšel," zdůraznil.

Ačkoli bojoval se zdravotními potížemi, prodělal například několik operací srdce, byl neskutečně vitální a silný chlap v pořád bezvadné duševní kondici. Na skvělou kariéru mu zbývaly vzpomínky, medaile. I dresy. Ten z roku 1949 kdysi věnoval Kobranov vnukovi. Na legendy, jako byl on, úžasný křídelní útočník z Černošic, se nesmí nikdy zapomenout! Kobranov už bude hrát hokej tam nahoře, s Konopáskem, Roziňákem, Modrým. Se všemi kamarády, kteří tolik proslavili český hokej, ale v nejproduktivnějším věku za to málem zaplatili životem...

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz