Ženský Mrázek chce do extraligy. Moje rituály? Ani nejdou spočítat, říká Pejšová

Foto: Martin Mašek

Gólmani jsou jiní, to se všeobecně ví. A Julie Pejšová se z tohoto pravidla nevymyká. Patnáctiletá reprezentantka baví svými výbuchy radosti, hlavně si je ale může dovolit – českou šestnáctku letos dotáhla k evropskému stříbru, a navíc získala cenu pro nejlepší brankářku turnaje. Moc dobře totiž ví, že úspěchy nepřijdou samy, a je odhodlaná si je maximálně vydřít.

Plekanec Chance liga

Milevská odchovankyně má za sebou skvělou sezonu. Jak se ovšem říká, štěstíčku musela jít naproti. Málokdo na sobě pracuje jako ona, díky tomu za rok urazila velký kus cesty. „Nechci nic flákat. Dělám navíc, abych toho nelitovala, až budeme mít nějaké těžší zápasy,“ vypráví Julie Pejšová v rozhovoru pro hokej.cz.

A právě nejtěžších mezinárodních zápasů se dočkala na dubnovém Evropském poháru ve Finsku, kde z pozice jedničky vedla český tým bez porážky do finále. Až tam se jeho cesta zadrhla. Porážku s domácími Finkami pak nejmladší hokejistky dlouho rozdýchávaly. „Ještě teď se mi o tom blbě mluví,“ přiznává jejich opora.

Vážně? Bylo to zklamání tak obrovské?
Nejhorší pocit, co jsem kdy zažila. Kdo to nezažil, neumí si to představit. Skoro do poslední vteřiny jsem věřila, že vyrovnáme. Ale potom když nás rozhodčí z neznámého důvodu dala do středního pásma, aby se tam vhazovalo, tak v tu chvíli mi došlo, že to nepůjde zachránit. Přišlo mi, že Finky pak vůbec neměly radost. Bylo jim jedno, že to vyhrály. My jsme to hrozně prožívaly. Když jsem dostala cenu pro nejlepšího gólmana, popravdě jsem ani nevěděla, co to je. Jela jsem na střídačku a dala to tam, myslela jsem, že je to asi nejlepší hráč finále. Až druhý den jsem se dozvěděla, že jsem vyhrála cenu pro nejlepšího gólmana turnaje. V tu chvíli po zápase mi ale úplně všechny myšlenky šly vedle, myslela jsem jenom na to, že jsme prohrály nejdůležitější zápas sezony.

Kdy to zklamání odeznělo?
Na hotelu místo abychom šly na pokoje, tak jsme se sešly a povídaly si, byla i sranda. Ale navečer to na nás všechny zase dolehlo, bylo takové ticho. Je to teda úspěch, ale v tu chvíli to byl fakt nejhorší zážitek.

„Ten tým, co se sešel ve Finsku, to bylo něco neskutečného. Takový tým jsem nikdy nezažila.“

Úspěch to určitě je. Věřily jste si snad před turnajem tak vysoko?
Nevěřil nám nikdo a myslím, že ani my jsme si nevěřily. Ale ten tým, co se sešel ve Finsku, to bylo něco neskutečného. Takový tým jsem nikdy nezažila. Úžasný tým, fakt se mi po těch holkách stýská ještě teď a plánujeme nějakou rozlučku. Po prvním zápase jsme si začaly věřit, já jsem věřila, že na to první místo máme. S každým zápasem nám rostlo sebevědomí, zvlášť když jsme Finsko porazily ve skupině 2:1.

Troufnu si říct, že v tom utkání jste podala možná životní výkon. Ne?
Nevím, jestli životní... V tom zápase už nám o moc nešlo, semifinále jsme měly jisté. Ale výhra nám pomohla v sebevědomí. Jo, měla jsem tam zákrok nějakých 45 vteřin před koncem, nebo kdy to bylo. Ale myslím, že to nebyl jediný důležitý zákrok v turnaji... (přemýšlí) Možná jsem už odchytala i lepší zápasy, ale určitě to byl jeden z nejlepších.

Foto: Martin Mašek

Při zákroku, o kterém mluvíte, jste zachránila skoro jistý gól. Co vám blesklo hlavou, když Finka měla puk na hokejce před prázdnou brankou?
Já jsem předtím viděla, jak jedna hráčka natahuje od modré. Ještě jsem se koukla na časomíru a viděla jsem tam tu minutu, tak jsem si řekla, že prostě gól nedostanem. Protože už před sezonou nám trenéři říkali, jak jsou Finky silné, že jsou úplně jinde. Tak jsme všichni chtěli dokázat, že tak lepší nejsou a že na ně máme. Pak to někdo tečoval vedle brány, já se pak koukla po puku a viděla tam úplně prázdnou bránu. Říkala jsem si, že to asi nestihnu. Prostě jsem skočila a najednou jsem ten puk chytla vyrážečkou ve vzduchu.

Soudím, že zákrok museli na internetu vidět všichni vaši známí. Psali vám po zápase?
Jo, gratulovali mi, i trenéři. Jako byl to dobrý zákrok, asi nejdůležitější. Ale z hlediska techniky byl spíš fotbalový.

„Pan Heindl nás celou sezonu upozorňoval, ať se naučíme pracovat v únavě. Ať si nedáváme den volna před zápasem, že se nám to bude hodit. A měl pravdu.“

Překvapilo vás, že vám organizátoři po finále nedali medaile?
V ten moment, když jsme prohrály, jsem se divila, ale ani jsem se na tu medaili netěšila. Až potom s odstupem času mi došlo, že ani Finky nedostaly zlaté medaile. Naštěstí jsme je dostaly po příjezdu do Česka, za to děkujeme. Jsem ráda, aspoň máme na turnaj nějakou vzpomínku.

Upínala jste se k turnaji celý rok?
Určitě. Každou sezonu mám nějaký cíl. Minulou jsem si dala, abych se na mistrovství Evropy vůbec dostala. Nakonec jsem byla trojka, za což jsem byla ráda, protože od začátku bylo tak nějak zřejmé, kdo tam pojede. Tenhle rok jsem si dala vyhrát mistrovství Evropy. Nepovedlo se to, ale aspoň jsme byly druhé. Tu cenu ze nejlepšího gólmana bych vyměnila za první místo. Vůbec mi nejde o nějaké individuální ceny, šlo mi o týmový úspěch. I tak bych ale řekla, že se mi můj cíl splnil.

Foto: Archiv Julie Pejšové

Sezonu jste zakončila jako jasná jednička české reprezentace. Čekala jste to vůbec?
Já jsem jenom trénovala nejvíc, jak to šlo. Nepočítala jsem s tím, že bych mohla být jednička na mistrovství Evropy. Ale dopadlo to tak, jak to dopadlo, a jsem za to ráda.

Připravovala jste se na tu porci zápasů, která vás ve Finsku čekala? Nakonec jste jich ve čtyřech dnech odchytala pět, jen na jeden se do brány dostala Kateřina Dvořáková.
Pan Heindl nás celou sezonu upozorňoval, ať se naučíme pracovat v únavě. Ať si nedáváme den volna před zápasem, že se nám to bude hodit. A měl pravdu. Já jsem to tak dělala, že jsem si i před zápasem dala nějaký trénink. Ze začátku jsem byla fakt unavená, ale teď se mi to naštěstí vyplatilo. Na turnaji to bylo složité fyzicky i psychicky. Jak jsme ale měly lepší tým, tak jsem byla míň nervózní a šlo mi to líp.

Vzaly si i spoluhráčky k srdci to, co vám trenéři o fyzičce celou sezonu říkali?
Myslím, že jo. Protože kdyby ne, tak bychom nedopadly tak, jak jsme dopadly.

Pojďme k vaší klubové sezoně. Kde všude jste letos chytala?
Byla jsem už třetím rokem v Písku, kde jsem chytala za mladší dorost. Byli jsme tam tři gólmani a střídali jsme se pravidelně. A to mi na přípravu na mistrovství Evropy nestačilo. Tak pan Heindl zavolal tátovi, že v Příbrami nemá vůbec žádného gólmana, jestli bych tam nechtěla chytat. Že bych tam byla sama a měla osmnáct zápasů místo šesti. Přemýšlela jsem nad tím, protože v Písku jsem to chtěla s těma klukama, s tou partou dochytat. Nakonec jsem se rozhodla, že do Příbrami půjdu, kvůli lepší přípravě. A rozhodla jsem se dobře, hodně mi to pomohlo.

Foto: Martin Mašek

Navíc jste tam měla i tři další spoluhráčky z národního týmu. To bylo určitě příjemné.
Ty tam přišly přede mnou, ony jsou ze Sedlčan a jakmile Sedlčany skončily, tak je pan Heindl chtěl do Příbrami. Jo, pokecaly jsme spolu a takhle, ale hlavní důvod, proč jsem tam šla, byla ta příprava. Věděla jsem, že budu mít hodně zápasů.

„Když jsem v repre, tak tam dělám hlavně srandu, ale před zápasem jsem zticha. Mám i na rozcvičku před zápasem ráda soukromí.“

Dívky v dorosteneckých soutěžích jsou, ale není jich zase tolik, a už vůbec ne gólmanek. Věřili vám spoluhráči v novém týmu, když jste se objevila v šatně a přišla za ně chytat?
První zápas samozřejmě vůbec nevěděli, kdo jsem. To jsme hráli v Krumlově, vyhráli jsme na nájezdy a já jsem nepustila ani jeden nájezd. Tak možná i díky tomu to pak bylo v pohodě. Jak tam přišly Denisa, Terka a Bára, tak kluci už byli na holky zvyklí, takže nemělo žádný vliv, že jsem holka. Pak jsme hráli zápas v Třebíči, tam jsme prohráli 0:2 a já jsem měla asi padesát zákroků. To byl jeden z mých nejlepších zápasů. Měli jsme dobrou partu.

Gólmani mají různé povahy. Někdo je hodně uzavřený, někdo naopak zase otevřený. Kam byste se vy sama zařadila?
Když jsem v repre, tak tam dělám hlavně srandu, ale před zápasem jsem zticha. Mám i na rozcvičku před zápasem ráda soukromí, protože se na to musím soustředit, a jsem radši od holek. Ve Finsku byly šatny naprd, protože jsme my gólmanky byly trochu oddělené, ale aspoň jsem se před zápasem mohla líp soustředit. Jinak si vždycky odejdu vedle do místnosti nebo si chvíli stoupnout před šatnu a soustředit se na zápas. Tady jsem mohla zůstat. O přestávkách se ale snažím holky povzbuzovat.

A jak jste na tom s rituály?
No, těch mám fakt hodně. Ani nevím kolik. To nejde ani spočítat. Mám tři roky pořád stejnou rozcvičku. Tu musím mít, když ji nemám, tak se mi chytá špatně. Musím mít dobře nabroušené brusle, což pan Polenský (kustod reprezentace, pozn. red.) zvládá úplně na jedničku. Ještě v šatně si rozhýbám oči, koukám do různých míst a hýbu hlavou. Taky musím před zápasem udělat jeden rozštěp. Pak když vlezu na led, tak musím pravou nohou. A mám takové svoje bruslení. Při rozchytání musím jít do brány vždycky druhá. Při pokřiku si vždycky sundávám helmu... A je toho ještě víc.

Neříkala jste si třeba, jestli je neomezit? Člověka pak musí hodně limitovat, když je z nějakého důvodu nemůže udělat...
Většinou se mi to povede. Ale třeba v Berouně když jsem chytala za ženské, tam nebylo rozbruslení žádné, jenom chvíli před zápasem. A bez toho je to pro mě takové jiné. I tak jsem ale chytala dobře. Neměly jsme moc dobrý tým, takže na mě šlo hodně střel a hodně jsem si zachytala. Ještě mám jeden rituál a toho si jde i všimnout, vždycky před buly se chvíli lapačkou a vyrážečkou poplácám. To se dá stihnout pokaždé.

Foto: Martin Mašek

A každý, kdo vás viděl chytat přinejmenším v reprezentaci, musel vidět, jak slavíte chycený nájezd. Je to ve vás? Musí to v tu chvíli ven?
Já jsem ráda, když chytnu nájezd. Mám nájezdy fakt ráda. I když je třeba prohrajeme, tak si je užívám. Když dostanu góla, tak ho dostanu, no. Stane se to. Ale když ho chytím, tak mám fakt radost. To je úplně to samé, jako když dá hráč góla. Prostě to oslavím. Ale pak vlezu na střídačku, chytíme se za ramena a je to pryč, že jsem ten nájezd chytla. Pak musím chytit další.

Vážně jste splachovací? Dokážete hodit třeba i blbý gól za hlavu?
Já jsem to během sezony hrozně řešila. Řešili jsme to s trenérem Vaškem Pipkem, protože jsem byla před reprezentačními zápasy úplně šíleně nervózní. Vždycky jsem si s ním psala, tak mě vždycky nějak uklidnil. Pak byl zrovna u Petra Mrázka v Americe, tak se s ním bavil a Mrázek mi držel palce na zápas. Tak jsem se uklidnila. To byl zrovna turnaj čtyř zemí, kde jsme byly první. Ve Finsku jsem ale nervózní nebyla, ani mě trenér nemusel uklidňovat. Myslím, že to bylo tím, jak jsme měly dobrý tým. Věděla jsem, že mám od holek podporu.

Jak na sobě vůbec mimo tréninky pracujete? Dáváte si navíc, jak jste říkala?
Myslím, že jo. Po tréninku nebo i před ním si udělám suchou. Když jsme neměli trénink, tak jsem šla do posilovny, pak jsem si doma ještě udělala nějaké cviky. Teď o suché jezdím třikrát týdně do Prahy, kde mě trénuje Lukáš Langer, a to musím říct, že je fakt výborný trenér gólmanů. V pondělí mám suchou, ve středu hodina suchá a hodina umělý led a v pátek zase třeba led. A po každém tréninku s ním mám videorozbor, to je úplně úžasné. Zbývají mi úterý a čtvrtek, tak jdu třeba do posilovny nebo jedu do Hluboké na Crazy Hockey. A pak o víkendu si ještě dělám něco sama.

„Jednou jsem v devět večer koukala na televizi a říkala si, že jsem měla jenom trénink, a pořád jsem nebyla unavená. Tak jsem šla ven na žebřík a ještě si zaběhat.“

Byla jste taková i dřív?
Já si to moc nepamatuju. Ale Vašek Pipek mě trénoval od začátku a říkal mi, že jsem byla hodně pracovitá. Pamatuju si, že jsem každý pátek trénovala s ním, chodili jsme vždycky sami na chodbu v šatně a dával mi celkem zabrat. Všechno jsem dělala naplno, to mi říkal táta. A myslím, že mi to zůstalo i doteď. Že nic neodfláknu.

Takže vám nedělá problém se v jakékoli chvíli zvednout a jít něco dělat? Asi moc nedokážete sedět na místě...
Třeba jednou jsem v devět večer koukala na televizi a říkala si, že jsem měla jenom trénink, a pořád jsem nebyla unavená. Tak jsem šla ven na žebřík a ještě si zaběhat. Nevím, ani se k tomu nemusím nutit. Prostě si to řeknu, a když to neudělám, tak se cítím tak nějak blbě. Nechci nic flákat. Dělám navíc, abych toho nelitovala, právě až budeme mít nějaké těžší zápasy. A hlavně abych stíhala kluky v extralize mladšího dorostu.

K té se ještě dostaneme. Pokud jde o vaše vzory, číslo jedna bude asi Petr Mrázek, že?
Určitě. Mám ho hrozně ráda, jak stylem chytání, tak tím, jak se chová. Předtím jsem ještě měla ráda Tomáše Vokouna. Ale teď Petr Mrázek. Každé léto se s ním vidím a vždycky si od něj nechám něco podepsat. Je to prostě můj vzor.

Fandila jste díky němu Detroitu? A jak to máte teď, když přestoupil do Philadelphie?
Já jsem fandila Detroitu už předtím. Viděla jsem ho na repre, jak chytal hrozně dobře a byl vyhlášený nejlepším gólmanem. Tam se mi začalo líbit, jak chytá, ten jeho styl chytání je pro mě fakt vzor. Potom jsem zjistila, že ho vzali na farmu Detroitu. A jak začal chytat za Detroit, tak jsem Detroitu fandila ještě víc. Myslím, že bylo dobře, že přestoupil. Nedávali mu tam dost příležitostí. Detroitu i tak fandím pořád a Philadelphii moc ráda nemám, ale Mrázka pořád.

Foto: Jiří Mokrý, hstrebic.cz

Jak vůbec stíháte hokej se školou?
Studuju v Písku, dojížím tam z Milevska každý den. Nejdřív jsem jezdila autobusem, vstávala jsem ve čtyři, a to už na mě fakt bylo moc. Tak jsem se domluvila s babičkou, že mě tam ráno hodí. Od té doby je to v pohodě, zvykla jsem si. Jsem celý den v Písku, domů jedu vždycky tak nějak na večer. Potom do Prahy a podobně, takže nejsem skoro vůbec doma, ale když je to pro hokej, tak to dělám ráda. Teď jsme požádali školu, aby mi uzavřela školní docházku dřív, abych mohla jít trénovat do Telče. Takže dopisuju písemky.

Chystáte se tedy bojovat o extraligu dorostu ve Žďáru nad Sázavou. Těšíte se na tuhle výzvu?
Těším. Bude to ale hodně náročné, když jsem slyšela, jak tam kluci trénují devětkrát týdně. Chci si to ale zkusit a taky chci dokázat, že holky můžou hrát i chytat stejně jako kluci. Že to není o tom, jestli je to holka, nebo kluk.

V dorostu by to snad ještě nemusel být tak velký problém...
Uvidí se, jak mi to půjde. Když nepůjde, tak budu zase chytat ligu. Ale věřím, že ten mladší dorost bude v pohodě. Tréninky devětkrát v týdnu, to je něco nepředstavitelného, ale chci si na to zvyknout a potom zkusit i starší dorost (teď už juniorka, pozn. red.).

Neříkáte si ale, že v Česku musí být holka ještě lepší než kluk, aby si ji trenér v týmu nechal?
Možná jo. Taky podle toho trénuju. Je to asi jak v kterém týmu, někde holky vůbec nechtějí. Ani nevidí, jak hraje nebo chytá, ale prostě je to holka, tak ji tam nechtějí.

„Určitě chci zůstat co nejdéle tady v Česku, klidně až do dospělých. Já si myslím, že lepší chytat tady za dorost než jít zbytečně někam do zahraničí.“

Ze Žďáru cítíte důvěru?
Pan Pytlík už tam nějaké holky měl. Ty to pak do staršího dorostu nezvládly, tak někam odešly. Kdybych na to neměla, nebude problém zařídit mi hostování do ligy. Ale říkal mi, že mi věří, doufá, že to dokážu a budu tam chytat. Důvěru od něj cítím.

Možná pro vás může být aspoň trochu uklidňující, že zatímco v klubu vás čeká velký skok, tak v reprezentaci ne. Máte před sebou ještě jeden rok v šestnáctce.
Zase nevím, jestli v reprezentací nebudou jiní trenéři. Vždycky se musím trenérům zalíbit, jak chytám. Na každou sezonu se připravuju a neberu to tak, že tam budu druhý rok. Prostě tam pořád mám konkurenci a pořád musím trénovat.

To ano, ale ta parta z větší části zůstane. Odešly sice klíčové hráčky, ale letos vás tam bylo dost mladších z ročníků 2003 i 2004.
Jo, to určitě. Na každý kemp repre se těším, protože je tam vždycky sranda. Myslím, že ty 2002 budou chybět, že to bude znát. Ale uvidíme. Když minulou sezonu odcházely 2001, tak se taky říkalo, že nemůžeme mít nějaké větší úspěchy, jako měly předtím. A dokázaly jsme, že jo. Měly jsme na mistrovství tak nějak stejné výsledky, máme i stejnou medaili.

Hlavně jste ukázaly, že nezáleží na individualitách a týmem můžete uhrát stejný, nebo i lepší výsledek. Viďte?
Já si teda myslím, že hokej není vůbec o individualitách. Je to týmová hra a když není tým, tak nejsou výsledky.

Vaše nejbližší hokejové vyhlídky jsou asi jasné. A co sny do dalších let?
Vůbec nevím. Budu trénovat, co nejvíc budu moct, budu se to snažit stíhat, budu se snažit být nejlepší. Když to nepůjde, tak to nepůjde. Určitě chci zůstat co nejdéle tady v Česku, klidně až do dospělých. Já si myslím, že lepší chytat tady za dorost než jít zbytečně někam do zahraničí. Je to kvalitnější, mám větší motivaci stíhat kluky, protože je to přece jenom jiná úroveň než holky.

Foto: Martin Mašek

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz